Kreslení

Když jsem byla malá, sice jsem všude po papírech i jiných věcech kreslila domečky, zvířátka a panenky, ale nikdy by mě nenapadlo, že to jednou bude jedna z mých nejoblíbenějších činností.

Nějak „víc“ kreslit jsem začala zhruba před rokem, kdy mi kámoška ukazovala svou kresbu jednoho zpěváka a onen portrét mě zaujal natolik, že jsem si řekla, proč to taky nezkusit. První pokusy o jakýs takýs obraz byly katastrofální, na papíře se střetávalo jen pár šedých čar, žádné stínování ani nic podobného. Až časem jsem byla odvážnější a odvážnější a zkoušela si s tužkou zahrávat víc a víc. Pokoušela jsem se stínovat, zpočátku rozmazáváním prstem, potom už jsem se to naučila normálními čarami. Nejdříve jsem tužkou spíš jen „vybarvovala“ oblečení, až časem mi došlo, že dobrá kresba potřebuje něco víc. A tak začaly první pokusy o řádné stínování vlasů, těla a obličeje. Té poslední části jsem se bála snad ze všeho nejvíc, protože jsem si byla vědoma toho, že pokud zkazím výraz ve tváři, už ani dokonale nakreslené tělo to nespraví. Ale překonala jsem onen strach a jsem tomu ráda, protože teď mám daleko víc možností a kresba mi netrvá pět minut, ale třeba taky dva měsíce.

Tu, poslední, kterou zveřejním symbolicky první, protože je nejlepší z mých kreseb, jsem dodělala až dneska ráno a právě ona mi trvala ty dva měsíce. Ale nelituju toho – i kdyby se ta kresba líbila jen mně, strávila jsem u ní mnoho času prožitého ve vzpomínkách právě na zobrazovanou osobu. A právě vzpomínky jsou to nejhezčí, co jsem si ze šťastných dní uchovala, abych se ve špatných náladách právě jimi dostávala opět na dosah hřejivých slunečních paprsků.

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283