• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Kateřina ze Slaného se chystá vstoupit na prkna znamenající svět

Kateřina má i výtvarné schopnosti, které uplatňuje v keramickém kroužku. Foto Vladimír Rogl

Před časem bylo v Národním divadle v Praze otevřeno Divadélko - Hudebně-dramatické studio pro mladé příznivce divadla, které formou hry rozvíjí v těchto dětech fantazii a dramatickou tvořivost. Zájemci o toto studio mají možnost nahlédnout do zákulisí divadelního světa, poznat práci režiséra, výtvarníka, dirigenta, choreografa a sami si zahrát ve svém pojetí představení, která mohou zhlédnout na slavném jevišti naší první scény.

Projekty Divadélka při Národním divadle jsou uváděny především v nejvyšším patře Jindřišské věže, odkud je kouzelný výhled na historické centrum Prahy. Duší divadelního studia je operní pěvkyně, choreografka a režisérka paní Eva Deaková, která pro své divadélko „loví“ talentované děti. Jedním z jejich objevů je i sedmnáctiletá studentka Kateřina Hrnčířová ze Slaného. 

Prozraďte mi, jak jste se do tohoto studia dostala?

No, o prázdninách jsme se s kamarádkou přihlásily do týdenní taneční školy, kterou pořádala pražská taneční škola baletu. Ten týden byl velmi pestrý a tancovali jsme například i Hip-hop a kromě tancování jsme měli i herecké kurzy. Právě ty kurzy paní Deaková vedla a po týdnu si mne vybrala a nabídla mi, abych to u nich zkusila. Byla jsem touto důvěrou moc potěšena, protože nejenže zkoušíme v prostorách Zlaté kapličky, ale hrajeme divadlo dvakrát za měsíc i v Jindřišské věži až úplně nahoře, odkud je překrásný rozhled na celou Prahu. A to jsou přece úžasné zážitky. 

Jak byste charakterizovala ten Váš soubor?

Je to spíš takový amatérský soubor, ale s profesionálním vedením. To současně připravuje mladé lidi, kteří mají v úmyslu studovat například DAMU nebo konzervatoř, na talentové zkoušky. Na repertoáru máme v současnosti Evžena Oněgina, což jsou lyrické scény na libreto P. I. Čajkovského podle Puškinova stejnojmenného románu. To je pro dospělé. Pro děti hrajeme pohádku Popelku a v obou těchto inscenacích jsem dostala role.

Jestliže je toto studio i jakousi přípravkou na dramatické školy, máte v úmyslu na některou z nich jít studovat?

Určitě. Tento rok si chci vyzkoušet přijímačky v oboru herectví na konzervatoř, abych věděla, do čeho jdu a co mne čeká. Příští rok bych to pak zkusila na DAMU.

Mladé herečky touží po rolích osudových žen, jako je třeba Julie nebo Ofélie. Máte nějakou vysněnou roli i Vy?

Po jedné toužím už teď. V Oněginovi hraju chůvu, ale přiznám se, že daleko raději bych hrála Taťánu.

A v Popelce?

No, tak tam zase pro změnu hraju macechu.

No, to nejsou zrovna role pro mladé dívky...

Já si to myslím taky, ale paní režisérka říkala, že jsem takový mateřský typ a že to zahrát umím. Na tom se prý nejlépe pozná, co v herci nebo herečce je, když hraje postavu o celou generaci starší. A herci říkají, že pan režisér a maminka mají vždycky pravdu.

Kam až vlastně sahají Vaše dramatické začátky?

Od malička jsem ráda recitovala a tak mne i ze základky posílali na různé recitační soutěže a akademie. Oblíbila jsem si i divadelní klasiku, doslova si zamilovala Shakespeara a naučila se i některé monology z jeho her. Ale mám ráda i básníky novodobé, jako například Žáčka a Dědečka, protože jejich verše jsou takové lehčí a hravé. A protože jsem chtěla divadlo skutečně hrát, přihlásila jsem se do amatérského divadelního souboru „Divadlo AK“ ve Zvoleněvsi. Tomu jsem zůstala věrná, i když mám možnost hrát v Praze. Ve Zvoleněvsi právě zkoušíme hru „Dva muži v šachu“.

Chtěla jste být herečkou už jako malá holčička?

Nejdříve jsem si přála být paní učitelkou, ale současně bych tuze ráda stála za pultem jako prodavačka. Když se tak nad tím zamyslím dnes, tak se vlastně ta dětská přání ani tak neliší od toho současného, protože i tato obě povolání mají něco společného s herectvím, protože předstupují před veřejnost. 

Máte nějaký vzor nebo příklad v rodině?

Vůbec netuším, zda někdo z mých předků se zabýval divadlem.

Umění ale v rodině máte...

Vlastně ano, maminka je keramička a bratr grafik.

Chodíte často do divadla?

Pokud mi to čas a finance dovolí, tak často a ráda. Jedním z mých nejoblíbenějších je Hudební divadlo v Karlíně, kde jsem viděla několik muzikálů. Nejblíže to mám do Středočeského divadla v Kladně, kde mne kromě Hamleta mimořádně oslovila Balada pro banditu, na kterou jsem šla třikrát.

Jaké máte další koníčky?

Ještě před nedávnem jsem závodně tancovala v latinsko-amerických tancích. Trochu maluju, od maminky jsem pochytila základy keramiky a v létě se pro odreagování věnuji i lezení po skalách nebo aspoň po cvičné lezecké stěně ve Slaném. 

Které máte oblíbené předměty? 

Nemyslím, že bych některému předmětu dávala výraznou přednost, ale zaujala mne psychologie. Když jsem totiž právě o tomto předmětu přemýšlela, tak mne napadly i určité souvislosti s divadlem, respektive s některými dramaty, kde by herec se znalosti psychologie mohl lépe proniknout do divadelní postavy a jejího charakteru. Herec se pak do ní lépe vžije. Mohu to potvrdit i z vlastní zkušenosti, protože ke zkoušce na konzervatoř si připravuji monolog Johanky z Arku a moc jsem o této postavě musela přemýšlet, abych se s ní dokonale ztotožnila a sžila.

Zpíváte?

Sebekriticky musím přiznat, že zpívání bych se měla věnovat víc, protože se to vyžaduje i u zkoušek. Nehledě k tomu, že mým snem je si jednou v některém z muzikálů taky zahrát.

Podporuje Vaše snahy rodina?

Velmi. Dokonce jezdí i na moje představení a jsem jim za jejich podporu moc vděčná! Snad jim to jednou budu moci odplatit.

Vladimír Rogl
03. 02. 2009, 23:31

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.