• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Akademický malíř z Knovíze
učí malovat nevidomé

Zleva ředitelka Nadace Artevide Zuzana Kopečná, uprostřed nevidomá malířka při kreslení a její učitel Dino Čečo.

Navštívíte-li Knovíz u Slaného, upoutá vaši pozornost i pěkný dům na kraji obce, směrem na Pchery. Vznikl přestavbou staré kovárny. Bydlí v něm muž s poněkud podivným jménem: Sabahudin Dino Čečo. Což napovídá, že jde o rodáka ze Sarajeva, z Bosny a Hercegoviny.

Knovízští věděli, že jejich spoluobčan, který se k nim přistěhoval před dvěma roky s rodinou z Prahy, je akademický malíř. Že je ale ve svém oboru tak dobrý si potvrdili až ve středu 4. února letošního roku. Toho dne večer vysílala Česká televize dokument Malba okamžiku, jehož hlavním protagonistou byl právě Dino Čečo. Film ukázal malíře v jeho ateliéru v Praze na Malé straně, i zajímavou techniku, s jakou svoje obrazy vytváří. Televizní štáb ho navštívil také doma v Knovízi a znovu se vrátil do ateliéru, kde dal nahlédnout další Čečově zajímavé činnosti.

Nejprve několik informací o vysokém černovlasém muži, pravém Bosňákovi, jemuž, jak přiznává, je velkou oporou manželka Eva. Mají již dospělé syna Jakuba a dceru Denisu.

Dino přijel do Prahy v roce 1971. Nejen kvůli větším možnostem prosadit se v oboru, který miluje. „V Sarajevu, na střední umělecké škole, jsme měli profesora, který často jezdil do Čech, hlavně do Prahy,“ vysvětluje. „Byl Prahou okouzlený, říkal, že je to nejhezčí město na světě. Nabudil mě tolik, že jsem se rozhodl také ji navštívit.“

Navštívil a zůstal. Studoval na pražské Akademii výtvarných umění prof. Karla Součka se zaměřením na figurální malbu. Na několik roků si odskočil do západního Německa, kde získal další zkušenosti. Začal měnit techniku svých obrazů. „Pořád jsem nebyl s tím, co jsem maloval, spokojený,“ přiznává. „ A to i přes to, že jsem byl chválen. Cítil jsem, že k svému uspokojení musím do obrazu dát to, co je zrovna ve mně. Okamžitý nápad, myšlenku.“

Našel vlastní výrazovou formu výtvarného projevu. Rád experimentuje. Jak televizní dokument ukázal, nemaluje jen štětcem. Na velké plátno nanáší barvu a roztírá po ploše stěrkou s dlouhou násadou. K některým úkonům používá jehlu či krejčovský ochranný náprstek. „Vzpomněl jsem si na moji babičku a její krásné výšivky a mého otce, perfektního krejčího,“ usmívá se. „Zkusil jsem to podle nich.“

Zájem ukázat dílo Dina Čeča mají naše přední galerie i galerie v Německu. V prestižní pražské galerii Mánes vystavoval třikrát. Kromě vlastní tvorby se zabývá něčím až neuvěřitelným. Učí malovat nevidomé. Má na to svoji, dokonce patentovanou, „Čečovu metodu“.

„Učit něco takového jsem chtěl již dávno,“ říká. „Měl jsem štěstí, že pro záměr učit malovat lidi, kteří nevidí, jsem získal podporu a pochopení ředitelky Nadace Artevide Zuzany Kopečné.“

„Čečova metoda“ vyžaduje speciální přístup k přípravě plátna. Pod ním je černá magmatická barva, která se na bílém plátně objeví v okamžiku doteku nevidomého malíře. Kresba je moderní technikou přenesena do reliéfní podoby, v níž jednotlivé tahy vystoupí tak, že si je nevidomý může osahat a tím pozná, co vlastně nakreslil.

Malování předchází poznávání, získávání námětů. Za tím účelem vyráží Dino Čečo se svými žáky třeba do zoologické zahrady, kde je jim dovoleno osahat si některá zvířátka; nebo do botanické zahrady a jinam. Někteří žáci zkouší namalovat třeba i obličej spolužáka či rodinného příslušníka. Předtím s jeho souhlasem osahají mu čelo, nos, bradu, dotknou se i úst.

Byli jsme v Čečově ateliéru a nestačili se divit, co všechno osudem postižení lidé již namalovali. Prostřednictvím Nadace Artevide zde již dostalo šanci výtvarného projevu na 60 nevidomých. Sedm z nich jsou výrazně talentovaní; jejich práce jsou ozdobou Galerie nevidomých v Praze na Malé straně na Valdštejnském náměstí. Jde o galerii, jaká nemá ve světě obdoby.

Samozřejmě, řeč se stočila i na Knovíz. Je tam spokojený, lidé v obci jsou družní, má blízko na hřiště na fotbal, zajde do místní hospůdky na pivko. Jeden ze svých nápadů chce uskutečnit i v místě svého bydliště. „Navrhl jsem zastupitelstvu obce, že bychom mohli společně vybudovat Muzeum knovízské kultury,“ netají záměr. „Mohlo by být v přízemí našeho domu, kde je pro něj dostatek místa. Obec je známa svojí Knovízskou kulturou doby bronzové; pokusili bychom se z různých muzeí dostat předměty, které se k této době vztahují. Zastupitelstvo již návrh schválilo; pomoci by nám mohla i potřebná finanční dotace z fondů Evropské unie.“

Zdeněk Tvrdek
14. 05. 2009, 10:20

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.