• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jiří Jirát (organizátor vysokohorské turistiky) - 3.část: Před únorovým pučem si otevřel obchod

V roce 1947 se Jiří Jirát oženil s Jaroslavou Porazilovou. Pana faráře z Motyčína, který je oddával, za 2 roky zavřeli komunisté. Foto z rodinného archivu J. Jiráta

V minulém vydání našich novin jsme se vrátili do doby první republiky, ve které na Zlonicku prožíval své dětství známý propagátor skialpinismu ve Slaném, pan Jiří Jirát, který již, bohužel, není mezi námi. Dnes se přeneseme do válečných let, do doby, ve kterých mladý Jiří Jirát začal „dobývat“ pohraniční hory, ale i hezká děvčata.

Nechal si ujet autobus

Z pohledu Jiřího Jiráta největší rošťárnu provedl jednou v zimě, když jezdil autobusem do zlonické školy. Zrovna se měla psát písemka, na kterou mladičký Jirka nebyl vůbec připraven, neboť více než učivu se věnoval Marušce Bernáškovic, která s ním seděla v lavici. Ani Miládka a Jarmilka Pompovic, jejichž rodina se do Slaného přistěhovala ze Sudet, ho nenechávaly v klidu. „Obě velmi dobře lyžovaly, byly to moje největší kamarádky,“ odtajnil mně pan Jirát hlavní příčinu jeho vřelého vztahu k sestrám Pompovým. A protože stále více myslel na zimní radovánky s děvčaty a na probíranou látku minimálně, nechal si ten den – po zralé úvaze, že by písemka dopadla nevalně, ujet autobus. Když se po určité době vrátil domů a mamince sdělil, jakéže „neštěstí“ ho postihlo, maminka zareagovala slovy: „Nepovídej! Dívala jsem se z okna, autobus jel hodně pozdě, takže ti nemohl ujet!“ Nemohlo následovat nic jiného, než výprask. „Tenkrát jsem jich dostal nepočítaně,“ přiznal se mi „Horský vlk“.

Kamarádi ho donutili tancovat

Do tanečních chodil rád, i když zpočátku měl jisté problémy. V roce 1942 byli ve Slaném dva taneční mistři, bratři Helclové. „Jeden z nich, Alois, si ještě přivydělával krejčovskou dílnou, druhý, Bedřich, byl velký frajer. Ten měl syna Mílu, který hrával při tanečních na piano. Po válce odešel do Rakouska a dostal se až do Vídeňské filharmonie… Protože za války nebylo kam chodit, přihlásil jsem se do tanečních k oběma tanečním mistrům, jak to udělali i všichni mí kamarádi a všechny vyhlášené tanečnice – Dana Čížková, Růženka Michálková, Soňa Votavová, Faninka od Bati a další. Já jsem ale měl ten problém, že jsem se strašně styděl a pořád jsem se někde schovával. Ale moji kamarádi to tak nenechali a domluvili se s asi třemi holkami, které se na mě při dámské volence doslova vrhly, a mně nezbývalo nic jiného, než jít tancovat. Určitě to vymysleli dobře, protože po skončení tanečních jsem obdržel 10 kapesníčků,“ pochlubil se mi Jiří Jirát.

Nasazen byl k Luftschutz policii

V roce 1944 byl Jiří Jirát totálně nasazen k Luftschutz policii. „Bylo nás asi 20 kluků kolem 18ti let, Ubytovaní jsme byli v hasičském domě a velitelem naší skupiny byl Václav Ctibor. Když jsme prošli asi měsíční výcvik, který vedli dva členové tohoto útvaru z Prahy byli jsme nasazeni na hašení požárů a odklízení mrtvol po náletech. Nejvíce jich bylo asi po náletu na vlak, který jel z Podlešína do Slaného. Také jsme pod panem stavitelem Šlégrem pracovali na výstavbě protipožárních bazénů u kláštera a za tratí na Louny. Na konci války byla naše skupina převelena do Revolučního výboru města Slaného pod jiným velením. Všichni jsme dostali pušky a granáty. Vrchním velitelem byl plukovník Špeta. Dne 6. května, těsně před příchodem Rudé armády, jsme hlídali hlavní poštu, ale druhý den vnikli němečtí vojáci opět do města a obsadili celé náměstí. Rozkaz zněl nestřílet, zamknout poštu a odejít přes dvůr a plot do našeho střediska. Kolem půlnoci pak od Loun přijela Rudá armáda. Druhý den ráno vyrazila 12členná skupina, jejímž jsem byl členem, směrem k Velvarům, odkud stále ustupovali němečtí vojáci. Když jsme se dostali ke kostelu sv. Václava, objevila se před námi německá kolona. Kulometčík, kryt zdí u kostela, na ně zahájil palbu a my jsme rychle zaujali palebná postavení a začali jsme také střílet. Němci vyskakovali z aut a házeli zbraně do škarpy, a tak jsme palbu rychle zastavili. Všech asi 100 vojáků se nám posléze vzdalo,“ vybavil si Jiří Jirát své zážitky z konce války.

V roce 1944 byl totálně nasazen u německé policie. Na fotu je se sestřenicí Věrou a babičkou. Foto z rodinného archivu J. Jiráta

Sabotoval němčinu

Během války Jiří Jirát absolvoval učňovskou obchodní školu, a tak jedním z povinných předmětů byla i němčina. I když ji ovládal celkem dobře, pan profesor Jiří Kršňák ho z tohoto předmětu nechal propadnout. „Já jsem tento předmět sabotoval, což pan profesor nepochopil, a nechal mě propadnout. Celkově mě to dost mrzelo. Po prázdninách jsem musel dělat opravnou zkoušku, ale pak jsem znalost tohoto jazyka patřičně využil v pohraničí. Hned po válce, kdy jsem na výzvu vlády přišel budovat pohraničí, jsem 1. června 1945 nastoupil do obchodu v Lomu u Mostu, k panu Motyčkovi. Bylo to hornické městečko s asi osmi tisíci obyvateli, převážně Němci, kteří pracovali většinou v dolech. Takže i zákazníci našeho obchodu byli z valné většiny Němci. V životě jsem nepoznal slušnější lidi,“ tvrdil ještě v březnu letošního roku Jiří Jirát.

Kristu nechal odejít do Bavor

Po krátké době, když bylo v okrese Most založeno družstvo Včela, se Jiří Jirát stal vedoucím obchodu. To již byl zahájen odsun Němců. „Nic příjemného to nebylo. Hodně jich k nám chodilo nakupovat. Já jsem bydlel u paní Minaříkové, vdovy, která pracovala jako porodní asistentka. Měla 17letou dceru Kristu a desetiletého chlapce, její manžel, Němec, zůstal na šachtě. Říkala, že odejít nemusí, protože ji, jako porodní asistentku, potřebovali. Tenkrát se ještě rodilo doma. Ale protože každý Němec musel nosit bílou pásku na ruce, což bylo ponižující hlavně pro její dceru, rozhodli se po několika měsících odejít s dalšími Němci do Bavorska. Když odjížděli, tak mě přemlouvala: ,Pane Jirát, pojeďte s námi, jedeme do Bavorska.‘ Já jí říkal, že nemohu. Že tu mám maminku. ,No, dobře, ale pamatujte si dobře, dopadnete ještě hůře,‘ odvětila mi, a měla pravdu! Stále na ně vzpomínám a dodnes si vyčítám, že jsem s nimi neodešel. Krista byla pěkná holka a já jsem dnes mohl mít pěkný horský penzion,“ prozradil mně ještě před třemi měsíci Jiří Jirát.

Před únorovým pučem si otevřel obchod

V družstvu Včela nepobíral Jiří Jirát příliš skvělý plat, a tak se rozhodl, že si zřídí menší obchod. Což také 1. ledna 1948 udělal. Krátce předtím, 13. prosince 1947, se ještě stačil oženit s Jaroslavou Porazilovou. Přestože roční nájem obchodu a bytu za prodejnou činil 7.800 korun, obchod v Lomu u Mostu Jiřímu Jirátovi celkem dobře prosperoval. Ale jen do doby, než musel odejít na vojnu a než se komunisté s velkou vervou pustili do likvidace živnostníků. „Původně jsem měl jít na půlroční náhradní službu, ale nakonec jsem 1. října 1948, za generála Čepičky, narukoval do Velvět u Teplic, k takovému malému praporu. Po měsíčním výcviku byla celá posádka svolána do velkého sálu, kde hned na úvod sezení nás nějaký politruk oslovil touto „nabídkou“: ,Tak nám, soudruzi, řekněte, co se vám na vojně líbí a co ne!‘ Mě to rozčílilo a hned jsem si vzal slovo: ,Když předseda strany, Klement Gottwald, v roce 1946 říkával, že bude podporovat podnikání a přidělovat zemědělcům půdu, tak nám lhal! Místo, aby tak učinil, tak podnikání likviduje! I mě se to dotklo. A pak jsem měl jít jen na půlroční náhradní službu, a nyní mám sloužit dva roky. Čekám rodinu a manželka musí vést obchod sama.‘ Na to mi nikdo za předsednickým stolem neodpověděl,“ tvrdil mi při našem posledním setkání Jiří Jirát.

Po této „stížnosti“ Jiří Jirát 17 měsíců fáral na dole Kolumbus v Dolním Jiřetíně… To ještě nevěděl, že z velké a temné díry za čas vyšplhá až na vrcholky Alp.

Libor Pošta
11. 07. 2009, 13:04

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.