• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Vladimír Rogl (redaktor SL) - 3.část:
Nechtěl se přiznat k „protistátní činnosti“

Promoce v pražském Karolínu – květen 1959. Foto z rodinného archivu Vl. Rogla

V prvních dvou dílech jsme vám představili rodinu redaktora Slánských listů Ing. Vladimíra Rogla v první polovině minulého století. V dnešní závěrečné části se podíváme na dobu jeho studií.

Přelom čtyřicátých a padesátých let byl poznamenán velkými změnami i ve školství a studenti se stávali pokusnými králíky rudého dědy Nejedlého. Nejen že bylo zrušeno nižší gymnázium, ale aby se dodal jakýsi punc vyšší úrovně tzv. Jednotné školy, byly zavedeny i závěrečné zkoušky, které si tak trochu hrály na maturity.

Jedenáctiletka

Po absolvování ZŠ se Vladimír Rogl znovu vrací do Litovle do gymnázia, ze kterého se po dalších dvou letech stala pro změnu Jedenáctiletá střední škola a změnily se i osnovy, aby se v jednom roce stačilo probrat učivo septimy i oktávy. I když stále učila řada starých dobrých profesorů, už se jim muselo říkat „soudruhu“. To striktně vyžadovala zvláště nová ředitelka Dobová, která byla podle svých slov vězněna s Gustou Fučíkovou. Ihned zakázala nepovinné náboženství a studentům nařídila vstup do ČSM, protože jen svazáky pustí k maturitě. Pro studenty bylo záhadou, proč se odmítala vyfotit na maturitní tablo. Teprve po letech v uvědomělé soudružce poznaly polské vězenkyně obávané „kápo“ z koncentračního tábora  Rawensbrück. Ale to je jiná kapitola.

V aule gymnázia se konaly i taneční, do kterých studenti gymnázia chodili spolu s učnicemi  učňovské školy. Při gramofonu se studenti naučili základní kroky společenských tanců, se kterými se tehdy vůbec smělo na taneční parket. Jen to skromné oblečení bylo až příliš poplatné bodovému systému.

Neoddělitelnou součástí studia byly brigády – většinou to byla pomoc JZD na poli nebo při sklízení chmele, ale také se sbírala mandelinka bramborová, kterou na zaplevelená pole „shazovali“ američtí imperialisté. Po prázdninách se muselo donést potvrzení, že se študák v létě neflákal, ale pomáhal budovat socialismus. Náplň letní aktivity si studenti mohli vybrat sami, a tak se k docela zajímavé brigádě dostal i Vladimír. Okresní národní výbor pořádal pro děti pobyt v zotavovně Zlaté Hory na Jesenicku a on se tam přihlásil jako oddílový vedoucí. Zde uplatňoval své zkušenosti z Junáka a pro děti připravoval bohatý program a staré dobré skautské hry. V této zotavovně byl celé dva turnusy, i o prázdninách po maturitě, kterou celá třída povinně absolvovala v modrých košilích, před nástupem na vysokou školu.

Leták Svobodné Evropy

Jednou pozvali z nedaleké zotavovny ROH vedoucí zotavovny na taneční zábavu. Mezi hosty byl i Ruda Flax z Litovle, a ten se pochlubil letákem Svobodné Evropy, které k nám tehdy ze západu připlouvaly na balonech. Ruda vedoucím leták ochotně zapůjčil a naivní Vladimír si jej spolu se zdravotnicí Emilií Šamšulovou na ošetřovně opsal. Jeden oklep si ponechala Emilie a zbytek Vladimír později rozdal několika známým. Sám si rovněž jeden ponechal a po návratu ho ukázal doma. A bylo zle, protože otec neměl vůbec pochopení pro jeho zvědavost. Chytal se za hlavu, když uslyšel jméno „spolupachatelky“, protože její otec byl na okrese znám jako horlivý bolševik.

S řetízky na rukou

V půlce září odešel Vladimír studovat do Prahy a na příhodu téměř zapomněl. Koncem listopadu po příchodu na kolej mu říkali kolegové, že ho hledali „tajní“, ale protože se tvářili spíš pobaveně, nevěnoval tomu pozornost. Druhý den ho však kádrovák děkanátu vyvolal z výuky, nějací chlapi v kožených pláštích mu nasadili na ruce pouta a odvezli do proslulé Bartolomějské. Odtud následovala cesta na kolej, kde prohledali skříň a vítězoslavně objevili v kapse saka pár opsaných politických vtipů. Jeho „zločin“ přijeli tatraplánem až do Prahy řešit tři příslušníci olomoucké StB. Zprvu nevěděl, o co jde a proč ho fackují, protože první výslechy se netýkaly opsaného letáku, ale chtěli vědět, s kým se stýká, vyptávali se na majetkové poměry rodiny, atd. První facku vlastně dostal za drzost, se kterou bezmyšlenkovitě opravil v protokolu gramatické hrubky ve slovech „gimnásium“ a „višší“ vzdělání a když viděl, jak soudruzi s obtížemi hledají klapky metodou „kdo hledá – najde“, bezelstně se nabídl, že protokol napíše na stroji sám. Pak ho v noci převezli autem do věznice v Olomouci, dostal vězeňský mundůr a strčili ho do cely. Druhý den mohl dokonce na vycházku, což byla ve strašném mraze v pantoflích bez ponožek opravdu lahůdka. Po chodbách vodili vyšetřovance s maskou na očích a při návratu do cely museli sundat kalhoty, aby dozorce mohl zkontrolovat, zda něco nepašují v konečníku. Vyšetřovateli, jehož jméno neznal, se musel hlásit číslem. „To číslo 1907 jsem nezapomněl dodnes,“ vzpomíná Rogl i po padesáti pěti letech a dodává, že tato epizoda byla tou nejnázornější a nejpřesvědčivější lekcí o pravé tváři komunismu. Už mu nikdo nikdy nemusel nic vyprávět. On věděl své!

Tajná spolupracovnice Eva

Při dalších výsleších už vyrukovali s tím, že všechno stejně ví, ale že se musí ke své protistátní činnosti přiznat. Hlavně chtěli vědět, co udělal s opsanými letáky. Ukazovali mu vězeňské fotky Flaxe („zločince“, který mu půjčil leták) a vyhrožovali, že za svoje zločiny shnije v base, že zavřou i rodiče a zabaví rodinný domek. To, komu dal letáky, z něho sice nevytřískali (tvrdil, že je spálil), ale po několikahodinovém výslechu nakonec přece jen padlo jméno „spolupachatelky“. V protokolu však její jméno chybělo. V jeho zelených osmnácti mu došlo, o co asi jde.  Když upozornil na to, že tam její jméno není, vyšetřovatel velmi zuřil, že kvůli tomu nebude protokol přepisovat, ale on trval na svém. V dalším protokole už tedy jméno bylo a pak následoval rychlý spád událostí. Zajeli do Choliny, kde po vzoru gestapa prohledali dům od sklepa po půdu a do Olomouce přivezli ještě otce ke konfrontaci. Po několika nadávkách – na jeho otce jeden mladý estébák křičel: „Vy ste četnik? Vy ste vul!“ Pak oba nakonec o půlnoci vyhodili na ulici. Předtím ale musel podepsat, že s ním slušně zacházeli a že se nikde nezmíní o tom, co zažil. „Jinak,“ prohlásili, „si pro tebe dojdeme znovu a uvidíš!“ Teprve ze zbytku svazku StB, který si před pár lety prohlédl, se dočetl, že případ byl odložen proto, aby nedošlo k „dekonspiraci“ tajné spolupracovnice Evy – neboli sestřičky Šamšulové. Vrátil se do Prahy a i když tomu z počátku sám nevěřil, ze studia vyloučen nebyl. Jejich hrozbu však bral natolik vážně, že se bál vyhledat lékaře a díky proraženému ušnímu bubínku dnes na levé ucho už téměř neslyší.

Křeček to málem odnesl za něho

K této smutné kapitole se však váže málem úsměvná historka: Nového studenta Vladimíra ještě nikdo na fakultě neznal, kdežto ve druhém ročníku studoval mládenec podobného jména - Vladimír Rodr alias Křeček, který jako bouřlivák byl naopak znám velmi dobře jak kolegům jiných ročníků, tak i na děkanátu. A tak se stalo, že když přišli estébáci ke kádrovákovi, poslal je rovnou za „Křečkem“, kterého zatkli, aniž na něm chtěli občanku. Teprve když zjistili svůj omyl, Rodra propustili na svobodu a dojeli si pro toho pravého.

Pražské studium

I když studium na Zeměměřické fakultě nepatřilo k nejlehčím, zapsal se ještě na pedagogicko-metodické studium, přivydělával si kondicemi z matematiky a absolvoval i průvodcovský kurz po Praze. O prázdninách kromě povinné praxe v terénu působil opět jako vedoucí  dětských táborů. Na jednom z nich měl ve svém oddíle dokonce i pozdějšího televizního magnáta Železného. „Byl to chytrý kluk, ale děsná vyžírka a pěknej hajzlík,“ vzpomíná na dnešní politickou celebritu Ing. Rogl. V Praze se setkal také s kamarádem ze skautského tábora Jirkou, který jej přivedl do vodáckého oddílu Svazarmu, takže mimo klasického trempování a táboření vlastně až teprve v Praze poznal vodácké putování a kouzlo řeky.

Kromě návštěv kina a divadel se chodívalo i tancovat – většinou na „čaje“ do Repre, Lucerny, Lékařského domu nebo Juldy Fuldy. Při jednom tanečku poznal i slečnu Janu ze Slaného, se kterou si nějaký čas dopisoval a která ho dokonce pozvala na maturitní ples do Grandu. Při první pražské puse od slánského děvčete netušil, že jednou bude působit jako redaktor právě ve Slánských listech.

Své studium zakončil 30. května 1959 slavnostní promocí v Karolínu a život studentský byl u konce!

Libor Pošta, Vl. Rogl
23. 05. 2009, 18:04

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.