Bloudění koťátka

Byl to krásný teplý a slunečný den, když se mi podařilo otevřít oči. Uviděla jsem spoustu bratříčků a sestřiček. Byla tam i moje máma, velká kočka. Jak ráda na to vzpomínám, bylo to moje nejkrásnější období. V pelíšku to příjemné hřálo a jídla bylo taky dost. Většinu času jsme spali a hráli si. Naše rodina nás všechny měla ráda a dobře se o nás starala. Poprvé jsem zaslechla svoje jméno. Volali na mě: „Micinko!“ Nejdřív jsem nevěděla, co to znamená, ale všechno chce trochu času na zorientování, jak jsem brzy po svém narození pochopila.

     Když jsme povyrostli a mohli jít ven, byla to paráda!!! Skotačili jsme na zahradě, pronásledovali myšky, hráli si s motýly a  hlavně se škádlily navzájem. Ale potom mě začala lákat ta nešťastná díra v plotě. Byla jsem odvážná víc a víc, až mi zůstala díra v plotě za zády. Moc se mi líbilo zkoumat nový svět, který jsem doposud neznala. Najednou ale byla tma. Začal mě trápit hlad a byla zima. Hledala jsem cestu domů, hledala a hledala všude možně. Chtěla jsem domů, do tepla, za rodinou a do známého prostředí. Nikde nikdo nebyl. Najednou mi bylo úzko a litovala jsem, že jsem tak zbrkle odešla.

     Nocleh nebyl takový, jako jsem znala. Nezbylo nic jiného, než přenocovat ve staré krabici u popelnice. Po chvilce dokonce i usnu, ovšem hned mě probudí divné čmuchání… Opatrně a pomaloučku vykouknu z krabice ven. Vidím jen obrys nějakého zvířete, které chodí po čtyřech jako já. Ještě jsem nic takového neviděla. Prohlížím si to stvoření, i když mám srdíčko až v krku a čekám, co se bude dít. Už je skoro u mě, když se najednou zastaví. Na pozdrav zamňoukám, jak jsem zvyklá od nás doma. Najednou se rozběhne a běží přímo ke mně!!! Řekla jsem si teď nebo nikdy. Utíkám, co mi nohy stačí. Už nemůžuuuu!!!! Chytá mě už za ocásek, když v tom mi to uklouzne, a jedu po bříšku až do mezery mezi domy. Strká za mnou jazyk a snaží se prorvat čumák do díry, ale je pro něj naštěstí moc malá… Nejvíc si oddychnu, když toho čmuchání konečně nechá a odejde pryč. Nevím, co po mě chtěl a proč mě honil, přece jsem mu nic neudělala. Přemýšlím a pořád se nemůžu s hrůzného zážitku vzpamatovat a třesu se zimou. „Mami!“ volám bezmocně.

     Když se rozednilo, bříško mi zpívalo hlady. Začala jsem mňoukat na všechny strany. Ani jsem v noci nezamhouřila oka… Po dlouhém rozhodování nakonec vystrčím hlavu z úkrytu a mňoukám a mňoukám. Neznámý pán mě vzal do náruče. Hezky se na mě usmíval a hladil mě po zádíčkách, aspoň mi bylo trochu tepleji. Dlouho semnou šel a zastavil se v domě, kde bylo zvířátek hodně. Konečně jsem dostala najíst, napít a měla jsem kde spát. Nikdo tu na mě ale nevolal jménem jako doma. Dny ubíhaly, jeden jako druhý. Bylo mi smutno a tak jsem se snažila nějak zabavit, ale pokaždé když jsem se něco vymyslela a lezlat ze svého pelíšku, začal na mě hrozně nějaký pán křičet a špatně na mě koukal. Měla jsem strach. Ach, prosím, už chci domůůůů.

     Jeden den se ale pro mě stal výjimečný. K mé kleci se blížilo dítě a volalo: „Čí, čí, mami, tati, tuhle chci!!! Nevěděla jsem, co to znamená. Ale holčička vypadala šťastně a to mě docela dobře naladilo. Nevěděla jsem, co po mě zase chtějí. Prostě mě čapli a naložili do takové jedoucí věci na čtyřech kolech, holčička mě držela, protože bych jinak spadla, jak to drncalo a nakláněla jsem se ze strany na stranu. Už jsem se těšila, až to přestane.

     Najednou jsem měla zase svůj vlastní pelíšek a dokonce jsem se nemusela s nikým dělit. Bylo zde teplo a dostatek jídla. Holčička si semnou často hraje a já mám konečně  zase ten příjemný pocit, jako jsem měla při narození. Už se tolik nebojím. Dokonce tu mám kamaráda a je hodně podobný tomu neřádovi, co mě honil, ale je na mě moc hodný, a hrajeme si spolu. Stejně jako jsem si hrála s mými sourozenci. Teď už si moc dobře rozmyslím,  než nějakou dírou prolezu ven.

Dnes má svátek Emílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.00%

Spíše ano

17.72%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.96%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3284