Kočičí akrobace
Jednou, jak už to tak bývá, nám umřel pejsek. Mamča dlouho žádnou zvířecí potvůrku nechtěla, ale co, nakonec jsme ji celá rodinka přemluvila, že si zase nějaké zviřátko opatříme.
A tak se jednoho krásného zimního večera vydali rodiče na návštěvu ke známým do Pcher. Mimochodem se věnují chovu psů a koček a samozřejmě navštěvují kde jakou výstavu. Nakonec slovo dalo slovo a krásné malé koťátko bylo doma. Byli jsme nadšení!
Čičinka rostla jako z vody. Občas nám splynula se sedačkou a od mala nebyla zrovna typ na mazlení. Snažili jsme se jí naučit na vodítko, protože jak se již stává, občas nám takhle utekla - což znamená, že využila každičkou příležitost, kdy jsme zrovinka nedávali pozor. A s tím se taky pojí jeden příběh, o který se s Vámi chci podělit.
Kráčím pomalu domů ze školy, která mě zase úplně vyčerpala. Hodim batoh do kouta a hledám číču, abych se s ní pomazlila. Kouknu do kuchyně, do chodby, do obýváku, dokonce i k bráchovi do pokoje, ale kde nic, tu nic. "Že by našla nějaký způsob jak utéct?", pomyslím si. No jo, mamča ji určitě pustila ke mně do pokoje a já mám okno dokořán. Nic naplat, že obývám druhé patro, ale je odtamtud snadný přístup na okap a z něho vede kočičí šikovností cesta až na samý vrchol domu. Vdávám se jí teda hledat na zahradu. Juknu do altánu. Nic. Obejdu zahradu. Zase nic. Tak vyšplhám do kopce a jéje, kočka se objevila na střeše. Co teď? No asi mi nezbude nic jiného než se vydat na záchrannou misi. Vylezu na altán a z něj se pomalu sunu nahoru. Sice se bojím výšek, ale co se dá dělat. Boty mi kloužou. Plazím se výš a výš. Tu znenadání slyším hlas sousedů: "Ráďo, co tam děláš?" "Achjo," pomyslim si. Copak si myslí, že mám na ně zrovinka teď čas? "Když spadneš!", slyším usilovnější hlas souseda. No jo, sousedi z tohodle mého pokusu mají druhé Vánoce. Neodpovídám jim. Nenechám se rozptylovat. Konečně jsem u svého cíle a natahuji se pro mého mazlíčka. Ouha, nechce ke mně. Nakonec ve snaze mi utéct, pomalu slézá dolů. No jsem naštvaná! Taková cesta až na střechu, div nespadnu a ona si sleze sama!
Kočka se nakonec domu vrátila sama a od té doby když nám někdy uteče ji prostě necháme a ona se nám sama vrátí. Jen doufáme, že nám ji jednoho krásného pohodového dne někdo neukradne.
Fotografie:
Radka Kozáková, OA Slaný, 4. ročník
16. 10. 2009, 21:24
Hodnocení článku:
Počet hlasujících: 31. Čtenáři celkem udělili:
143 bodů. Průměrný počet bodů: 4.61
Komentáře:
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.