• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jaroslav Hnátek (syn ředitele Palaby) - 1.část:
Jeho táta prošel pěti koncentračními tábory

Továrník J. J. Pála byl dobrou duší Hnátkovy rodiny. V jeho náručí, na fotu vpravo, je malý Jaroslav Hnátek.

Jaroslav Hnátek je synem ředitele bývalé Pálovy továrny na baterie ve Slaném, Antonína Hnátka. Před 2. světovou válkou a i během ní se Hnátkovi s rodinou továrníka Pály poměrně často navštěvovali, a téměř nikdy u toho nechyběl malý Jaroslav Hnátek. Pana továrníka Pálu tak poznal jako velmi hodného a dobrosrdečného člověka, který se choval velmi pěkně nejen k příslušníkům jejich rodiny, ale i ke všem zaměstnancům tehdejší Palaby. Jaroslavovy vzpomínky na J. J. Pálu se nezkalily ani poté, co J. J. Pála byl hned v roce 1945 označen za jediného viníka lidické tragédie.

Po vystudování vysoké školy ekonomické Jaroslav Hnátek vykonával různé technicko - administrativní práce. Začínal na odbytu ČKD Slaný, který byl tehdy v Praze – Libni, dlouhá léta byl vědeckotechnickým pracovníkem na SVÚM (státní výzkumný ústav materiálu) v Praze.

Jaroslav Hnátek měl jednoho sourozence, sestru Milenu Beranovou (1931-2003), která se po vystudování lékařské fakulty UK celý život věnovala očnímu lékařství, a jak ona, tak i Jaroslavův švagr získali primariát.

Se svou manželkou Olgou, roz. Setellovou (nar. 1926), která absolvovala odbornou školu pro ženská povolání v Praze a většinu svého života pracovala jako technoložka oděvní výroby, má syna Jaroslava (nar. 1954), který po vystudování strojní průmyslovky na Kladně nastoupil do Baterie Slaný a po svatbě se přestěhoval do Prahy - Řep, kde v současné době pracuje ve firmě, zabývající se výrobou strojů, které dělí různé materiály vodním paprskem. V roce 1959 se jim narodila dcera Milena, která po absolvování slánského gymnázia vystudovala Matematicko fyzikální fakultu UK a po získání titulu doktorka věd se stala i kandidátkou věd. V současné době se svým mužem pracuje jako biomedicínská inženýrka na lékařské fakultě při nemocnici sv. Jiří v Londýně.   

Vyšvihl se až do čela „Pálovky“

Táta Jaroslava Hnátka, Antonín Hnátek (1896 - 1973), byl pravou rukou továrníka J. J. Pály, když v proslulé firmě Palaba zastával funkci ředitele. Již na školách, zvláště pak na Obchodní akademii v Praze, vynikal svou přirozenou inteligencí, ale i diplomatickým jednáním a pečlivým zapisováním všeho, co považoval za důležité. Své schopnosti pak plně zúročil u pražského koloniálního velkoobchodu Hugo Kaudera a hned na to v účtárně První českomoravské továrny na stroje v Praze. Začátkem května 1917 byl ale zavlečen do válečné vřavy, z které se dokázal vymanit až 18. listopadu 1918. Do začátku roku 1921 ještě pracoval u svého předchozího zaměstnavatele, ale již 1. února nastoupil do slánské továrny Pála a spol., ve které zpočátku zastával pozici disponenta. A protože svou práci vykonával s nejvyšší precizností, za 26 měsíců se již ocitl ve funkci prokuristy. Tím jeho kariéra ve firmě Pála a spol. a později Palaba ale zdaleka neskončila, neboť za 10 let po nástupu do firmy se vypracoval do pozice samotného ředitele továrny. V „Pálovce“ se osvědčil natolik, že J. J. Pála si ho zvolil za svého rodinného přítele. Jejich rodiny se pravidelně navštěvovaly a ještě s rodinou právníka Hakena trávili společné dovolené. Antonínu Hnátkovi se dařilo nejen ve firmě, ale i v rodinném životě. V roce 1925 se mu narodil syn Jaroslav a v roce 1931 dcera Milena, postupně dosáhl dalších met, ale pak …

Prošel pěti koncentračními tábory

Jeho úspěšná kariéra byla přeťata počátkem roku 1943, kdy ho přímo v jeho kanceláři zatklo gestapo. S vyšetřujícím gestapákem – Skalakem, jež je považován za jednoho z nejbrutálnějších kladenských gestapáků, nikterak nespolupracoval, za což byl vsazen do obávaného komína (80 x 80 cm), kde ještě s dalšími dvěma vězni protrpěl neuvěřitelných 14 dní. Vězněn, spolu s jeho bratrem Josefem, byl v kladenských kasárnách, odkud byli oba po dvou měsících transportováni do malé pevnosti v Terezíně. Ale už za 5 dní je převezli do obávaného koncentračního tábora v Osvětimi, a za další čtyři měsíce, kdy vážili již jen 50 kg, do Buchenwaldu. Pravé peklo je čekalo až v Niedersachsenu, v koncentračním táboře Dora. V továrně na obávané německé zbraně V1 a V2, ukryté hluboko v temném podzemí, museli pracovat v hrůzných, nelidských podmínkách. Antonín Hnátek měl ale to štěstí, že byl zařazen do stavebního komanda, pověřeného výstavbou nového lágru. A s ním se občas dostal z černého tunelu ven. Zde se setkával se stavebním dozorcem, Ferdinandem Probstem, který mu zajistil neomezenou korespondenci se svou rodinou v češtině. Antonín Hnátek tudíž nebyl odkázán na oficiální dopisování, které měli vězni umožněno jen 1 x měsíčně, pouze v němčině a ve velmi omezeném rozsahu. V dopisech vynášených z lágru F. Probstem vždy Antonín Hnátek apeloval na svoji ženu, aby od něj pozdravovala továrníka Pálu a aby nezapomněla požádat pana Mrštinu o „tradiční“ laskavost. A to aby rodině F. Probsta opět zaslal tehdy velmi žádané a nedostatkové zboží – baterie.

Továrník Pála mu do lágru posílal „šifrované“ dopisy

Mimo dopisů od své ženy, které mu do lágru pronášel F. Probst, byl Antonín Hnátek občas potěšen i „oficiální“ korespondencí. A to když obdržel dopis podepsaný jistým panem Přelíckým. A protože J. J. Pála pocházel z Přelíce, Antonínu Hnátkovi bylo vždy hned jasné, kdo mu píše.   

Po dokončení nového lágru v Doře - 1. května 1944, už oba bratři nebyli nuceni pobývat v děsivém černém tunelu 24 hodin denně, ale alespoň přespávali v nově postavených dřevěných ubikacích. A tak na rozdíl od řady spoluvězňů Antonín Hnátek peklo v Doře přežil a 2. dubna 1945, kdy v blízkosti koncentračního tábora začaly padat první americké bomby, byl spolu se svým bratrem a dalšími vězni transportován neznámo kam. Němci je „vozili“ 4 dny po severním Německu, až se nakonec ocitli v Bergen – Belsenu. V táboře řádil tyfus, ale jak Antonín, tak Josef, jím naštěstí nebyli nakaženi a dne 15. dubna je konečně osvobodila britská armáda. Když se 1. června 1945 vrátil Antonín Hnátek domů, dozvěděl se, že jeho přítel, továrník Pála, byl před nedávnem zatčen a označen za viníka lidické tragédie…

Zaměstnanci Pálovky ho vřele vítali

Za několik dní u Hnátků zastavilo vozidlo Walter Regent, z něhož vystoupili muži, kteří se Antonína Hnátka zeptali, zda s nimi pojede do Pálovky. A on že mile rád. Po chvíli se ocitl v prostorách, které velmi dobře znal, stejně jako lidi, kteří v Palabě strávili velkou část svého života. Když po chvíli vyšel z hlavní budovy na nádvoří, byl velmi vřele přivítán zaměstnanci Pálovky. Ač si v prvním okamžiku myslel, že po hrůzných zážitcích v koncentračních táborech u něj zvítězí apatie, nakonec se neubránil dojetí…

Koncem července 1945 byl Antonín Hnátek jmenován jedním ze tří národních správců „jeho“ bývalé továrny, a za necelý rok se stal ředitelem již národního podniku Bateria. Ale už v říjnu 1947 na svůj post rezignoval, protože jeho představy o vedení a směrování továrny se absolutně rozcházely s názory členů závodního výboru, jež byl ovládán komunisty. Ti si ale byli vědomi, že jeho zkušenosti a vůbec znalosti prostředí továrny jsou pro další budoucnost fabriky životně důležité, a tak si Antonína Hnátka zde „ponechali“ v pozici obchodního náměstka. Tuto funkci vykonával ještě řadu let v důchodovém věku.   

Stala se ochránkyní domácího krbu

Maminka Jaroslava Hnátka, Marie Hnátková, roz. Faschingbauerová (1900 – 1965), pocházela z Prahy, kde také vystudovala vyšší odbornou školu s ekonomickým zaměřením. Po studiích pracovala v jedné pražské firmě, jež se věnovala obchodu, ale když její manžel začal pobírat velmi slušný plat v Pálově továrně, mohla zůstat již doma, kde se „proměnila“ v jakousi ochránkyni domácího krbu a poměrně přísnou vychovatelku svých dětí. Ač její manžel byl vynikajícím ekonomem a organizátorem, doma o „hospodářských záležitostech“ výhradně rozhodovala Jaroslavova maminka. Pečlivě, stejně jako její manžel v Pálově továrně, si zapisovala veškerá rodinná vydání.

I díky ekonomickému cítění jeho maminky si Hnátkovi nežili vůbec špatně, a to i v době, na kterou Jaroslav Hnátek strašně nerad vzpomíná. Poté, co jejich tátu odvedlo gestapo, přišli o jediného a navíc velmi zdatného živitele rodiny, kterého naštěstí okamžitě „zastoupil“ samotný J. J. Pála. Jejich rodině stále posílal ředitelský plat Antonína Hnátka, jako kdyby v jeho továrně i nadále pracoval…

Ač se všemožně pokoušela vytrhnout svého manžela ze spár gestapa, a továrník Pála jí byl v tomto maximálně nápomocen, její úsilí a odvaha zůstaly bez vysněného efektu. Po celou dobu věznění Antonína Hnátka se tím strašně trápila. „Nebýt továrníka Pály, který nám strašně pomohl, jak finančně, tak i psychicky, tak si nedovedu představit, jak by naše rodina vůbec dopadla,“ uvažuje dnes 83letý Jaroslav Hnátek.

Libor Pošta
09. 09. 2008, 19:23

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.