• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Květoslava Plzáková (bývalá slánská knihovnice) - 3.část:
Němci chtěli postřílet celou vesnici

Krátce po osvobození s její kamarádkou Vlastou na slavnosti v Budeničkách.

V minulém vydání našich novin jsme vás zavedli do Dřínova, kde své dětství v předválečných letech a během II. světové války prožívala malá Květa Roubková, dnes Květoslava Plzáková, známá to slánská knihovnice. V dnešním vydání se mimo jiné dozvíte, jak mladá Květoslava Roubková tlumočila ruským vojákům a jak prožívala své první lásky…

Trvalou chtěla už jako mrně

Malá Květuška si na nějakou parádu zrovna nepotrpěla, ale občas přece jen zatoužila po určité úpravě svého vzhledu. A tak zašla do krámu svého strýce, kde chtěla vždycky „osčíhat“ a „namontovat“. Skutečnou trvalou jí naondulovala až v osmé třídě její teta: „Moje hlava vzbudila značnou pozornost paní učitelky, ale když jsem původcem určila mou tetu, dalších poznámek na mou adresu už neměla. Ale zato si pěkně zasedla na jednu černovlasou, výjimečně kudrnatou holčinu. Ale jinak v mých očích byla spravedlivá. Ona totiž nenadržovala ,statkářkám‘, jako většina ostatních učitelek,“ poukazuje dnes Květoslava Plzáková na „následky“ tehdy netradičních účesů.

Cuchal jí nervy a vlasy

S účesy měla problémy ale skoro všechna děvčata na tehdejší zlonické škole. Příčinou byl učitel měřictví, který strašně rád zkoušel, hlavně mladou Květoslavu, a ještě raději rejdil rukou ve vlasech děvčat. Takže po jeho hodině byla Květa vždy pěkně rozcuchaná a ještě více měla pocuchané nervy, neboť pan učitel ji zkoušel takřka každou hodinu, přičemž ji měřil přísným metrem. Ale jinak do školy chodila celkem ráda. Mezi spolužačkami se cítila dobře a na řadu z nich ráda vzpomíná dodnes. Zvláště na Elenu Kellerovou-Bačovou, naší první pilotku bezproudových letadel, s kterou seděla v jedné lavici. I s učiteli, vyjma „měřiče“, vycházela na výsost dobře. Občas ji i pochválili, na což ale doma celé své dětství marně čekala: „Maminka na mně pořád hledala nějaké chyby, i když to se mnou myslela určitě dobře,“ podotýká Květoslava Plzáková k přísnému metru její maminky.

„Utekl“ jí do pohraničí

Od svých jedenácti let až do konce války chodila Květoslava do zlonické školy. Každé ráno z Dřínova vycházela velká parta holek a ještě větší kluků, mezi nimiž se nalézal Květoslavin tajný favorit, jménem Vladimír. „S Vladimírem jsem si velmi rozuměla a tajně na něj myslela. Ale nikdy jsme spolu nechodili, byla to spíše taková platonická láska, o kterou jsem přišla hned v roce 1945, kdy se Vladimír s celou svojí rodinou odstěhovali do vysídleného pohraničí,“ vzpomněla Květoslava Plzáková na svého prvního tajného favorita.

Přála si být „industriálkou“

Na konci školní docházky si velmi oblíbila paní učitelku ručních prací, a přála si také být „industriálkou“, jako ona. A tak v osmé třídě si podala přihlášku na Odbornou školu pro ženská povolání. Přestože přijímací zkoušky na tuto školu udělala, nebylo jí to vůbec nic platné. V roce 1944 byly všechny střední školy uzavřeny, a tak mladá Květa musela nastoupit do nějakého zaměstnání. Zvolila si práci v zemědělství. Byla přihlášena u svého strýce a jednou týdně docházela do provizorní školy, kde se musela vzdělávat v zemědělském oboru.

Chtěli postřílet celou vesnici

„Konec války jsme prožili ještě se známými a jejich malou dcerou v našem sklepě. Přes naší vesnici se valil konvoj německých tanků, jehož velitel naštěstí spěchal vstříc Američanům. Jinak by to asi špatně dopadlo. Naši místní odbojáři totiž první tank, který vjel do Dřínova zneškodnili pancéřovou pěstí, a Němci pak vyhrožovali, že celou vesnici postřílí. Ale spěch Němců nás všechny zachránil,“ vzpomíná Květoslava Plzáková na poslední dni války, které se mohly stát osudnými nejen jí, ale i celé vesnici.

Ve vsi se stala tlumočnicí

Když po osvobození odkvetly šeříky, mladá Květa byla „povolána“ do obnovené Odborné školy pro ženská povolání Louny, se sídlem v Cítolibech. „Škola se nacházela v zámku, a protože tam byl děsný bordel, musely jsem ji před zahájením výuky nejdříve uklidit. Samozřejmě, že mezi předměty nechyběla ani ruština, takže když koncem května do vsi přišli ruští vojáci, kteří se zde ubytovali na několik měsíců, tak jsem jim už trochu rozuměla a někdy, když bylo potřeba, jsem i tlumočila,“ vzpomíná paní Květoslava na první konverzace s osvoboditeli. 

Připadala si jako ve středověku

Své první peníze si vydělala na povinné chmelové brigádě v září roku 1945. Podmínky pro česáče ale byly více než tristní: „Připadaly jsme si tam jako ve středověku. Spaly jsme na zemi pokryté slámou a vojenskými dekami, a svojí dekou jsme se přikrývaly. Myly jsme se u studny nebo večer u rybníka na návsi, stejně jako desítky dalších česáčů z jiných statků. Ráno jsme dostaly hrnek kávy a chleba a v poledne za námi přijela selka s hustou polévkou, kterou jsme často ,zalévaly‘ štoky, a jedním karáskem pro každou holku. Na chmelnici jsme často bývaly až do setmění, abychom chmelnici co nejdříve sklidily a mohly jet konečně domů,“ vzpomíná Květoslava Plzáková na svou první „robotu“.

Zamilovala se hned na prvním plese

V patnácti letech se zúčastnila svého prvního plesu. Na Mládežnický ples v Dřínově se odhodlala jít i přesto, že neuměla vůbec tancovat. Stejný handicap ale měla i mnohá další děvčata, protože za války byly tancovačky jednoduše zakázané. Na ples ale přišla s nemalým zpožděním, možná větším, než Popelka, protože když chtěla doladit své krásné dlouhé šaty, nezvládla poslední tah žehličkou: byl příliš pomalý, což umělá vlákna nevydržela. Seškvařená krása ji pak dohnala až k hysterickému brekotu, který ,uťala‘ až přichodivší maminka se sousedkou, a na to přiškvařené místo jí přišpendlily květinku. Pak se jí maminka snažila pomoci do šatů, respektive zapnout od shora až dolů všechny knoflíčky do háčků. Ale co čert nechtěl, nahoře jí zbyl jeden knoflíček a dole jeden háček, což paní Roubková neunesla, a z tohoto neplánovaného posunu obvinila všechny přítomné osoby, včetně její dcery. A mladá Květoslava měla zase pádný důvod pro brekot, a již se pomalu vzdávala účasti na svém prvním vysněném plese. Pak ale přiběhla teta, a opět všechny přítomné pokárala za příliš zdlouhavé přípravy na ples a v podstatě na něj hned všechny „vyštvala“. Když se asi v půl desáté objevila na sále, v umělém světle se rozzářily nejen její umělé šaty s květinkou, ale i oči jednoho z přítomných chlapců. Ten ani chvilku neváhal a vyzval ji k tanci. Když se s Karlem protančili až do rána, mladá Květoslava zjistila, že je asi zamilovaná…

Místo do kina šla na první rande

Ještě ten den prožila s Karlem své první rande. Přestože venku vládla krutá zima, psal se leden 1946, mladé děvče jménem Květoslava zahříval příjemný pocit u srdce. Jenomže ne moc dlouho: „Já jsem to samozřejmě chtěla před rodiči uchovat v tajnosti, takže jsem šla jako do kina, a pochopitelně jsem musela přijít domů, když skončilo promítání. Táta tušil, že kino se asi ,nekonalo‘, že jsem se po protancovaném plese vydala na úplně jinou akci, a tak se mi začal na to kino všemožně vyptávat.“ Po značně vyhýbavých odpovědích mladé Květoslavy se hypotéza jejího táty jasně potvrdila. Proti vztahu její dcery s mladým Karlem ale nic neměl, což Květoslavu velmi těšilo. Ale jen do doby, než se Karel odstěhoval do Jablonce za prací.

V zotavovně našla toho pravého

V červnu stejného roku se uvolila, že pojede do zotavovny, nacházející se v Jesenici u Rakovníka, kde se bude starat o hordu dětí – malých holek. Během cesty vlakem z Loun do Rakovníka „posbírala“ všechna svá malá děvčátka, a krátce po přestoupení do motoráku, jež směřoval do Jesenice, se dala do řeči s nějakým Jaroslavem Plzákem, shodou okolností s hochem, který měl mít, jako zástupce tehdejší zdravotní pojišťovny, v jesenické zotavovně na starosti malé kluky. Ale jejich první rozmluva nedopadla nikterak skvěle, protože se změnila v tvrdou při o to, zda jedou do vrchu nebo z kopce. Ale nakonec se přes určité počáteční komunikační napětí dokázali oba přenést a mladý Jaroslav „padal“ Květoslavě do oka čím dál tím častěji: „On to s těmi dětmi strašně uměl. Děti, které měl pod sebou, ho opravdu braly, měly ho hrozně rády. A tím se mně zalíbil,“ tvrdí dnes Květoslava Plzáková, kterou v tu dobu určitě nenapadlo, že s tímto klukem stráví 57 let společného života a že slánské knihovně bude „věrná“ jen o rok méně…

Libor Pošta
01. 07. 2008, 18:58

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.