• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Ladislav Kočka (bývalý slánský tiskař) - 2.část:
Na Františka Josefa a na monarchii vzpomíná rád

Jako herec ve slánském divadle v roce 1933 (L. Kočka pátý zprava).

V minulém vydání Slánských listů jsme vás seznámili s rodiči dnes 97letého Ladislava Kočky, vedoucím Tiskárny Kočka v letech 1936 – 1950, a s jeho prvními kroky před 1. světovou válkou a během ní. V tomto vydání se dočtete o dalších osudech mladíka jménem Ladislav Kočka.

Na nedělní mše chodil pravidelně

Mezi povinné předměty patřilo tehdy i náboženství. „Již se nevzpomenu, kolik hodin týdně se náboženství vyučovalo, ale vím, že katechetou byl kněz Čurík. Vedle klasické výuky jsme museli chodit i na tzv. nedělní mše, kterých bylo ,nutné‘ se účastnit. Ale když tam občas někdo nepřišel, nikdo mu nic nevytýkal. Já jsem na ně s rodiči chodil celkem pravidelně,“ vzpomíná bývalý slánský tiskař na školní „přesčasy“.

S darebáky se „vozil“ z kopce

Když později chodil do školy Na hájích, nestačil se mladý Ladislav Kočka divit tomu, co si někteří vyhlášení darebáci dovolili vůči svým učitelům. Ti žáci, kteří své učitele moc netrápili, se s těmi darebáky ale občas svezli, povětšinou z kopce: „Když Na hájích napadl sníh, tak jsme chodník, vedoucí dolů od školy, vždycky pěkně uklouzali, ale pokaždé nám krásnou skluzavku posypali pískem. Nás to ale neodradilo, takže písek jsme odmetli a klouzali se dál…“ A klouzali se až do té doby, než zazněl ortel, odsuzující všechny provinivší žáky k pobytu ve škole i po skončení školního vyučování: „Po škole jsme byli celkem často, to jo,“ vzpomíná L. Kočka s nostalgií na nedobrovolné pobyty ve školních lavicích.

Přestože Ladislav Kočka si poseděl ve školních lavicích nějakou tu hodinu navíc, bylo to nesrovnatelné s tím, co „dokázali“ největší darebáci ve třídě. Ti byli po škole skoro každý den, a i když je učitelé třískali hlava nehlava, nic s nimi nesvedli. Byli to prostě nenapravitelní darebáci, v jejichž čele stál nějaký Franta Podpěra – lump, kterého se báli i učitelé. Ten dokonce nesměl sedět v lavici, aby nebyl v přímém kontaktu s dalšími lotry ve třídě. A proto seděl na podlaze, mezi lavicemi. Ale i tak se jeho „izolace“ neobešla bez velkého hlaholu ve třídě a průletu roztodivných předmětů třídní atmosférou. „Ten Podpěra byl lump, že mu na škole nebylo rovno. Nic s ním nesvedl ani pan učitel Černý, který ho vždy, když něco spáchal, strašně seřezal, a pak ho chytil za flígr a vyhodil za dveře. Jemu podobných tam bylo dalších asi 5 žáků. Pamatuji se, že jeden z nich, ač matematika nebo čeština mu vůbec nic neříkala, uměl krásně malovat koně. To byly obrázky jak od Leonarda, “ tvrdil nám L. Kočka o vyhlášených darebácích školy Na hájích.

Pro chleba jezdil jako černý pasažér

Maminka malého Ládíka často posílala pro chléb a mléko k dědovi do Tuřan. Pro malého kluka to byl přece jen kus cesty, který pochopitelně nechtěl absolvovat po svých: Vždycky jsem u takového sloupu číhal, až pojede nějaký kočár. Když se objevil, tak jsem si za ním popoběhl a skočil na zadek, aniž by si toho kočí všiml. A takhle jsem často jezdil do Tuřan k dědovi pro chleba a mléko. Zpátky už toho moc nejezdilo, takže jsem musel většinou po svých.“

Zkoušeli zastavit vlak

Maminka L. Kočky byla prý strašně hodná žena, ale když její synové „spáchali“ nějakou lumpárnu, neměla s nimi nejmenší slitování: „Maminka na nás byla strašně hodná, ale když jsme něco provedli, tak rákoska byla v nejvyšší pohotovosti. A protože jsme dělali jednu lumpárnu za druhou, rákosku jsme poznali dost důvěrně. Třeba když se Na Skalkách začaly stavět další baráky, tak to bylo něco pro nás. S klukama jsme lezli po rozestavěných domech a dělali jsme přemety z prvního patra do hromad písku pod námi. V zimě, když Na Skalkách napadl sníh, jsme u rokle, kterou vedla železniční trať, uváleli několik opravdu velkých koulí, a čekali, až pojede vlak. „No, a když jsme viděli, že se blíží vlak, tak jsme před čumák šoupli vždycky jednu kouli. Na vechtru hned proběhlo hlášení, že nějací kluci chtěli zastavit vlak A kdo jiný by to mohl udělat, než kluci z ,Rafandy‘. A tak jsme dostali pořádný výprask rákoskou. Jinak ,Na rafandě‘ se u nás říkalo proto, že tam byly dvě hospody – Móserovic a Chrudimských, a jejich majitelé se věčně hádali.“

Mimo zaměstnanců tehdejších drah si s partou kluků z „Rafandy“ mnohdy nevěděli rady ani místní sedláci: „Za posledním barákem, kde se říkalo Na hrášku, byl vstup do takové staré šachty, do které jsme se spouštěli po rumpálu, a když nás to přestalo bavit, tak jsme sedlákovi Šandovi z Bysně malinko rozházeli stoh, který vždycky stavěl opodál té šachty. Kolikrát nás hnal na koni až k nádraží, kde jsme mu vždycky zmizeli v tunelu… No, a zase byl pěknej vejprask. Ale i přes ty vejprasky rákoskou na ty lumpárny a vůbec na klukovská léta strašně rád vzpomínám. Myslím si, že lumpárny, které jsme dříve páchali, byly v porovnání s tím, čeho je ,schopna‘ dnešní mládež, takové slušnější.“

Chtěl být učitelem, stal se tiskařem

Když žáci před necelými sto lety přemýšleli o tom, čím chtějí být, neměli zrovna moc velký výběr, zvláště, když popeláři a kosmonauti byli tenkrát neznámým pojmem. Přesto si mladý L. Kočka vybral společensky prestižní povolání – chtěl se stát učitelem. Ale rod Kočků byl především rod tiskařský, a tak Ladislav Kočka nakonec skončil v grafické a sazečské škole a později se stal uznávaným tiskařem.

Na Císaře Pána i na monarchii vzpomíná rád

I po 89 letech od pádu rakousko-uherské monarchie si Ladislav Kočka rád zavzpomíná na staré dobré časy: „Rodiče mně vždycky říkali, že kdyby to starý císař František Josef včas předal Karlovi, mohlo to dopadnout všechno jinak. Bůh ví, jestli by vůbec vznikla Československá republika. Kdyby se totiž neobjevil Masaryk, tak by se tu nežilo také špatně. Učení na školách by sice bylo pořád v duchu Německa, ale jinak by to bylo dobré, protože třeba v té škole se o nás opravdu starali: dostávali jsme polévku a později i svačiny. Maminky některých kluků tam také vařily, takže to nebylo vůbec špatné… Takže já na Císaře Pána vzpomínám rád a pamatuji se, že i na sklonku svého života byl stále uznávanou a docela oblíbenou osobností a že ve škole jsme se o něm, vedle Boha, hodně učili.“

Všechny holky ho zklamaly

Na děvčata neměl Ladislav Kočka zrovna moc velké štěstí. „Pamatuji, že jsem chodil s opravdu hezkou holku, která mi ale nebyla souzená. Její táta byl nějaký generál, který své dceři poručil, aby se mnou již nechodila, že jsem pro ni moc starý. Teď, po osmdesáti letech, mě na hřbitově oslovila jedna slečna, že má prý vyřídit pozdrav od Blanky. Když si na mě vzpomněla po tolika letech, tak jsem ji snad nebyl úplně lhostejný… No, a pak jsem měl ještě několik známostí, ale všechny skončily rozchodem. Holky mě prostě zklamaly. To, že jsem už pak neprožil žádnou další lásku, je i moje chyba, protože místo toho, abych se pokusil navázat známost s nějakými dalšími děvčaty, jsem chodil pořád cvičit do Sokola, nebo stavět do divadla kulisy. Až ke konci života jsem poznal jednu, se kterou jsem strávil více než 30 let.“

Spatřil fanaticky křičícího Hitlera a Goebelse

V září roku 1931 probíhal v Norimberku sjezd Hitlerovy nacionální strany… „Mě napadlo, že bych se mohl podívat do budovy, kde sjezd tehdy probíhal, abych viděl, jak takoví paňáci, jako Hitler a Goebels, vůbec vypadají. Když jsem tam nakoukl, tak mně vedle fanaticky křičícího a gestikulujícího Hitlera zamrazilo i z toho, že když si tam někdo dovolil s Hitlerem nesouhlasit, třeba s tím, že ,Němci je předurčeni k tomu, aby vládli jiným, především slovanským národům‘, tak k němu hned přispěchali příslušníci pořádkové služby SS, čapli ho a poplivali. ,Jéžišmarjá, tady je to nějaký divoký. Radši tady odtud rychle vypadni,‘ myslel jsem si tehdy, a opravdu jsem rychle mazal pryč.“

Ale od tiskařiny Ladislav Kočka nikdy neutekl…

Libor Pošta
04. 12. 2007, 21:23

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.