• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Slánská žačka zvítězila ve výtvarné soutěži Památníku Terezín

Žačka a kreslířka, Klára Floriánová. Foto Vladimír Rogl

Památník Terezín připomíná nejen utrpení tisíců nevinných lidí během nacistické okupace, ale působí osvětově i na děti a mládež, které od války dělí už několik generací. K těmto aktivitám patří i celostátní literární a výtvarné soutěže. V letošním, už 13. ročníku výtvarné soutěže bylo vyhlášeno téma: „Já a válka“. Soutěží Památníku Terezín se každým rokem účastní několik stovek dětských autorů a také letos se do soutěže přihlásilo 950 dětí.

V této obrovské konkurenci se umístila ve své kategorii na prvním místě patnáctiletá Klára Floriánová, žákyně deváté třídy 3. Základní školy v Rabasově ulici ve Slaném. Tato cena jí bude slavnostně předána v kinosále Muzea Ghetta v Terezíně 10. června.

Klára je docela normální děvče, které má rádo muziku i tancování. Před pěti lety začala s latinsko-americkými tanci, ze kterých ji nejvíc baví cha-cha. Z hudby preferuje skupinu Yes, Placebo, ale občas si ráda poslechne i Beatles, The Rasmus, HIM, The Who a soundtracky z filmů. Ačkoliv podle svých vlastních slov není příliš sportovně nadaná, má ráda futsal a florbal. Ve škole - podle očekávání - k jejím oblíbeným předmětům patří především výtvarná výchova.

Od kdy maluješ?

I když mne malování bavilo od malička, tak daleko víc jsem se malováním a kreslením začala zabývat až v posledním roce, když jsem se chtěla stát módní návrhářkou. Abych obstála při talentových zkouškách, začala jsem chodit do výtvarného kroužku při Základní umělecké škole, která má atelier ve starém okresním domě. Chci si zde zdokonalit především techniku a zkouším malovat tužkou i temperami. K mým zálibám, které s malováním úzce souvisí, je i focení. Nejenže sama ráda fotím, ale nevadí mi ani, když stojím před objektivem já.

A co takové čtení?

Říkají o mně, že prý je zázrak mě někde vidět bez knihy. Mezi mé oblíbené žánry patří historické romány, fantasy a ještě před rokem jsem ráda sáhla i po sci-fi.

Vraťme se však k malování. Co maluješ nejčastěji a nejraději?

Maluji všechno, co se mi líbí nebo napadne. Jednou je to zátiší, jindy třeba obyčejná tužka, postavy, květiny nebo i abstraktní kresby. To mne docela baví, protože paní učitelka nám zadá nějaké téma, například „vánice“ nebo „vlnění“, a můžeme malovat podle svých představ a fantazie. Samozřejmě, že malujeme i podle předlohy nebo fotografie. Ráda také maluji přímo v přírodě nebo doma na zahradě, kde všude nacházím spoustu inspirací. Ostatně, tu hledám a nacházím všude kolem sebe. Ráda také navštěvují výstavy obrazů, zvláště v Praze, kde jsem se byla nedávno podívat i v Národní galerii.

Jak jsi se dostala k této soutěži, ve které ses tak dobře umístila?

To k nám jednoho dne do třídy přišla naše paní třídní učitelka Hrabánková, která nás učí výtvarnou výchovu a navrhla nám, abychom se zamysleli nad tématem „Já a válka“ a pokusili se toto zvláštní téma podle svých představ ztvárnit. Dlouho jsem nad tím přemýšlela, ale pak mne napadlo, že jsme v dějepise probírali události 2. světové války a vzpomněla jsem si na takové heslo, které bylo napsáno velkými písmeny na branách nacistických koncentračních táborů. Už přesně nevím, zda jsem to viděla v nějaké knize nebo ve filmu. Tímto heslem „Arbeit macht frei“ jsem se začala hlouběji zaobírat a nakonec vznikl nápad, jak tu myšlenku výtvarně zpracovat.

Přeložit do češtiny bychom to mohli jako „Práce osvobozuje“. Jak tomu rozumíš?

Já si to představuji asi tak, že ti zlí lidé, kteří zavírali své odpůrce do těchto táborů, jim slibovali, že když budou dobře pracovat, tak je pustí na svobodu. Já to ale pochopila tak, že pro mnohé byla vlastně osvobozením jejich smrt. A tohle jsem se snažila v tom svém obrázku vystihnout. Byla to malba temperou s ústředním nápisem, o kterém jsem hovořila – Arbeit macht frei. Pod ním pak nekonečné „černo“ ve kterém byly nakresleny bílou barvou kostry umučených lidí. Nechtěla jsem tento výjev umístit do konkrétního koncentračního tábora, ale chtěla jsem jím charakterizovat to, co si pod pojmem válka představuji, protože druhá světová válka nezabíjela jen na bojištích, ale přinesla utrpení a smrt miliónům lidí vlastně i v zázemí. Chtěla jsem v obrázku zachytit všechny ty hrůzy, o kterých naštěstí dnes už jenom čteme nebo vidíme v televizi.

Myslíš si, že je možné, aby se podobné hrůzy opakovaly?

Podle mne všechno tak docela neskončilo. Zvláště proto, že lidé, kteří to všechno přežili, měli nebo mají všechny ty zážitky hluboce zapsané v paměti a pro ně to vlastně nikdy neskončilo, protože ty vzpomínky zůstanou až příliš živé do konce jejich života. A vím, že v mnoha zemích se válčí i dnes a že tam stále umírají lidé.

Můžeš mi ukázat tu svou vítěznou práci?

Moc ráda bych jí ukázala, ale výkres zůstal zatím u pořadatelů, takže ji nemám. Všechny odměněné práce jsou součástí výstavy, která probíhá v Terezíně. Tato výstava má být ale putovní a prý bude instalována také ve Slaném a tam by tedy ten můj obrázek mohli vidět i lidé ze Slaného.

Čekala jsi takové umístění?

Abych pravdu řekla, tak ne a když mi paní učitelka třídní sdělila výsledek, byla jsem velmi překvapena. Přiznám se ale, že to překvapení bylo milé – o to víc, že jsem takový úspěch nečekala.

Co budeš dělat po prázdninách?

Půjdu do Prahy studovat Oděvní školu. Módní návrhářku jsem zatím musela oželet, ale rozhodně se tohoto svého snu nevzdávám. Malování a kreslení určitě zůstane i nadále mým koníčkem a pořád si myslím, že ho uplatním i ve svém budoucím povolání.

Vladimír Rogl
20. 06. 2009, 19:30

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.