• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

MUDr. Martin Votýpka-Pecha (primář nemocnice) - 5.část: Jeho učitel hudby hrál ještě u němého filmu

Martin Votýpka-Pecha, žák 7. třídy, se svými spolužáky na školním výletu v Mísečkách. Foto z rodinného archivu MUDr. M. Votýpky-Pechy

V minulém díle prožíval malý Martin Votýpka-Pecha určitě nejkrásnější období svého dětství, kdy na začátku 60. let působil se svou rodinou v ghanském Kumasi, v rovníkové Africe. Stále si zahrával se smrtelně jedovatými hady a škorpióny, obdivoval krokodýla – „umělce“, který pozřel nejen kozu, ale i šamana místního kmene, a svůj velmi živý, veselý projev nehodlal měnit ani v době nepokojů v ghanském Kumasi, kdy jejich rodinu hlídala i ochranka ašantského krále. Dnes se dozvíte, jak se nerad loučil s rovníkovou Afrikou, s kamarády černé pleti, a jak si musel rychle přivyknout na poměry české školy.

Operace se podařila, pacient zemřel

MUDr. Martin Votýpka-Pecha má doma pečlivě uschovanou relikvii, pocházející z jeho pobytu v ghanském Kumasi, ke které se váže následující příběh: „Jednou tatínek přišel domů posmutnělý. Přinesl něco dlouhého, štíhlého, zabaleného v papíru. Maminka se ho zeptala, co se stalo. Tatínek jí odpověděl, že musel operovat mladého muže. Byl totiž střelen šípem do hrudníku. Byl to standardní šíp na lov zvěře z pevného dřeva, s kovovým trhacím hrotem, se zpětnými háčky. Operace dopadla dobře, ale pacient zemřel, protože šíp byl otrávený. Než mladíka dopravili do nemocnice, jed již účinkoval. Z vyšetřování policie vyšlo najevo, že se jednalo o vyústění sporu dvou mládenců o krásnou mladou černošku. Střelec byl vzat do vazby a souzen. Jak byl odsouzen, již nevím. Ale je možné, že byl odsouzen i šamanem. To bylo horší. Šaman soudil podle práva kmene.U hrdelního zločinu to znamenalo, že k sobě zavolal delikventa a řekl mu: ,Ty jsi porušil zákon a zemřeš!‘ Mladý zločinec pak odešel do buše, kde nejdéle do tří dnů zemřel, ačkoliv byl naprosto zdráv. Příčinou jeho smrti bylo ,džu džu‘. Nebyly to čáry, ale výsledný stav hlubokého respektu příslušníků kmene k vlastním zákonům a autoritě šamana. Dotyčný zemřel strachy. Zlomený, jedovatý šíp máme doma jako vzácnou relikvii - je dobře schován, aby ho nenalezl ani zloděj.“

S Afrikou se loučil těžko

Ač pohádkový příběh z rovníkové Afriky se malému Martinovi zdál téměř nekonečný, nenáviděný den odletu z ghanského Kumasi přece jen přišel. MUDr. Martin Votýpka-Pecha na něj vzpomíná takto: „Když s námi na letišti v Kumasi startovala Dakota, viděli jsme pod sebou město i nádherný zelený prales. Věděli jsme, že se sem asi již nikdy nevrátíme. Pro mě to bylo velice bolestné. V té době jsem zde strávil téměř polovinu svého života, měl jsem zde kamarády. Na jednu stranu jsem se velice těšil do Čech a na druhou stranu mi bylo velice smutno. V duchu jsem si říkal, že se sem musím ještě jednou vrátit. Pro rodiče byl čtyřletý pobyt v rovníkové nejkrásnějším obdobím v životě. Do smrti na Afriku vzpomínali s láskou. Já jsem si odnesl do života to, že jsme všichni stejní, ať jsme černí nebo bílí. Černoušci vždy zůstanou mými bratry, i když dnešní Afrika se velice změnila. Změnili ji diktátoři a obchodníci se zbraněmi.“

Pan učitel ho zkoušel i na ulici

Po návratu do Československa začal malý Martin navštěvovat Základní školu v Novém Strašecí: „Zásluhou mojí maminky a ostatních učitelů jsem se poměrně rychle přeorientoval zpátky na češtinu. Na základní škole jsem patřil mezi normální děti. Z dnešního pohledu vidím, že jsem měl obrovské štěstí na učitele základních předmětů, a to matematiky a českého jazyka. Pan učitel Jenčík, který nás učil matematiku, již tenkrát provozoval ,programované testování‘. Na začátku každé hodiny matematiky jsme totiž psali opakovací pětiminutovku. Kdo látku uměl, nedostal známku, kdo neuměl, dostal tzv. pedagogickou kuli, kterou si ale mohl smazat příště. My s kamarádem Zdeňkem Kudelou jsme vždy uměli. Bylo to pro nás výhodnější a ostatně naši rodiče byli i kantoři. Pan učitel nás nešetřil ani na ulici. Když mě potkal se síťovkou s mlékem v ruce, vybafl na mě: ,Patnáct na druhou!‘ Já jsem hned vyhrkl 225. Každý jsme potom pokračoval svou cestou. Někdy jsme prováděli i lumpárny. Například jsme povalili velká kamna a mour lítal po učebně několik metrů daleko. Do toho všeho nepořádku vstoupil pan učitel a hned vypjatým hlasem vykřikl: ,A ejhle, darebáci!‘ Bylo mu jasné, že viníci musí být po zásluze potrestáni. Všichni delikventi jsme stáli ve frontě na známé tři rány školním, standardním metrem přes zadek. Znamenalo to mít tři modré pruhy na zadnici. Pak jsme ještě museli odpoledne po škole uklízet s uklízečkami, nebo provádět nějaké potřebné práce pro školu. Doma jsem se nemohl přiznat, protože bych dostal ještě pár facek od maminky.“

Metody výuky J. A. Komenského ho někdy i bolely

Pan učitel Jenčík byl velice hodný a spravedlivý člověk, který vše vyřídil hned na místě a na své žáky nežaloval. MUDr. Martin Votýpka-Pecha na něj, ale i na dalšího skvělého učitele strašecké školy, strašně rád vzpomíná: „Jeho zásluhou jsme pochopili, že ve škole i v životě musí být řád. Měl nás, děti, rád, a my jsme to cítili. Nebál se zodpovědnosti. V červnu, když už bylo teplo, se nás v pátek po hodině zeptal, kdo s ním pojede na kole na výlet do Křivoklátu. Přihlásilo se nás 20 a taky jsme všichni jeli. Šli jsme na hrad, pan učitel nám koupil pomeranče (opravdu pomeranče), a pak jsme se ještě dojeli vykoupat do řeky Berounky. V pozdním odpoledni jsme všichni v pořádku dojeli domů… Druhým výborným pedagogem byl pan učitel Pelc. Účastnil se posledního sokolského sletu, a tak musel 5 let pracovat na šachtě, než mohl učit. Učil nás češtinu, byl to národovec a jeho životním krédem bylo, že každý Čech musí umět svůj rodný jazyk. Dodnes cítím, jak to z něj vyzařovalo. Při výuce používal metodu J.A.Komenského - přinuť žáka jakýmkoliv způsobem. Proto nás tahal i za šísky, což bolelo. Taky jsem češtinu, včetně gramatiky, uměl nejlépe v životě v deváté třídě, před přijímacími zkouškami na gymnasium.“

Jeho učitel hudby hrál ještě u němého filmu
V páté třídě jeho rodiče usoudili, že mají muzikálně nadaného syna a že by se měl naučit hrát na housle. Začátky své hudební kariéry si MUDr. Martin Votýpka-Pecha vybavuje následovně: „Přihlásili mě do hudební školy k panu ředitelovi Brabcovi. Hra na housle mě moc nebavila, i když pan učitel byl hodný a trpělivý. Školní rok jsem ukončil v březnu. Chodil jsem za housle. Když to na mě prasklo, musel jsem si hudebku zaplatit z kapesného. Ale málokdo se může pochlubit tím, že jeho učitel hudby hrál ještě u němého filmu na klavír (pro mladší - při promítání němého filmu v kině bylo ticho, a tak některé pasáže doplňoval dle citu klavírista hrou, přímo pod plátnem, dle svého uvážení). Taky mi říkal, že byl tak chudý, že neměl klavír, a proto měl klávesy namalované na stole, a tak cvičil. Takového pedagoga měl málokdo.“

Ve školní kapele se mu otevřel nový svět

Hra na housle Martina očividně neuspokojovala, a tak pan učitel Zázvorka mu představil nový nástroj – klarinet. A to již bylo jiné „kafe“: „Pan učitel Zázvorka po krátké době usoudil, že bych měl hrát ještě na kytaru a na baskytaru. Když mě poprvé pozval hrát ve školní kapele, tak se mi otevřel nový svět. Svět hudby, respektive souhry více nástrojů, ta úžasná, kolektivní záležitost. Pan učitel Zázvorka měl totiž velkou bílou skříň a v ní měl uloženy noty. Úpravy však měl rozepsané ve třech stupních náročnosti. Pro začátečníky celé a půlové noty, pro pokročilejší čtvrťové noty a osminy, a pro zkušené hráče již normální standardní úpravy. Tímto způsobem si v kapele zahráli všichni a zakusili krásu souhry více hudebníků. To se přihodilo i mně a drží mě to jako droga dodnes. Pan učitel byl charismatický člověk. Měl nekonečnou trpělivost se všemi těmi kiksy a dětskou rozjíveností a leností cvičit stupnice. Hráli jsme s ním všechno možné - od lidovky, operety, přes standardní tance až po současnou moderní hudbu a swing.“

Libor Pošta
28. 09. 2009, 11:20

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.