• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jaroslav Hnátek (syn ředitele Palaby) - 3.část:
Tátu mu odvedlo gestapo

Hned na počátku květnového povstání se přihlásil k součinnosti s revolučním velením ve Slaném. J. Hnátek je v hloučku úplně vlevo. Foto je z 5. května 1945.

V minulém vydání našich novin jsme se přenesli do Slaného 30. let, kdy Jaroslav Hnátek, syn ředitele Pálovy továrny na baterie, zde prožíval svá klukovská léta. Dnes nahlédneme do jeho let studentských. 

Už jako žák chodil do Sokola

Ač jeho táta neměl pro sportovní aktivity nejmenší pochopení, jeho syn Jaroslav, geneticky vybaven po svém dědovi z matčiny strany a přímo ovlivněn svým strýcem, který hrál fotbal za Admiru Libeň, sportem žil již od malička. „Ke sportu jsem měl blízko i díky Sokolu, jehož ideály mně vdechl právě můj děda. A tak jsem chodil cvičit do sokolovny už jako malý žák, a postupně jsem se dostal k fotbalu, atletice, volejbalu a basketu. Byl jsem členem lehkoatletického oddílu SK Slaný, a nejvíc jsem se věnoval skoku do výšky a hodu diskem. V rámci vysokoškolského studia jsem musel i běhat, což mně ale zase tak nesvědčilo. Ve všech těchto sportovních aktivitách mě maximálně podporoval můj strejda, a to jak morálně, tak i finančně. Pamatuji si, že na začátku války, kdy bylo obtížné sehnat pořádné kopačky, jsem je od něj obdržel. Pak mi koupil i pěkné tretry na atletiku,“ vzpomíná Jaroslav Hnátek na dobu, kdy plně žil sokolskými ideály.

„Třešňovou aféru“ málem neustál

V časech Jaroslavových školních let se prohřešky žáků posuzovaly mnohem přísnějším metrem, než je tomu nyní. Tomu, za co byl mladičký Jaroslav Hnátek tenkrát popotahován, se dnes ani nechce věřit: „Při školní návštěvě zoologické zahrady v Praze – Tróji jsem si dovolil utrhnout třešeň ze stromu vedle cesty. Byl jsem však ,přistižen‘ až příliš horlivým strážcem, který z toho ve škole udělal takovou aféru, jako kdybych znevážil symbol jedné politické strany. Vím, že mi tenkrát hrozila dvojka z chování,“ vzpomíná dnes J. Hnátek na svoji největší „aféru“ na základní škole.

Továrníka Pálu nechal na větru a dešti

V roce 1937 se tátovi Jaroslava přihodila taková menší „automobilová nehoda“. Když se Antonín Hnátek vrátil těsně před Vánoci ze služební cesty domů, začal své manželce a synu Jaroslavovi vyprávět o tom, co se mu přihodilo, nebo spíše co se jeho „zásluhou“ přihodilo továrníkovi Pálovi. Po více než sedmdesáti letech Jaroslav Hnátek tento případ odtajnil i slánské veřejnosti: „Můj táta jel s továrníkem Pálou do Prahy nakoupit vánoční dárky. Táta řídil a v zadní části firemního automobilu značky Walter se vezl pan továrník Pála. Při zpáteční cestě, někde u Středokluk, pojal pan továrník potřebu odběhnout si do přilehlého lesíka, a táta, kterého trápil stejný problém, ho ochotně následoval, přestože venku bylo velmi nevlídno – foukal studený vítr a pršelo. Když si ,odlehčili‘, do Waltrovky jako první usedl můj táta, a jelikož vzadu něco cvaklo, domníval se, že pan továrník je již na svém místě, a rozjel se ku Slanému. Když přijel do areálu Palaby, bylo mu divné, že ze zadní části automobilu nikdo nevystoupil, a ještě divnější, že vzadu nikdo nesedí. Až v tomto okamžiku mu došlo, že J. J. Pálu nechal napospas všem nepříznivým povětrnostním vlivům. Továrník Pála si ale poradil i v této mizérii. Ač bičován silným větrem a deštěm, došel do Středokluk a z místní hospody si ,objednal‘ odvoz do Pálovky. Jako řidiče si vymínil Antonína Hnátka.“ 

Na gymnáziu lajdačil

Reálné gymnázium ve Slaném navštěvoval v letech 1936 až 1944. A zde také zažil první hořký pocit svého života, když s dalšími kluky a děvčaty pozoroval z okna příjezd německé okupační armády, který symbolicky doprovázelo velmi nevlídné, sychravé počasí. Brzy nato byli gymnazisté přestěhováni do nové, moderní budovy na dnešní Smetanovo náměstí. Jaroslav Hnátek byl zprvu výjimečný student, který dokázal vytěžit z minima maximum: „Podobně jako pan poslanec Tlustý jsem až do kvinty používal metodu ,minimax‘, čili maximální výsledky s minimální námahou. Ale v dalších letech přestala tato metoda fungovat. Přestože bych se mohl vymlouvat na řadu věcí, které ovlivnily můj život, jako zatčení táty gestapem, první lásky, absolvování prvních tanečních, přemíra sportovních aktivit, přiznám se, že se ze mne stal lajdák. Zvláště po zatčení táty mně doma chyběla autorita, prostě někdo, kdo by mi vrazil pár pohlavků, a nebo také uštědřil pořádný výprask. Ale i bez něho jsem se v oktávě, naštěstí, zkonsolidoval,“ vybavuje si J. Hnátek své působení na slánském gymnáziu.

Z profesorů slánského gymnázia se u Jaroslava Hnátka nesmazatelně vryli do paměti profesor Liška, vysoký pán s dominantním vystupováním, a hlavně Dr. Karel Eyselt-Klimpély, potomek starého šlechtického rodu a silně vlastenecky cítící Čech, vynikající pedagog s lyrickou duší, otevřenou potřebám a problémům dospívající mládeže.

Od kvinty byl Hnátkův třídní kolektiv diskriminačním zásahem německých školských orgánů poměrně radikálně zúžen. Ze dvou tříd zůstala jedna, ve které dále studovalo 12 dívek a 17 chlapců. „Domnívám se, že v té době jsme tvořili národnostně pevný, jednotný celek a že nikdo z nás nezaujímal proněmecké postoje,“ tvrdí dnes J. Hnátek. 

Tátu mu odvedlo gestapo

Jedním z nejhorších dnů jeho mládí je 11. únor 1943. Když se vrátil ze školy domů, přišli ho „přivítat“ příslušníci Schupo. Ale už před nimi v jejich domě slídili gestapáci. „Snad u nás nenašli ten sokolský prapor,“ modlil se v duchu mladý Jaroslav Hnátek, a tak trochu si vyčítal, že před několika dny ho přinesl domů a ukryl v komíně. Gestapáci prohlídku vykonávali ale dost ledabyle. Spíše než sokolský prapor je zajímalo něco dobrého k jídlu a pití - nejvíce byli nadšeni pravým jamajským rumem, a tak mladému Jaroslavu Hnátkovi spadl kámen ze srdce. Ale jen na chviličku, protože od uplakané maminky se v kuchyni posléze dozvěděl, že jejich tatínek byl ve své kanceláři zatčen gestapem. O několik dní později dostala jeho maminka echo, že její muž byl převezen do kladenských kasáren a že v době, kdy mají vycházky, by ho mohli, před dalším transportem, ještě spatřit. Mladý Jaroslav Hnátek se tam vydal na kole, maminka se sestrou a strýcem Josefem, kterého zatkne gestapo o několik dní později, jeli ke kasárnám autobusem. Antonína Hnátka skutečně spatřují, on je s největší pravděpodobností registruje, ale jeho výraz odpovídá tomu, jak s ním zacházeli při výsleších na gestapu…

Byl totálně nasazen do zbrojního průmyslu

V polovině školního roku 1943/44 byl Jaroslav Hnátek nasazen do zbrojního průmyslu, a byl přidělen do místního podniku ČMS Slaný (bývalé ČKD), kde do konce války pracoval jako dílenský rýsovač.

Hned na počátku květnové revoluce v roce 1945 se přihlásil k součinnosti s revolučním velením ve Slaném, oděn civilními kalhotami, sokolským dorosteneckým sakem a příslušným opaskem. Ve strážním oddílu poručíka Zahrádky, vyzbrojen pouze ručními granáty, měl za úkol střežit budovy německého lazaretu, tedy nové gymnázium a hudební školu.

Ruština mu dávala zabrat

Původně se chtěl stát inženýrem architektem, a tak se na podzim roku 1945 přihlásil Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství. Po absolvování jednoho semestru musel ale sám sobě přiznat, že to nebyla zrovna nejlepší volba. A tak hned na jaře roku 1946, v duchu nikdy nevysloveného tátova tajného přání, se přihlásil ke studiu na tehdejší Vysoké škole obchodní v Praze (dnes VŠE). I přes některá úskalí, což bylo účetnictví a hlavně ruština – ke složení zkoušky z tohoto jazyka „vypotřeboval“ všechny tři možnosti, nad ostatními studenty vynikal, a to hlavně z matematiky.

Mohou za to papírové růže

S jeho ženou, Olgou, za svobodna Setellovou, se seznámil díky papírovým růžím. Když v roce 1940 do Kvíčku přijeli „komedianti“ a v místě bývalé cihelny, dnes zde stojí prodejna Jednoty, postavili kolotoče a otevřeli pouťovou střelnici, patnáctiletý Jaroslav tam hned zavítal. A protože byl výborným střelcem, vystřílel velký pugét papírových růží. Při cestě domů si ve Fortenské ulici všiml, že po druhém chodníku jdou stejným směrem dvě děvčata. Jedna z nich byla Olga, která po naléhání své kamarádky se odhodlala požádat mladého Jaroslava alespoň o jednu růžičku. On jí ale dal všechny.

K „osudovému“ předání pugétu papírových růží došlo 17. listopadu 1940, kdy Jaroslav Hnátek ještě nemohl tušit, že přesně za 50 let od uzavření českých vysokých škol, bude zasazena smrtelná rána režimu, který po válce změní osudy mnoha lidí. S Olgou se oženil až po jedenáctileté známosti, 12. dubna 1951, kdy by ho ani ve snu nenapadlo, že v tento den, přesně za 10 let, poletí první člověk do vesmíru…

Libor Pošta
07. 10. 2008, 19:49

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.