• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jiří Jirát (organizátor vysokohorské turistiky) - 1.část: Už ve čtyřech letech věděl, že bude obchodníkem

V době, kdy ještě netušil, že jeho největším koníčkem se stane skialpinismus. Foto z rodinného archivu J. Jiráta

Jiří Jirát je neúnavným propagátorem vysokohorské turistiky, především skialpinismu, kamarády přezdívaný „horský vlk“. Za svůj život zorganizoval bezpočet zájezdů jak do našich hor, tak hlavně do jeho milovaných Alp. Kromě častých pobytů ve vyšších nadmořských výškách celý svůj život zasvětil obchodu. V roce 1947 již prodával ve svém „krámku“ v Lomu u Mostu, o který však záhy, po roce 1948, přišel. Ale ani to ho od činnosti, kterou měl v genech, neodradilo a po krátké době již působil ve Slaném, kde v koloniálu Družstva Jednoty Kladno měl na starosti expedici zboží, pak vykonával funkci vedoucího v Pramenu.

Přestože nebyl nikdy v rudé partaji, stal se vedoucím výchovy kádrů v Jednotě Kladno, ale po roce 1968, kdy se netajil svým názorem na okupaci, se musel s učni rozloučit a vrátit se do slánské maloobchodní sítě, konkrétně do prodejny v Třebízského ulici, kde působil dlouhých 17 let. Pak ještě „nahlédl“ do pohostinské činnosti, konkrétně do hotelu Atlas, kde dělal 9 let nákupčího. Jeho poslední obchodní štací, již čistě soukromou, byla prodejnička v Třebízského ulici, kterou si na sklonku 90. let „vyrobil“ pro radost…

I jeho táta byl čilým obchodníkem

Táta Jiřího Jiráta, Jan Jirát (1898 – 1943), byl rozeným obchodníkem. S dědou z matčiny strany, Janem Liscem (1869 – 1946), často jezdili na trhy do Litoměřic, Mělníka, Roudnice n. L. a Slaného, kde čile obchodovali s prasátky. Jan Jirát je během týdne nakupoval ve vesnicích Slánska, Rakovnicka a Příbramska, a pak je s Janem Liscem na bryčce dopravovali nejčastěji na litoměřický a mělnický trh. Zákazníci byli především Němci, kterých se na tyto trhy z pohraničí sjíždělo velké množství. A tak táta Jiřího Jiráta a i děda Lisec na trzích smlouvali převážně v němčině. V roce 1943 však podnikl svou poslední obchodní cestu – ve 45 letech skonal na záškrt.

Maminka, Aloisie Jirátová, roz. Liscová (1895 – 1985), byla hlavou rodiny a v podstatě byla nucena řídit domácnost – rozhodovat i o těch nejdůležitějších věcech, protože její muž byl s dědou Liscem stále na obchodních cestách.

S rodiči a sestřenicí Věrou na chalupě u dědečka v Jarpicích. Foto z rodinného archivu J. Jiráta.

Tři povedené tetičky byly v patách i malému Jiříkovi

Jiří Jirát se narodil 25. května 1926 v Jarpicích, v domě s čp. 64. Původně se měl jmenovat Jan, po tátovi, ale po poradě tří „veledůležitých“ tetiček byl pokřtěn v kostele Sv. Isidora v Budeničkách na jméno svatý Jiří Jan. Po pěti letech byl ještě biřmován, a tak po strejdovi získal ještě jméno Václav.

O vánoční svátky věřil, více než na Ježíška, v to, že babička Liscová, vyhlášená kuchařka, která za Rakouska – Uherska vařila u velkomožných pánů v Ústí n. L., zase navaří úžasné dobroty. Ke svátečnímu koloritu u Jirátů významně přispívaly tři tetičky, kterým nesmělo vůbec nic uniknout, a tak stále byly někomu v patách. I malému Jiříkovi: „Mé tři tetičky se každé vánoce u nás ,staraly‘ o patřičný rozruch. Jejich obavy, že by jim mohla uniknout i sebemenší maličkost, byly obrovské. A tak jsem je měl skoro pořád za zády. Neuniklo jim ani to, že už ve čtyřech letech jsem silně pochyboval o tom, že mně Ježíšek přinese nějaký pěkný dáreček. Spoléhal jsem hlavně na rodiče, kteří mě nikdy v tomto směru nezklamali. Největší radost mi udělali, když mi zakoupili tahací harmoniku a mašinku na kolejích. Té jsem si ale moc neužil, protože hned druhý den ráno ke mně přiběhl kamarád, Vašek Kovařík, kterému mašinka hned padla do oka. Natahoval ji klíčkem tak dlouho, až péro prasklo, a bylo po mašince,“ vzpomíná po mnoha letech Jiří Jirát na „pozorovací talent“ jeho tří povedených tetiček, kterým neuniklo ani prasklé pérko u mašinky.

Počítat se naučil na trzích

V jeho třech letech ho tatínek a děda Lisec poprvé vzali na trh. Nejčastěji jezdili do Litoměřic a obchodovali převážně se živými zvířátky – prasátky, která předtím nakoupili ve vesnicích Slánska a v přilehlých regionech. Maličký Jiří Jirát se zatajeným dechem sledoval, jak tatínek s dědou Liscem smlouvají s opatrnými Němci a při tom si s nimi pořád plácají do rukou. „Němci z českého pohraničí byli vždycky velmi opatrní obchodníci – smlouvání mnohdy nebralo konce. Obvykle to skončilo tak, že děda nekompromisně řekl: ,Nám dejte za prasátko třicet korun a klukovi dejte pět.‘ Takže já jsem si rozhodně stěžovat nemohl. Navíc jsem se při ,evidování‘ prodaných prasátek a utržených peněz naučil počítat. A to už před nástupem na obecní školu. Mě tohle obchodování už jako prcka úžasně bavilo a vůbec mi nevadilo, že jsem se moc nevyspal - obchodovat se začalo už ve 4 hodiny ráno a končilo se v 11 hodin, že jsme se vždycky dlouho kodrcali na takovém westernovém dopravním prostředku – na bryčce tažené koněm. V noci byla často krutá zima, takže při cestách na trhy jsem byl většinou zabalen, jako kukla, v dece,“ zavzpomínal Jiří Jirát na radosti a strasti z doby, kdy začal okukovat obchodní svět.

Ve čtyřech letech věděl, že bude obchodníkem

Babička Jirky byla vynikající kuchařkou, která se nehnula od plotny, a tak se poměrně často stávalo to, že rychle vypotřebovala nějakou surovinu či ingredienci k vaření. Aby mohla dále podnikat své kulinářské manévry, posílala, prakticky každý den, malého Jiříka na nákupy. „Babičce pořád něco chybělo. Jednou to byly kvasnice, podruhé sýkořice na lívance, pak zase hořčice, a tak to šlo pořád do kola. Nakupovat jsem chodil k Josefu Ganzovi. Byl to Žid, starší, asi 70letý pán. Prodával tam s jeho paní – on počítal tužkou na účtenku a paní obsluhovala. Někdy si to vyměnili, a když prodával pan šéf, tak jsem ho vždycky velmi pozorně, téměř se zatajeným dechem, sledoval. To, jak navažoval určité zboží – jak pořád přidával, ubíral a pak zase přidával, to byla skutečná obchodní alchymie. Když jsem konečně přiběhl domů, tak babička skoro pokaždé řekla: ,Kdepak jsi, ty kluku, zase tak dlouho byl?‘ A já jí odpověděl: ,Babičko, koukal jsem, jak pan Ganz prodává. Také budu obchodníkem.‘ To bylo kolem roku 1930.“

Ale děda Lisec byl jiného mínění. Zvláště, když se během nějaké obchodní cesty stavěli v hospodě na oběd. „Děda vždy říkal: ,Dávej pozor na pana vrchního, jak vystupuje, jak se chová k hostům při objednávání jídla a jak stále mává inkasní taškou, kdy přijde na placení. Jak vrací peníze a uctivě děkuje za diškreci. Dávej, ty kluku, pozor! Budeš číšník!‘ Já jsem ale už tenkrát věděl, že číšníkem nebudu,“ vzpomíná dnes Jiří Jirát na to, jak ho děda Lisec stále odváděl od jeho snu – stát se obchodníkem.

Babička ho neuhlídala

Když Jiřík dosáhl věku šesti let, začaly se u něho projevovat cestovatelské sklony. Na vysoké hory si ještě netroufal, ale na kole okolo Jarpic šlapal den co den. Jednoho dne, když byla celá jeho rodina na poli a malý Jiřík byl svěřen do opatrování babičce Liscové, se nepozorovaně vzdálil ze světnice, sebral kolo a jel se zase projet po okolí. Z kopečka to jelo docela pěkně, ale jen do okamžiku, než se na silnici před ním objevil koňský povoz, vedle něhož klábosili jeho sousedé. I když začal prudce brzdit, narazil do vozu a zlomil si ruku a klíční kost. Sousedé jeho polámané tělo a kolo odnesli hned k babičce a druhý den byl malý Jiřík již uvězněn v sádrovém krunýři. Když mu sundali sádru, sedl hned na kolo a jel se projet po okolí. Ale ne novém kole. To dostal od rodičů až ve 12ti letech a tehdy, v roce 1938, stálo 820 korun.

Libor Pošta
31. 05. 2009, 11:02

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.