• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

MUDr. Martin Votýpka-Pecha (primář nemocnice) - 3.část: Dostával pravidelný výprask bambusovou holí

Jeden z nejvlivnějších mužů rovníkové Afriky s nejmocnějšími muži kmene Ašantů – ašantský král, jehož dvorním lékařem byl Martinův táta. MUDr. Josef Votýpka-Pecha byl osobním lékařem celé královské rodiny. Na vedlejším křesle leží největší relikvie ašantského kmene – stolice, jež je celá odlita ze zlata a váží více než 50 kg. Foto z rodinného archivu MUDr. M. Votýpky-Pechy.

V minulém díle jsme Vám představili maminku primáře radiodiagnostického oddělení Nemocnice Slaný, MUDr. Martina Votýpky-Pechy, Marii Dražďákovou, a i jeho nepřehlédnutelného prapředka, dědu Dražďáka, působícího v legiích. Do „síně slávy“ Slánských listů jsme už také uvedli malého Martina, jež v předškolním věku žil se svou rodinou v Lánech. Ale v roce 1961 byl jeho táta, MUDr. Josef Votýpka-Pecha, v rámci pomoci rozvojovým zemím vyslán do rovníkové Ghany, kam pochopitelně odletěl s celou svou rodinou, včetně Martina. A tam, v pralesním městě zvaném Kumasi, se začaly naplňovat Martinovy klukovské sny…

Ocitl se v pralesním městě

Po příletu do africké Ghany si rodiče Martina nedělali příliš velké starosti s jeho školní docházkou. Tatínek, MUDr. Josef Votýpka-Pecha, nechtěl, aby jeho děti chodily do české školy. A také nechtěl být s dalšími Čechy v hlavním městě Akkře, na pobřeží Atlantiku. Proto raději se svou rodinou odešel do druhého největšího města v Ghaně, do Kumasi, nacházejícím se v deštném pralese. V současné době se počet jeho obyvatel blíží k 1 milionu. Je to centrum mocného kmene Ašantů.

Zatímco Martinův táta nastoupil do místní nemocnice, kde vykonával funkci primáře jednoho z největších plicních oddělení v rovníkové Africe a beze zbytku naplňoval své poslání, malý Martin si nového světa užíval, jak mohl. Ale jen do určité doby…

Místo učení chytal škorpióny

Asi po roce dětských hrátek se jeho rodiče, především maminka, rozhodli, že začnou svého poněkud neposlušného synáčka, který v okolí jejich bungalovu řádil jak černá mamba, vzdělávat. Jeho maminka, Marie, určila, že první, co mu vtěsní do jeho malé, ale vzpurné hlavičky, budou základy češtiny – gramatika, a výukou pověřila starší sestru Martina – Madlenku. A ta si se svým neskutečně živým sourozencem mnohdy nevěděla rady: „Je pravdou, že jsem byl velmi živé dítě, jemuž se učení vůbec nezamlouvalo. Se svou sestrou jsem nemínil vůbec spolupracovat, protože jsem měl mnohem ,důležitější‘ úkoly. Lítal jsem kolem našeho bungalovu a pozoroval škorpióny. Občas jsem i nějakého chytil. Důkazem toho jsou ostatky vlastnoručně ,uloveného‘ škorpióna, které mám uloženy v N. Strašecí. Pozoroval jsem i hady. Impozantní byly především gabunské zmije, vůbec největší zmije na světě, ale také kobry a mamby. Hadů tam bylo opravdu hodně a mnohé druhy jsem vůbec neznal, vzpomíná MUDr. Martin Votýpka-Pechy na počátky své dětské mise v Ghaně.

Pravidelný výprask bambusovou holí byl prý nutností

I když měl malý Martin pro strach uděláno, z velkých hadů měl přece jen respekt. A proto se nesnažil žádného odchytit. Ale jeho sestra Madlenka chtěla svého povedeného bratříčka „ulovit“ za každou cenu. Když se jí to náhodou povedlo, neměla ještě vyhráno, protože malý Martin se vždy zavile bránil, a to i kopáním. „Nakonec mě ale vždycky udolala a svůj úkol splnila. Zřejmě i proto jsem se později dostal ke studiím a stal se lékařem. A nejen za to ji mám moc rád… Podle vyprávění jsem dostával jedenkrát týdně, většinou v sobotu, výprask bambusovou holí. Prý jsem byl absolutně neovladatelný, takže tento každotýdenní rituál byl zřejmě nutností. Já si to ale moc nepamatuji, a proto to asi nebylo tak hrozné,“ míní MUDr. Martin Votýpka-Pecha po více než 45 letech.

Martinův táta „dohlíží“ na sušení kakaa. Foto z rodinného archivu MUDr. M. Votýpky-Pechy

Jeho spolužáci pocházeli z celého světa

Po delším čase nastoupil Martin do základní školy v Kumasi. Jeho spolužáci pocházeli z celého světa. Vedle místních dětí byli nejpočetněji zastoupeni Poláci, Francouzi, Skotové a Indové. „Škola v Kumasi byla až neskutečně mnohonárodní, takže moji spolužáci měli často jinou pleť než já. Ale mně to vůbec divné nepřipadalo. Hadi za našim bungalovem byli také velmi pestrobarevní. Ve škole nás učili anglicky číst, psát a počítat. Zvláštní pozornost byla věnována dějepisu. Pan učitel byl řádně vzdělán, chystal se však ještě na Oxford. Možná i proto jsme se učili z anglických výukových sešitů z Oxfordu. Učebnice tohoto typu se po sametové revoluci dostaly i do Československé republiky. Pan učitel vyznával poněkud svérázný styl výuky, který byl v této oblasti ale zcela běžný a velmi účinný. Je i možné, že si vzal k srdci jednu z pouček J. A. Komenského, a to, že vědomosti je do žáka možné dostat jakýmkoliv způsobem. Vyučování totiž začínalo ,výběrem‘ vhodného ibiškového prutu. Jeho uplatnění jsem pochopil hned poté, co jsme se začali učit násobilku. Byli jsme z ní zkoušeni tím způsobem, že jsme měli napřažené ruce, a ten, kdo špatně odpověděl, dostal prutem přes prsty, což bylo velmi bolestivé. Já jsem se spletl jenom jednou a i moji spolužáci byli téměř neomylní. Takže počítat jsme uměli dokonale, a to o dva roky dříve, v porovnání s tehdejšími osnovami v Československu. Odhaduji, dle počtu učebnicových sešitů, že nás v poměrně krátké době naučili více jak pět tisíc anglických slov. Není proto divu, že když jsme se vrátili do Čech, tak jsem přemýšlel výhradně v angličtině a všechno si překládal do češtiny. Pamatuji si, že při hodinách českého jazyka jsem psal šílené slohy s hrozným slovosledem, a asi rok mi trvalo, než jsem se vrátil zpátky k češtině,“ vzpomíná MUDr. Martin Votýpka-Pecha na počátky svého vzdělávání ve vzdálené rovníkové Africe.

Šedý vlas byl velký šaman

Už jako malé dítko Martin vnímal, že jeho táta Josef, který léčil tuberkulosu a další zánětlivá onemocnění na plicním oddělení nemocnice v ghanském Kumasi, je tamními domorodci velmi vážen: „Mému tátovi, protože již ve 40ti letech byl úplně šedivý, říkali ,Šedý vlas‘. Jeho pacienti nepocházeli jen z Kumasi, nebo z Ghany, ale na plicní oddělení místní nemocnice za ním lidé docházeli až z jižních okrajů Sahary. Mnohdy vážili cestu dlouhou i stovky kilometrů. Z pohledu domorodců byl táta velký šaman, protože jako jediný v této oblasti uměl léčit ,nemoc duchů‘, čili tuberkulosu. Domorodí šamani to neuměli. A že toho uměli hodně – například očkovali kobřím jedem exponované jedince, takže ti pak bez problémů přežili kousnutí kobrou… O ,zázračném‘ lékaři se dozvěděl i jeden z mocných mužů rovníkové Afriky – ašantský král. A tak vůdce kmene Ašantů, jež je v rovníkové Africe nesmírně mocný, a území, které ovládá, odpovídá velikostí asi polovině ČR, mého tatínka požádal, aby jeho královské rodině dělal osobního lékaře. Taková nabídka se nedala nepřijmout, takže můj tatík pak měl dvě funkce. Mělo to své výhody, ale i nevýhody. Výhodou bylo, že na naši rodinu si nikdo neodvážil vztáhnout ruku, a nevýhodou bylo to, že jsme nevěděli, co by s námi bylo v případě, kdyby král, který byl tehdy už dost starý, zemřel. Mohlo by se totiž stát i to, že bychom s ním museli ,odejít‘ na onen svět jako jakýsi doprovod,“ vzpomíná MUDr. Martin Votýpka – Pecha na svého tátu a jeho druhé poslání v africké Ghaně, které mělo svá pro a proti.

Libor Pošta
23. 08. 2009, 09:57

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.