• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Vlastimil Tlusty (poslanec Parlamentu ČR) - 1.část:
Se svým dědou vedl krávy do JZD

Jako hospodář u dědečka Rudolfa

Ing. Vlastimil Tlustý, CSc. je poslancem PSP ČR za ODS. Narodil se 19. 9. 1955 ve Slaném a v královském městě žije dodnes. Se svou ženou, Ladislavou, má jednu dceru.

Vystudoval Fakultu mechanizační na Vysoké škole zemědělské v Praze – Suchdole a v letech 1980 až 1983 absolvoval aspiranturu ve Výzkumném ústavu zemědělské techniky v Praze. Pak působil jako vědecký pracovník, později se stal odborným asistentem na VŠZ.

Poté, co v roce 1991 vstoupil do řad ODS, ocitl se ve funkci náměstka ministra zemědělství ČR. V roce 1992 byl poprvé zvolen poslancem PSP ČR. V letech 1998 – 2002 byl předsedou Rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny, a od roku 2002 jeho místopředsedou. V roce 1998 se stal stínovým ministrem financí a po parlamentních volbách v roce 2006 skutečným ministrem financí. Ovšem jen dočasným, protože do následné vlády ho premiér do této pozice nenavrhl.

Oba rodiče Vlastimila Tlustého jsou stále neodmyslitelnou součástí jeho rodiny, k čemuž se známý poslanec ze Slaného vyjádřil následovně: „Je určitě skvělé, že s mými rodiči mohu být ve stálém kontaktu, že můžeme být stále pohromadě. Je to pro mě velmi významná okolnost, za kterou jsem velmi rád.“

Do oka si padli na poště

Táta Vlastimila Tlustého, též Vlastimil Tlustý, se narodil v roce 1930 v malé zemědělské usedlosti v Žižicích, kde má rod Tlustých dlouhodobě zapuštěny své kořeny. Po vystudování zemědělské školy v Kadani se celý život pohyboval v zemědělském sektoru, přičemž v okrese Kladno prošel několika zemědělskými podniky. Nejdříve pracoval v cukrovaru na Mostecku, odkud přešel do Státního statku Slaný. Dalším jeho působištěm byla okresní zemědělská správa. Odtud byl pro „nepřijatelné“ názory, týkající se okupace Československa v roce 1968, „odejit“. Dlouhou dobu, až do své penze, pracoval ve „vajíčkárně“ Na Těhuli, kde vykonával funkci účetního a později ekonoma.        

Jeho maminka, Magda, se narodila v roce 1935 a v době, kdy se na slánské poště seznámila se svým nastávajícím, bydlela ve Smečně. Pracovala jako telefonní manipulantka, což je pro mnohé, zvláště později narozené, již neznámá profese. Vlastimil Tlustý popsal celoživotní pracovní náplň své maminky takto: „Ještě v polovině 80. let bylo Slaný propojeno telefonní ústřednou, a telefonovat bylo možné jen po Slaném. Ale jakmile chtěl někdo telefonovat kamkoliv jinam – mimo město, musel zavolat na telefonní ústřednu, kde mu maminka nebo její kolegyně banánkem propojila meziměstskou linku. Byla to docela věda, už i proto, že hovory se musely objednávat.“

I táta Vlastimila Tlustého byl nucen si na poště objednávat meziměstské hovory. Když se počet jeho objednávek rapidně zvýšil, bylo jasné, že mezi ním, působícím tehdy ve Státním statku Slaný, jež sídlil v blízké budově bývalého hotelu Pošta, a mezi telefonní manipulantkou přeskočila jiskra. Na rande se poté vydávali do Slaného, protože královské město je přesně v půli cesty ze Žižic do Smečna.

Za výhru v Lotynce si vystavěl zemědělskou usedlost

Dědeček Vlastimila Tlustého z otcovy strany, Rudolf (1896-1984), byl drobný zemědělec, který obhospodařoval asi 7 hektarů pozemků a měl 3 krávy. To by ho však neuživilo, a tak si přivydělával zednickou činností a pracoval i jako vážný v cukrovaru Zvoleněves. Babička, Aloisie (1898-1979), byla ženou v domácnosti a pomáhala při zemědělských pracích.

A jak vůbec přišel ke svému hospodářství? V roce, kdy řada lidí jásala nad zrodem nové, podle jejich mínění pokrokové strany – KSČ, vyhrál nemalou částku v tehdejší loterii – Lotynce, za kterou si vystavěl svou zemědělskou usedlost v Žižicích a koupil výše uvedené pozemky. Radovat se z výhry a následně si vystavět svůj stateček mohl i proto, že zázrakem přežil 1. světovou válku. Domů se z ní totiž „vrátil“ v bezvědomí. Velmi blízko psychickému zhroucení byl i v roce 1960, kdy byl nucen své kravky odvést do JZD. Na této smutné cestě ho doprovázel i pětiletý Vlastimil. 

Zajímavou okolností jeho života je to, že ve svých 75 letech si troufl na stavbu domu rodičů Vlastimila Tlustého. Na stavbě zedničil sám, jeho syn a vnuk, tehdy studující gymnázium, mu přidávali. Dům dokončil, když mu bylo 77 let! Jeho vnuk, Vlastimil

Tlustý, s ním na stavbě strávil zhruba 4 tisíce hodin.    

Učil několik verzí husitského hnutí

S velkou úctou Vlastimil Tlustý vzpomíná i na svého dědu z matčiny strany, Jaroslava Horu (nar. 1911), který celý svůj život zasvětil učitelské profesi: „Můj děda byl klasickým prvorepublikovým kantorem, který se kromě toho, že učil převážně dějepis, zeměpis, češtinu a němčinu, věnoval i všemu možnému doprovodnému programu. Například ochotnické činnosti a byl i známým kronikářem. Myslím si, že řada Slaňáků, především mé generace, a i řada lidí ze širšího okolí učitele Jaroslava Horu velmi dobře zná. Můj děda učil dlouhých 53 let, jak za první republiky, tak i po roce 1948. Z toho je patrné, že jeho výklady husitského hnutí prošly několika obměnami. 

Když se ho na sklonku jeho života Vlastimil Tlustý na konci prázdnin jednou zeptal, jak moc se těší do školy, Jaroslav Hora mu odpověděl: „Chlapče, já se ani moc netěším… Já tam přijdu, podívám se na ně a dojde mi, že zase neumějí číst a psát!“

Babička, Kateřina Horová, se narodila v roce, ve kterém vypukla 1. světová válka, a její rodiče se vzali až po jejím skončení, v roce 1918.

Své příjmení nezapřel

Když malý Vlastimil poprvé spatřil světlo světa, na porodnickém oddělení mohli tehdy klidně prohlásit: „Větší než obvykle!“„Své příjmení jsem určitě nezapřel, protože při narození jsem vážil asi 4,2 kg.“

Obvyklé tehdy nebylo ani jeho jméno, které dostal po otci: „Když se někdo představí jako Vlastimil, tak vždycky zbystřím pozornost, protože to není moc běžné jméno. Já s ním ale nikdy žádné problémy neměl.“

Rodiče mu vyzkoušeli brusle, a měl po Ježíškovi

Vánoce v rodině Tlustých byly vždy vnímány jako mimořádná událost: „Vánoce a Štědrý večer jsou pro mě dodnes nejhlubší a nejautentičtější svátky s neopakovatelnou atmosférou. Vánoce byly v naší rodině vždycky víc oslavovány a prožívány, než oslavy narozenin kohokoliv z rodiny. Já se na ně pokaždé ohromně těšil a na Ježíška jsem věřil víc, nebo spíše chtěl věřit, než kterékoliv jiné dítě mého věku. Když jsem zjistil, že Ježíšek asi neexistuje, byl jsem z toho celý špatný. Přišel jsem na to tak, že před vánocemi mi rodiče přinesli vyzkoušet krásné červenočerné brusle. Mimochodem bruslení a hraní hokeje na již neexistujícím Panském rybníce byla jedna z velkých radostí mého dětství. Když jsem pak stejné brusle o Štědrý večer spatřil pod vánočním stromkem, pochopil jsem, že je blbost, aby Ježíšek před vánocemi pověřil mé rodiče vyzkoušením mých bruslí. Tehdy mi bylo asi 7 let.“

Asi největší potěšení pod vánočním stromečkem vyvolalo u malého Vlastimila dálkově ovládané autíčko: „Když mně byly asi 4 roky – v té době jsme bydleli v „chemičce“, v domě, kde dnes na Pražské působí firma K.N.Š., dostal jsem od Ježíška dálkově ovládaný sanitní vůz. Na tu dobu to byla naprosto fantastická hračka, která uměla strašně moc věcí. Dnes bych to přirovnal k dálkově ovládané létající helikoptéře. Ještě dnes mám tuto hračku schovánu doma ve skříni, i když je v nepojízdném stavu.“

Pobyt ve školce byl pro něj utrpením

„Odkládání“ v mateřské školce nesl malý Vlastík velmi špatně: „Když mě maminka ráno v 6 hodin, ve tmě a v zimě, předávala učitelkám a zanechávala mě v mateřské školce - jeslích, které se nacházely hned vedle našeho domu, byl to pro mě naprosto nepřekonatelný šok, spojený vždy s ohromným řevem. Tudíž v širokém okolí se vědělo, že paní Tlustá dává malého Vlastíka do školky. Když tento řev neustával, spíše nabíral na intenzitě, tak mě maminka asi po půl roce ze školky ,vysvobodila‘ a předala babičkám. Ale v necelých pěti letech mě znovu umístila do mateřské školky na Hlaváčkově náměstí, do tzv. ,Spartaku‘, což jsem nesl opět se značnou nelibostí. Pobyt v mateřské školce byl pro mě skutečně utrpením, a já ho považoval ze velké protivenství od svých rodičů.“

Libor Pošta
09. 10. 2007, 20:13

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.