• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jiří Šimák (ředitel nemocnice) - 2.část:
Pohled na vlastní krev mu nedělal dobře

Na výlet, začátkem 70. let minulého století, odvezl Šimákovi jejich první automobil.

V minulém vydání našich novin jsme v této rubrice představili předky současného ředitele slánské nemocnice, MUDr. Jiřího Šimáka, a „vykreslili“ jeho první životní kroky. To, jak se mladý Jiří Šimák profiloval ve školních letech a v době studií, se dočtete v dnešním vydání. 

Postřelil „padoucha“

Malý Jiří byl docela klidné a poslušné dítě, i když za zády rodičů a za přispění jeho kamarádů občas „spáchal“ nějakou tu lumpárnu. V době, kdy byl v kurzu Vinnetou a Old Shaterhand, kteří s oblibou pronásledovali padouchy, se parta kluků, v níž byl i Jiří Šimák, snažila slavné hrdiny napodobit. A jak jinak proradné padouchy zastavit, než střelbou ze vzduchovky nebo z praku. A to se jim také „povedlo“, když jednoho „padoucha“ zasáhl projektil do nohy, což u pronásledovatelů vyvolalo zprvu vítězný ryk a pak zděšení. „Padouch“ řval jako tur, a z rány na noze mu vytékala krev. Ale Jiří Šimák byl naštěstí nejen dobrým střelcem, ale i nadějným chirurgem, který ránu úspěšně „odoperoval“. Byl to zřejmě první lékařský zákrok malého Jiřího, který tak trochu předznamenal jeho budoucí životní dráhu. 

Musíš být lepší, než já!

Otec Jiřího Šimáka, který byl hlavou rodiny a na svého syna byl poměrně přísný, malého Jiřího od malička učil všestranným dovednostem. Snažil se ho naučit vše, co uměl, a občas ho motivoval slovy: „Musíš být lepší, než já!“ Mladý Jiří Šimák bral otcovo přikázání velmi vážně a s největší pravděpodobností ho naplnil měrou vrchovatou. Současný ředitel slánské nemocnice tím pádem není teoretik, který neovládá své ruce, nýbrž naopak je velmi dobrým chirurgem. „Můj muž je skutečně velmi manuálně zručný, dokáže vyrobit, opravit, udělat v podstatě vše, na co si doma jen vzpomenete, navíc je velmi klidný a rozvážný, je schopný vést tým lidí, což je pro chirurga, ale i pro člověka, zastávajícího nějakou vedoucí funkci, ta nejoptimálnější kombinace,“ řekla nám o svém muži jeho žena, MUDr. Růžena Šimáková.

Nestrkej prsty, kam nemáš!

Jeho táta mu často dával i dvojsmyslnou radu: „Nestrkej prsty, kam nemáš!“ V obecné, společenské rovině a i při práci na truhlářských strojích se této rady mladý Jiří poctivě držel. Přesto se jednou chybička vloudila, a nescházelo mnoho k tomu, aby MUDr. Jiří Šimák nyní operoval s méně než deseti prsty. Když jednou pomáhal tátovi při truhlářských pracích, při chvilkové nepozornosti mu fréza seřízla kousek prstu. Dodnes má tento prst o něco více citlivý, což je při náročných chirurgických výkonech určitě nepříjemné.

Na jiné, vážnější úrazy si MUDr. Jiří Šimák nepamatuje. Jedině, co ho ze zdravotního hlediska v dětství dost trápilo, byly časté záněty průdušek, „díky“ kterým poznal prostředí nemocnice dávno před studiem medicíny a nástupem do slánské nemocnice.

S kamarádem ze „základky“ a gymnázia se stýká dodnes

Jednoho ze svých nejlepších kamarádů „získal“ již na základní škole. V podstatě denně se přestali vídat až po maturitě na gymnáziu, kdy se jejich cesty rozešly. Jiří Šimák se rozhodl, že se bude věnovat medicíně a jeho kamarád elektroinženýrství, jezdili tak alespoň společně v neděli večer vlakem do Prahy. Se svým kamarádem a s jeho rodinou se stýká dodnes.

Na gymnáziu byl platným členem party, se kterou jezdil, hlavně o prázdninách na vodu a trempovat. S rodinami svých kamarádů se Šimákovi scházejí pravidelně jednou za měsíc a podnikají různé sportovní akce a výlety.

Pohled na vlastní krev mu nedělal dobře

Již v raném mládí neměl problémy s tím, že by se mu při pohledu na zraněného člověka, který třeba i krvácel, udělalo špatně. To by potom ani nemohl studovat medicínu a již při první pitvě by šel k zemi. Ale nedej Bože, aby se jako malý kluk řízl nožem, nebo nyní jako chirurg skalpelem. To ho prý vyvádělo z míry a podle jeho ženy by možná při pohledu na svou vlastní krev mohl tenkrát i omdlít. Ale dnes už by to ustál..

V zeměpisu byl téměř nepřekonatelný

Už jako vysokoškolák měl všeobecné encyklopedické znalosti, hlavně v zeměpisu byl a samozřejmě stále je téměř nepřekonatelný. Jeho synové, když MUDr. Jiří Šimák občas sleduje různé vědomostní soutěže a téměř na všechno pohotově a správně odpovídá, mu vždy říkají: „Táto, proč tam nejdeš? Ty bys přece vyhrál.“ Ale protože MUDr. Jiří Šimák se nerad „vystavuje“ na veřejnosti, na pobízení svého syna by s největší pravděpodobností slyšel pouze v tom případě, kdyby mohl odpovídat za nějakou plentou.  

S holkama neměl problémy

Holky se Jiřímu Šimákovi líbily již ve školce, kde si také našel svou první dětskou lásku – oblíbil si zde jedno děvčátko. Proto do školky chodíval rád. Děvčata se Jiřímu samozřejmě líbila i v pozdějším věku, ale o jejich přízeň prý nemusel moc bojovat. Jeho žena nám k tomu sdělila následující: „Ony si spíš namlouvaly jeho… No, nedivte se, když byl vysoký, sportovně založený, a hlavně to nebyl žádný namyšlený frajer. A na to jsme, my holky, dost slyšely. Takže on si holky nevybíral, spíše to bylo naopak. I já jsem si ho tak trošku vybrala.“

Do kasáren vezla řízky a z kasáren si „odvezla“ Jiřího

Mladý Jiří Šimák se svou manželkou seznámil během výkonu vojenské služby, když se na pět týdnů ocitl v kasárnách v Boru u Tachova. Za svými kamarády z medicíny se tam jednoho dne vypravila i slečna Růžena, aby jim to lépe uteklo a aby si stále nekazili žaludek jednotvárnou vojenskou stravou. Přivezla jim proto řízky. U brány vyvolala své kamarády a ti po chvíli přišli s jedním, pro ni cizím klukem – s jejich kamarádem. A jak na jeho přítomnost zareagovala slečna Růžena? „Hned, na první pohled se mi líbil, padl mi do oka, a asi jsem mu do oka padla i já, protože jsme spolu začali hned chodit.“

Růženu pašoval do kasáren

Jako vysokoškolák absolvoval „pouze“ roční základní vojenskou službu – v Litoměřicích byl logicky přidělen na zdravotní středisko. Paní Růžena Šimáková odloučení od svého milého dost těžce nesla, protože měli spolu již dítě. Jezdila za ním poměrně často a nespokojila se pouze s postáváním před branou kasáren. Jiřího Šimáka dokázala přemluvit, aby ji v zelené sanitce propašoval do míst, kam ženy měly zapovězený vstup. A jak na tyto vojenské „akce“ dnes vzpomíná paní Růžena Šimáková? „Tenkrát jsme dost riskovali, a já měla hrozný strach, že nás jednou odhalí a Jirku zavřou. Naštěstí to dopadlo vždycky dobře.

Žena měla rodit, když dělal státnice z gynekologie

Když se Jiřímu Šimákovi měl narodit jeho první syn, jak jinak než Jiří, dělal zrovna státnice z gynekologie a porodnictví. Když jeho ženu přijímal porodník, řekl přítomnému Jiřímu Šimákovi: „Kolego, vždyť Vy si už můžete ženu odrodit sám!“ A Jiří Šimák odvětil: „Ne, ne. Já si přijdu až pro výsledek.“ A jak se za několik dní ukázalo, výsledek porodu, tak i výsledek zkoušek z gynekologie a porodnictví byl vynikající.

Když před 23 lety nastupoval MUDr. Jiří Šimák do slánské nemocnice jako chirurg, ještě netušil, že on i jeho žena s tímto zdravotním zařízením v podstatě spojí svůj život a že za několik let se stane jeho ředitelem.

Libor Pošta
03. 07. 2007, 18:38

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.