• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Pavel Táborský (slánský farář) - 1.část: Na Ježíška přestal věřit v sedmi letech, jeho vírou v Boha to však neotřáslo

Maličký Pavel Budíšek – Táborský.

Mgr. Pavel Táborský je od roku 1995 farářem Římskokatolické farnosti Slaný, přičemž administrátorem této farnosti byl již od roku 1992. Zároveň je administrátorem – zástupcem faráře, v obcích Tuřany, Malíkovice, Hořešovice, Kvílice a ve Zvoleněvsi. Dále je pověřen funkcí vikariátního sekretáře kladenského vikariátu, což je v podstatě zástupce vikáře.

Málem se narodil v rychlíku

Farář Římskokatolické farnosti Slaný, Pavel Táborský, se narodil v době nacistické okupace, 20. srpna 1943. Ač jeho rodina žila v Praze, kde se měl logicky i narodit, dopadlo to nakonec úplně jinak: „Rodiče tenkrát jeli rychlíkem do Klatov navštívit nemocnou tetu. Do vlaku maminka nastupovala zcela klidná a bez sebemenších náznaků nějakých problémů. Aby také ne, vždyť já se měl narodit až za 1 měsíc. Ale hned na první zastávce a zároveň i cílové stanici museli mí rodiče rychle vystoupit z vlaku. Prý chybělo strašně málo, a byl jsem ,dítě železnice‘,“ prozrazuje nám Pavel Táborský svoji předporodní anabázi.

Byl celý fialový

Krátce po bleskovém převozu do klatovské nemocnice spatřuje světlo světa skutečně malinký Pavel. Je nedonošený a váží sotva 2 kg. Když ho maminka poprvé spatří, tak z jejího sevřeného hrdla se ozve: „Jé, vždyť on je celý fialový, jako ,Hitler na známkách‘!“ A hned za 3 dny je v klatovské porodnici pokřtěn. „Taková byla tehdejší praxe,“ dodává k tomu Pavel Táborský. Po měsíci se nedonošený, fialový Pavlík změní na batole s růžovoučkými tvářičkami a již v očekávané době i hmotnosti je převezen do Prahy.

Jeho táta byl zapojen v ilegálním odboji

Otec Pavla Táborského, Ing. František Budíšek (nar. 1902), byl konstruktérem továrny Letov a za 2. světové války ilegálně pracoval v odboji. Před zavřením vysokých škol byl asistentem na Vysokém učení technickém v Praze. Slánský farář si na svého tátu příliš nepamatuje, protože umřel krátce po válce, v roce 1946, na břišní tyfus, ale bez táty rozhodně nevyrůstal: „Maminka se v červnu 1948 znovu provdala za Jindřicha Táborského (1919-1987), který byl úředníkem. Proto mám další tři sourozence, dvě sestry a jednoho bratra. Jsem za to velmi rád, protože jsem nezůstal sám a stále mám velmi kvalitní rodinné zázemí. Mého druhého otce ani náhodou nepovažuji za nějakého náhradníka. Byl skutečným tatínkem, který se o mě vzorně staral a mezi námi dětmi nedělal rozdílu. Ale lehké to rozhodně neměl. Když pracoval jako účetní v národním podniku Sběrné suroviny (až do své smrti v roce 1987), a já studoval školu, která tehdejším mocipánům byla trnem v oku, odnášel to za mě třeba tím, že mu zkracovali prémie a různé odměny, na které měl nárok,“ zavzpomínal Pavel Táborský na svého druhého otce.

Pracovala u lidovců

Maminka Pavla Táborského, Vlasta, rozená Holubová (1920-1996), měla své kořeny na Chodsku, či Domažlicku. Po smrti svého prvního manžela se měla co ohánět, aby uživila svého syna Pavla a vůbec zajistila celou domácnost. Pracovala jako úřednice v Síni umění na Karlově náměstí v Praze a do února 1948 na sekretariátu Československé strany lidové. Dobře se znala s Pavlem Tigridem (před jeho odchodem do exilu).

Všichni sourozenci mají 3 děti

Pavel Táborský je synem Ing. Františka Budíška, jeho tři mladší sourozenci jsou potomci jeho druhého táty, Jindřicha Táborského. Sestra Vlasta (nar. 1950) vystudovala speciální pedagogiku a v současné době je v Praze ředitelkou školy pro postižené děti. Bratr Jindřich (nar. 1953) bydlí také v Praze a je uměleckým pasířem. Nejmladší sestra Irena (1955) pracuje jako kuchařka v hospici v Litoměřicích. Všichni mají své rodiny a tři již dospělé děti.

Jeho děda pálil udavačské dopisy

Silně dominantní a rázovitou postavou v rodině byl děda z maminčiny strany, Jaromír Holub (1883-1968). Malého Pavla vychovával ke vší slušnosti a vůbec, byl mu velkým učitelem. Ovšem vychovávat jiné děti, stejně jako jeho táta, který byl v době vzniku Československé republiky řídícím učitelem, nehodlal. A tak se stal dobře postaveným poštovním úředníkem, který se často stěhoval se svou rodinou. Nejdříve byl v Plzni a Pocínovicích na Chodsku, pak byl poštmistrem v Ledcích u Plzně a v Holoubkově, až zakotvil v Praze. Než v době protektorátu musel odejít předčasně do penze, stačil spálit spoustu udavačských dopisů. Jestliže by dopisy některých závistivých a mstivých Čechů neskončily v kamnech Jaromíra Holuba, ale došly by až na služebnu gestapa, byl by počet obyvatel Prahy s největší pravděpodobností o malinko menší.

Manželka Jaromíra Holuba, Vilemína Holubová, byla jeho sestřenice a zemřela celkem brzo, v roce 1949.

Jeho pradědeček se vzdal víry

Pradědeček Pavla Táborského z maminčiny strany, Bedřich Holub, byl ještě za císaře velmi přísným řídícím učitelem a rovněž rázovitým člověkem, který nemohl chybět na žádné z nedělních bohoslužeb, neboť hrál v kostele na varhany. O jeho rázovité povaze docela dobře vypovídá čin, kterého se „dopustil“ v době, kdy T.G. Masaryk dal vzniknout Československé republice. „Protestně“ se vzdal víry, což se v té době považovalo za neodpustitelný hřích.

Na Ježíška přestal věřit v sedmi letech

I přes velmi smutnou událost v rodině – brzké úmrtí otce, měl malý Pavel celkem hezké dětství. „V naší rodině, již s naším druhým a opravdu hodným tatínkem, panovalo pohodové klima. A myslím si, že víra a křesťanství v tom hrály velkou roli,“ zcharakterizoval Pavel Táborský atmosféru v jejich pohodové rodině.

Malý Pavel vyrůstal ve věřící rodině, takže svátky, které nejvíce symbolizují křesťanskou víru – Vánoce, prožíval velmi intenzivně. Vždy byl celý napnutý, jestli přistihne Ježíška s jeho dárky. Ale jen do sedmi let: „Když mi bylo sedm let, tak jsem v nějaké skříni ,vyšťoural‘ mé vánoční dárky a byl jsem z toho tenkrát strašně zklamaný. Ale mojí vírou to neotřáslo, protože věřit na Ježíška a věřit v Ježíše - to je přece rozdíl!“

Do školky chodil jen dva dny

Doma se malému Pavlíkovi opravdu líbilo, ale když se ho rodiče pokoušeli umístit do jedné z pražských mateřských školek, narazili na jeho absolutní nechuť k tomuto zařízení: „Do mateřské školky jsem chodil jen dva dny, protože při cestě do školky a i ve školce jsem plakal tak intenzivně, že třetí den se rodiče neodvážili mě tam zase odvést,“ dodává P. Táborský ke svému rekordně krátkému pobytu v MŠ.

Kapli „vyzdobili“ portréty Stalina a Gottwalda

Do první třídy nastoupil malý Pavel v září 1949. Do školy chodil v Ječné ulici, v Praze 2. Ta byla původně církevní školou a vedly ji Školské sestry Notre Dame, které po nástupu komunistů k moci byly v této škole jen trpěny. Pavel Táborský k tomu dodává: „Pamatuji si, že jim dovolili učit nanejvýš náboženství a v roce 1950 je vystěhovali z Prahy. Součástí tehdejší církevní školy byla i kaple, kterou pak nové vedení „přestavělo“ na kulturní sál. Okna – vitráže s portréty svatých, zakryli látkou a místo kříže do kaple umístili fotografie Stalina a Gottwalda. V roce 1953 jejich portréty v naší třídě nahradily obrazy Malenkova a Zápotockého. Inu, taková byla doba.“

Libor Pošta
22. 05. 2007, 17:28

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.