• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Květoslava Plzáková (bývalá slánská knihovnice) - 2.část:
Nechápala, proč jsou tak zlí

Na hasičské slavnosti v Dřínově, v roce 1935 (malá holčička uprostřed).

Kluci ji do party nechtěli

Kamarádek a kamarádů malá Květa v Dřínově moc neměla. Dle jejích slov bylo tenkrát v Dřínově málo děvčat, která ještě navíc nenaplňovala Květoslaviny představy o dobrém kamarádství. A když to chtěla zkusit s kluky, ti ji odmítli. Prý žádnou holku, jako rušivý element, do své party nepotřebují. A tak nejvíce kamarádila s mladší sestřenicí Věrou, s kterou si hrála hlavně s panenkami. Vyráběly jim provizorní nábytek z modrých krabiček od cigaret značky Zora, které získávaly od paní Nové, vdově po válečném invalidovi, jež měla na návsi trafiku. Děda malé Květy je do této trafiky posílal pro jednu nebo dvě „Zorky“, které si pak doma ještě půlil. A protože paní Nová měla takových zákazníků docela hodně, modré krabičky od „Zorek“ byly často k mání. 

Knihy dostávala hlavně o Vánocích

Stejně jako její maminka, Malá Květa byla vášnivou čtenářkou a každou novou knihu hned „hltala“. Hlavně o Vánocích a v den, kdy se žákům ve zlonické škole předávalo vysvědčení, si mohla být jistá, že se dočká nějaké nové knihy. Nejčastěji dostávala knihy od B. Němcové, J.Š. Baara a občas „neuškodil“ nějaký ten dívčí románek. I když četla v podstatě vše, nejraději měla Káju Maříka a pohádky, které jí půjčovala sestřenice.

U kovárny to žilo

Nedaleko od stavení Roubků se nacházela kovárna. Malá Květoslava dění kolem ní velmi ráda pozorovala: „U kovárny bylo stále rušno, protože kočí tam ze statků přiváděli koně, a kovář Krampera a jeho pomocník měli pořád plné ruce práce. Často se tam objevovali i menší zemědělci, kteří si nechávali kovat podkovy pro krávy, které tenkrát tahaly těžké vozy, a ještě musely dávat mléko. A to se za války muselo povinně odevzdávat na výkup.“

Mezi drobné zemědělce patřil také děda malé Květoslavy, který měl tři krávy a pronajato několik polí. I její rodiče měli pronajaté dva kousky polí, na kterých pěstovali brambory, pšenici, trochu žita, burgán a vojtěšku, a u nich doma se to hemžilo všelijakým domácím zvířectvem – chovali 3 kozy, prase, slepice, husy a kachny. A tak Květa a vůbec všechny děti ze širokého příbuzenstva musely pomáhat, nač jim jejich dětské síly stačily. „Nejčastěji jsme pomáhaly při žních. Natahovaly jsme provázky, kterými naše teta svazovala obilí do snopů, z kterých se pak stavěly tzv. panáky… Pamatuji se, že zemědělci ve vsi provozovali jakési družstvo, které vlastnilo sekačku i mlátičku obilí. Všichni si vzájemně pomáhali, hlavně při mlácení obilí, které vyžadovalo asistenci několika lidí,“ vzpomíná paní Květoslava na dobu, kdy obilí na polích se ještě sklízelo starým tradičním způsobem, s minimální mechanizací.

Husopaska je neměla pod kontrolou

Za války bylo hejno hus celé jmění. Jednak mají výborné maso, které bylo ve válce a ještě dlouho po ní na lístky, a pak jejich jemné peří nesmělo chybět v žádné výbavě nevěsty. Ale husy nemohou být jen zavřené na dvorku, potřebují se pást. A tak malá Květa měla často o „zábavu“ postaráno: „U rybníka ,Břečky‘ se nás vždycky sešla celá parta dětí se stejným ,husím‘ osudem. Stávalo se poměrně často, že jsme na milé husy zapomněly, a ty se vesele pásly na blízkém poli. Takže od jeho majitele jsme občas dostaly zle vyhubováno… A abych se cestou nenudila, nosila jsem si s sebou vždy nějaké čtení, a tak jsem si spojovala příjemné s užitečným.“ O tom, že by mohla na chvilku zanechat čtení, a vykoupat se v „Břečce“, nikdy neuvažovala. Jednak neuměla plavat, a navíc rybník byl prý strašně špinavý, plný pijavic. Ostatní děti se jí posmívaly, že neumí plavat, doslova jí pily krev, ale pijavice jsou pijavice. 

Před houpačkami se gruntovalo

Největší událostí pro dřínovské děti, včetně malé Květoslavy, byla pouť, jejíž předzvěstí byl příjezd maringotek na náves, asi tak tři, čtyři dny před dnem „D“, a následné stavění kolotoče, houpaček – lodiček, a nezbytné střelnice. U Roubků se blížící termín pouti či posvícení dal vypozorovat ještě dříve, tak týden před vesnickou událostí. To se u nich začalo pilně uklízet: „Než se rodiče pustili do gruntování celého domu, vždy vynosili všechen nábytek na dvůr. Tatínek vždy vybílil hlavní světnici, maminka převlékala peřiny a věšela čisté záclony. Když všechen nábytek zase nastěhovali nazpátek, vše vonělo čistotou, a o pouti ještě z ulice krásně voněly akáty, které v tu dobu kvetly. O posvícení bylo velkým obřadem pečení posvícenských koláčků. Dobře roztopit kamna a správně rozehřát troubu, aby koláčky byly do červena upečené, to bylo velké umění, a tak trochu i alchymie.“ 

Maminka se s ní nepárala

Malou Květoslava její maminka vychovávala v duchu tehdejších „tradic“, a zrovna se s ní nepárala. „Naše maminka byla dost rázná, a pokaždé, když jsem neposlechla její příkaz a ještě odmlouvala, což byla tak trochu moje specialita, dostala jsem od ní na zadek. Pohlavek u nás nebyl také žádnou vzácností. Takže jsem byla vychovávána poměrně přísně, na rozdíl od staršího bráchy, který byl pořád někde pryč – buď někde lítal s partou kluků, nebo hrál za Zlonice fotbal, a na mě tak přešla většina pomocných domácích prací, což mi pochopitelně moc nevonělo a zřejmě to bylo i příčinou mého častého odmlouvání,“ tvrdí dnes Květoslava Plzáková.  

Zachránili ji ve slánské nemocnici

V roce 1938 strávila část prázdnin v dětské „Kolonii“, ve Valašské Bystřici. Strašně se jí tam líbilo, protože s ostatními dětmi pořád běhala někde po kopcích, včetně Radhoště, a už se těšila na příští prázdniny. Ale dalšího následného pobytu se již nedočkala, místo do „Kolonie“ putovala do slánské nemocnice. To už o sobě ani nevěděla, což nakonec potvrzují slova pana primáře Mouchy, když na chodbě nemocnice spatřil paní Roubkovou, která v náručí držela svou těžce nemocnou dceru: „Co mi to sem nesete, vždyť vám to umírá v náručí…“ Ale nakonec se Květoslava uzdravila, k čemuž výrazně přispěla zdařilá, a na tu dobu velmi náročná operace plic, kterou provedl primář Moucha. V nemocnici pak strávila ještě 55 dní, a po celou dobu její hospitalizace za ní z Dřínova docházel někdo z rodiny, nejčastěji bratr s kamarády, kteří jí nosili ještě teplý, speciálně upravený oběd. „Slánské nemocnice jsem si ,užila‘ ještě několikrát a díky výborným lékařům, hlavně panu primáři Marcinkovi, jsem tu dodnes,“ tvrdí dnes Květoslava Plzáková. Dle jejích slov měl na jejím uzdravení výrazný podíl i bylinkář Mikolášek, který ji pravidelně připravoval různé lektvary.  

Nechápala, proč jsou tak zlí

Jedna z nejhorších epizod jejího dětství spadá do období tzv. Heydrichiády, na které paní Květoslava vzpomíná velmi nerada: „Po atentátu na Heydricha se v novinách objevovaly celé sloupce jmen popravených lidí, kteří prý schvalovali atentát na říšského protektora. Po 10. červnu 1942 těchto jmen výrazně přibylo. Pamatuji si, že v tento den se po vsi roznesla zpráva, že ráno přijelo kladenské gestapo do Lidic u Slaného, kde hledali Horákovi. Ale odjeli s nepořízenou. Ale, bohužel, našli je v Lidicích u Kladna, a my se brzy dozvěděli hrůznou zprávu o postřílení všech mužů, o uvězněných ženách, deportovaných dětech a o vypálení celé obce. Mezi těmi ženami byla i maminka chlapce, kterého jsem znala, protože pracoval v Dřínově… To, co se tenkrát odehrávalo, bylo pro dětskou duši naprosto nepochopitelné. Pořád jsem nechápala, proč někdo zabíjí úplně nevinné lidi, a proč je tak zlý.“

Libor Pošta
17. 06. 2008, 18:52

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.