• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Vladimír Nosek (spoluzakladatel OF ve Slaném) - 3. část: V týdnu vyráběli tanky, v sobotu se učili

Se svým kamarádem na dvoře domu, vedle něhož byla Pod horou provozována hospoda „Na lochu“. Foto je z doby, kdy mladý Vladimír Nosek byl v učení. Foto z rodinného archivu Vl. Noska

V minulé části jsme se přenesli doby vrcholící hospodářské krize, kterou mladičký Vladimír Nosek na začátku třicátých let minulého století ale vůbec nevnímal. A i kdyby, kolem Slánské hory, která byla pro něj jakýmsi středem světa, se toho přece dělo tolik zajímavého, že nějaká hospodářská krize nemohla jeho krásné dětské prožitky nějak zhatit. Dnes se dozvíte, jak se mladý Vladimír Nosek probíjel životem na sklonu války, během ní a posléze v době poválečné.

V necelých čtrnácti letech se vzdal fotbalové kariéry

Mladý Vladimír Nosek byl výborným fotbalistou, který vynikal zejména na hřišti, které se nalézalo v prostorách dnešního letního kina. Tam si ho všiml velký příznivec kopané, ředitel obecné školy na Komenského náměstí ve Slaném, Josef Beránek, a doporučil ho do družstva žáků SK Slaný. „V družstvu žáků jsem byl opravdu hodně vidět. Byl jsem jak technickým, tak i rychlým a průbojným hráčem. Ale mé působení v žákovském družstvu nemělo, bohužel, dlouhého trvání,“ vzpomíná dnes Vladimír Nosek a hned vysvětluje důvod velmi brzkého ukončení jeho fotbalové kariéry: „Když jsem již dokončoval měšťanku, postihla naši rodinu velmi smutná událost – tatínek podlehl zákeřné nemoci. Krátce na to mě maminka žádala, abych kopanou přestal hrát, protože si umínila, že tatínkovi, který hrál také kopanou, honění se za míčem zrovna moc nepřidalo, a ze stejného důvodu měla obavy i o mě. A protože jsem maminku vždycky respektoval, vyhověl jsem jí, ač velmi nerad.“

Zhroutil se mu celý svět

Smrt jeho táty snášel velmi těžce. Jako by se mu zhroutil celý svět. I z toho pohledu, že představa rodičů, že půjde studovat na obchodní akademii, nebude z důvodu nedostatku rodinných financí naplněna, přestože Vladimírův „výstupní“ prospěch byl výborný – s vyznamenáním. „Pamatuji si, že všichni mí spolužáci a učitelé mě velmi litovali. Nedovedl jsem si představit, že tátu už nikdy neuvidím. Stále jsem měl v paměti dobu, kdy už vlivem pokročilé nemoci nemohl hrát kopanou a já s ním jezdil na kole do obcí, kde se fotbalu věnoval alespoň jako sudí,“ dodává Vladimír Nosek k této smutné události.

Přes týden vyráběli tanky, v sobotu se učili

Z výše uvedených důvodů nastoupil mladý Vladimír – v srpnu 1939, do učení, konkrétně do „Kolbenky“, kde se vyučil i jeho táta. „Byl jsem rozhodnut, že se stanu alespoň soustružníkem, protože tato práce byla tenkrát velmi dobře placená. Měl jsem výborný prospěch, což byla tehdy základní podmínka přijetí do tohoto oboru, a tak jsem v tomto směru neměl žádné problémy. A samozřejmě, že k prospěchu se významně přihlíželo i na ,učňáku‘. Soustruh byl totiž velmi drahý stroj a nemohl na něm dělat úplně každý. Abych mohl zůstat u soustruhu, musel jsem na jedničku zvládnout i závěrečné zkoušky. A povedlo se. Z těch, kteří v nich neobstáli, se stali ,jen‘ zámečníci nebo mostaři. Učení tenkrát probíhalo tak, že jsme od pondělí do pátku pracovali v ranní směně, později též v odpolední. Obráběli jsme díly na tanky, které se potom expedovaly do Persie. V sobotu jsme chodili do školy. Každý učeň byl přidělen k tzv. přednímu dělníkovi a všichni jsme měli jednoho společného mistra. Když jsme se naučili samostatně pracovat, měřit šuplerou, čili posuvným měřidlem, a zvláště pak mikrometrem, tak jsme již měli nárok na určitou finanční odměnu. Po vyučení, za 3 roky, jsem již pracoval jako řadový dělník, a protože jsem docela uměl, bral jsem asi 10 korun na hodinu. Když na mě vyšla odpolední směna, která končila ve dvě hodiny v noci, doma na mě v troubě ,čekalo‘ kafe a nějaká ta placka,“ vzpomíná Vladimír Nosek na svá učňovská léta…

Hrdinové se z nich nestali

V květnu 1945 vytvořil Vladimír Nosek a jeho kamarádi ve Slaném jakousi „sebeobranu“. „Sehnali jsme nějaké zbraně, granáty a helmy, a čekali na příjezd ustupujících německých vojáků. Spali jsme v prvním patře hotelu Pošta, tam, kam jsme za války chodili do tanečních. A Němci opravdu přijeli – v několika autech a byli vyzbrojeni až po uši. Měli i několik kulometů, a tak jsme to raději vzdali. Tudíž naše iniciativa dopadla neslavně a hrdinové se z nás nestali,“ přiznává se po mnoha letech Vladimír Nosek.

Po válce se dostal na studia

V „Kolbence“ měli Vladimíra Noska za dobrého řemeslníka, a tudíž mu nabídli stipendium na průmyslovou školu, s podmínkou, že po škole se do továrny vrátí a bude zde pracovat jako technik. „Bohužel, nikam blíže, než na průmyslovku do Ústí n. Labem, jsem se nedostal. V Ústí jsem absolvoval dvouroční ,mistrák‘ a začal studovat nástavbu s maturitou. Za tuto průmyslovku jsem také hrál fotbal, a tak jsem alespoň částečně využil své fotbalové zkušenosti, které jsem získal na slánských pláccích a krátce v žákovském mužstvu Slaného. Jednou týdně jsem jezdil domů a babička s maminkou mi s sebou vždycky něco navařily. Ale to se hned snědlo. O prázdniny jsem jezdil na mostecký důl, kde jsem v dílnách pracoval na soustruhu, abych si vydělal nějakou tu korunu. Ústeckou průmyslovku jsem ale z důvodu hrozného dojíždění nedokončil. Naštěstí se mi podařilo přestoupit do Kladna na hutní průmyslovku, protože na strojní již nebylo volné místo. O prázdniny jsem dojížděl do Libovice na malý důl, kde jsem též pracoval na soustruhu a jednou si zde i vyzkoušel, jak se rubá kvalitní černé uhlí, nebo jsem docházel do mého mateřského podniku, do bývalého ČKD, kde jsem pracoval na tzv. ,kolotoči‘, což byl vertikální soustruh. Hutní průmyslovku jsem pak úspěšně dokončil.“

Kritika „všeho sovětského“ se mu vymstila

Nastal čas výkonu základní vojenské služby. Vladimír Nosek patřil k prvnímu ročníku, který - místo na 5 měsíců, narukoval na „tradiční“ dva roky. „Frustrující pro mě bylo i to, že mně bylo již 25 a mým ,spolubojovníkům‘ 18 nebo 19 let. Narukoval jsem do Staré Boleslavi, do zánovních kasáren na konci města. Pamatuji si, že v prostoru cvičiště bylo pískovcové podloží, ve kterém jsme poměrně často ,cvičně‘hloubili poměrně hluboké zákopy. Já jsem je poté, co jsem na vojně začal kritizovat přejímání všeho ze sovětské armády – hlavně půllitry, označení hodností, atd., hloubil do nevídané hloubky. A to nebylo zdaleka všechno – zatímco ostatní vojíni, kteří měli maturitu, šli do aspirantské školy, já jsem byl odvelen na poddůstojnickou školu do Kostelce n. Labem,“ přiznává se Vladimír Nosek k tehdejším „prohřeškům“ při výkonu základní vojenské služby.

Málem ho zabil blesk

Po návratu k útvaru ve Staré Boleslavi hlídal – jako řadový vojín, v přilehlém lese muniční sklad. A tam málem přišel o život, a o sluch téměř úplně: „Pamatuji si, že byla hrozná bouřka a já jsem volal pojítkem do druhé strážní budky. V tom udeřil blesk a indukovaný proud mě vymrštil z budky. Když jsem dopadl opodál na zem, vůbec jsem o sobě nevěděl. K sobě jsem přišel až na ošetřovně, kde lékaři zjistili, že blesk mi prorazil levý ušní bubínek. Ten pravý jsem měl děravý již z dětství, kdy jsem prodělal těžký zánět středního ucha. Takže po tomto úderu bleskem jsem toho už moc neslyšel a pochopitelně, že dnes, v mém věku, mám s ,odposlechem‘ jiných osob až nevídané problémy,“ říká mi trochu posmutněle a s mírně zvýšeným hlasem Vladimír Nosek…

I přes tento handicap pak Vladimír Nosek dokázal celý život naslouchat lidem všech povah a všelikého zaměření.

Libor Pošta
25. 06. 2010, 12:15

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.