• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Vladimír Procházka (starosta obce Klobuky) - 1.část:
Jeho maminka vedla hospodu, táta tam „pracoval“ přesčas

Starosta Klobuk ve věku tří let.

Vladimír Procházka je již podruhé starostou obce Klobuky. S „jeho“ obcí ho spojuje silné pouto, které však na 20 let, kdy bydlel ve Slaném, přetrhl. Po vystudování vyšší strojní průmyslové školy v Kladně nastoupil do ČKD Slaný jako technolog. Z této pozice však, jak sám říká, zběhl na 3 roky do uvolněné funkce předsedy ČSM v ČKD. Před rokem 1968 působil v celozávodním výboru KSČ a věřil, že se konečně „pohnou ledy“.

Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy aktivně vystupoval proti okupantům v Koordinačním výboru města Slaného, i mimo něj, za což byl posléze „odměněn“ vyhazovem z KSČ i z ČKD Slaný. Vladimír Procházka se ale pak poměrně rychle uchytil v Zemědělských stavbách Praha, kde přes četné ataky funkcionářů KSČ z ČKD Slaný ustál pozici vedoucího mechanizace. V roce 1985 odešel do ACHP Zlonice, kde rovněž pracoval jako mechanizátor. Po sametové revoluci se vrátil do ČKD Slaný, ale prý to neměl dělat, protože v roce 1994 byl nucen propouštět z práce jeho kamarády, což dost těžce nesl. Proto v témže roce, když byl zvolen starostou, s díky přijal uvolněnou funkci starosty obce Klobuky a navždy odešel z ČKD Slaný. Podruhé byl starostou obce Klobuky zvolen v roce 2006, když v předešlém volebním období vykonával funkci místostarosty obce.

Na vojně se oženil s Helenou Pištěkovou, s níž má 2 potomky – syna Vladimíra, který pracuje jako instalatér, a dceru Blanku, která pracuje na MěÚ Slaný. 

Maminka vedla hospodu, táta tam „pracoval“ přesčas

Táta Vladimíra Procházky, též Vladimír (1905 – 1971), vystudoval obchodní školu a po ní začal dělat účetního v chemické továrně pana Schichta v Ústí nad Labem, ale protože prý žil příliš neukázněně, jeho děda jej donutil k práci doma. „Můj táta měl autodopravu, prodával stavebniny a uhlí, ale veselý život v hospodě, kterou jsme měli v baráku a vedla ji má maminka, „provozoval“ dál. Ale je pravdou, že i když často popíjel se štamgasty, tak o rodinu se dokázal vždy nějak postarat,“ vzpomíná Vladimír Procházka na svého tátu.  

Jeho maminka, Marie (1908 – 1983), jež pocházela z rolnické rodiny, z Polerad, byla hodná a pracovitá žena, která se pečlivě starala o hospodu a po zavírací době i o svého muže. Vladimír Procházka si nepamatuje, že by v době jeho dětství měli něčeho nedostatek, a s velkou pravděpodobností to byla zásluha především jeho mámy.

Ani kytku na hrob mu nedal

Děda Vladimíra, Rudolf Procházka, pocházel z Ledec, ze statku č. 24, odkud ho praděd Vojtěch prý vyhnal: Vyhnal ho proto, že si chtěl a posléze i vzal za manželku babičku Žofii, rozenou Tillingerovou z Beřovic, služebnou, tedy podle tehdejších měřítek nehodnou vdát se do statku. Můj praděd byl po tomto aktu s mým dědou pořád na kordy a vztahy mého dědy a pradědy byly napjaté až do hrobu. Dokládá to velmi zajímavý zápis z kroniky ledecké obce, který mi před časem doložil pan Liška: ,Na pohřeb svého otce Vojtěcha se dostavil hostinský z Klobuk Rudolf Procházka. Na hrob nedal kytku ani věnec a provokativně věnoval školním dětem 50 korun na školní potřeby.‘ Po vydědění můj děda působil ve Zlonicích jako výběrčí daní. To mu asi umožnilo služné živobytí, a tak v roce 1901 koupil nedávno postavenou hospodu u nádraží v Klobukách. Od té doby je rod Procházků z Klobuk… Děda měl dva syny, mého otce, strýce Rudolfa, který se ještě narodil ve Zlonicích, a tetu Anežku. Strýc Rudolf získal po absolvování vysoké školy chemické doktorát a působil na ministerstvu průmyslu za první republiky jako rada,“ říká Vladimír Procházka o svých předcích z otcovy strany.

Byl šafářem na statku Malypetra

Děda z matčiny strany, Karel Vokálek, do Klobuk přišel před první světovou válkou. Vladimír Procházka na něj vzpomíná následovně: „Můj děda se stal šafářem na statku budoucího předsedy vlády, Poslanecké sněmovny, ministra vnitra a jednoho z nejvýznamnějších politiků první republiky, Jana Malypetra. S babičkou Antonií měl čtyři děti – tři dcery a syna Antonína, který byl strojní inženýr a působil i v zahraničí. Po válce si pamatuji, že v Turecku strčil prst do parního stroje a přišel o něj. Potom byl ředitel Modřanských strojíren a pak šéfem oddělení na Strojexportu.“

Ve školce ho udrželi jen tři dny

Vladimír Procházka se narodil v ne zrovna šťastném roce - 1938. Jako prvorozený syn dostal jméno po tátovi. A protože za kmotra mu byl pan účetní z cukrovaru, Josef Dušek, dostal ještě jméno Josef. Jako prcek byl celkem bezproblémový, a to až do doby, kdy v červnu 1944 byl umístěn do mateřské školky v Klobukách: „Do mateřinky jsem chodil tři dny před koncem školního roku, zrovna v době, když jsme se fotili. Mně se tam ale hrozně nelíbilo - kolektiv mi vůbec nevyhovoval a kluci do mě pořád drze strkali. Proto jsem si výrazným pláčem až řevem vymohl, že tam chodit nebudu,“ vzpomíná Vladimír Procházka na tři probrečené dny svého života.

Vlajkař je neprásknul

Vladimír Procházka pochází ze značně rozvětveného rodu, v němž můžeme zaznamenat lidi různých profesí a i vyznání. Jeho příslušníky jsou například tam učitelé, sekretářky, pošťačky, přednosta stanice ČSD v Bílině a další. Ti všichni se zejména za války sjížděli v Klobukách, jak do rodného hnízda, a svědkem toho byl i malý Vladimír. Důvod jejich „nájezdů“ byl prostý - vesnice byla tehdy schopna lidi zásobit potravinami mnohem lépe než město. Jak? „No, zabíjela se prasata, samozřejmě, že na černo. Jedno bylo v chlívku, to hlášené, a další na zahradě, o kterém nikdo neměl vědět. Ale pochybuji o tom. Do hospody k nám chodil zubař, pan Witner, Vlajkař, a určitě o tom musel věděl. Že by podle vůně v okolí nepoznal, že se škvaří sádlo a jiné dobrůtky, to se mi nezdá. Nicméně nikdy to neprasklo, a tak příbuzní si odváželi, co šlo. Sádlo v rozkrojeném a střídky zbaveném chlebu. Strýc Rudolf měl pro toto pašování dokonce uzpůsobený zimní kabát. Jak to dělal v létě, to nevím,“ vzpomíná dnes Vladimír Procházka na černé válečné hody.

Němci už z Klobuk neodjeli

Z válečných událostí si Vladimír Procházka prý pamatuje málo, ale něco přece jen: „Pamatuji si, jak bombardovali Litvínov a Kralupy, a táta s ironií sobě vlastní pronesl nezapomenutelnou větu: ,Konečně nebudeme muset brát to hnusné kralupské pivo.‘ Ale jistě to tak nemyslel, všem to bylo moc líto. Pak si pamatuji, jak v Klobukách, když Němci již ustupovali, zastavila kolona německých vozidel a někteří už neodjeli, protože jim byly ukradeny pneumatiky a jiné věci nutné k pochodu do věčné říše německé, v té době již bez Adolfa. Vojenská technika byla potom v cukrovaru také rozkradena. Vzpomínám si, jak jsme se s klukama točili na kanónu jako na kolotoči. To nešlo nějak rozebrat…“

Ve třídě měli pověšený obraz Hitlera a kohouta

Do školy začal malý Vladimír chodit za Protektorátu v roce 1944. V posledních dnech války museli školu opustit a přenechat jí německé mládeži. „Naše první třída pak byla na faře. V čele jsme měli obraz Adolfa Hitlera a obraz kohouta s nápisem v němčině. Učili jsme se německy od první třídy, ale protože neradi, tak jen naoko. V té době jsem měl první kamarády, Jirku Kopeckého, Slávu Kysilku a nejvěrnějšího Bedřicha Rolínka. Spolu jsme dělali modely letadel, z nichž některé nám dokonce létaly. Pouštěli jsme draky, vyráběli telefony z krabiček od krému na boty. Domlouvali jsme se na dvacet metrů, protože delší spojovací provázek jsme prostě neměli,“ vybavuje si Vladimír Procházka své první zážitky ze školy i mimo ní.

Libor Pošta
02. 12. 2008, 20:12

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.