• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Václav Bečvář (motoristický nadšenec) - 2.část:
K Ježíšku dostával pořád stejného koně

Před hobšovickou školou. Desetiletý Václav Bečvář je třetí zleva v horní řadě, a je v podstatě „pravou rukou“ pana učitele.

V minulém vydání našich novin jsme Vám představili rodiče a prarodiče známého motoristického nadšence, předsedy Orion klubu Slaný a provozovatele Muzea zemědělských strojů v Hobšovicích, Václava Bečváře, a nastínili jeho první dětské krůčky. Dnes se vrátíme do dob, kdy malý Václav Bečvář navštěvoval školu v Hobšovicích.

Při předčítání z knih ani nedutal 

Jako malý kluk strašně rád chodil k dědovi a babičce do Osluchova, kteří měli ve zvyku předčítat si z knih, vypůjčených v knihovně. „Literární sezení“ většinou probíhalo v neděli večer a do Osluchova často přijela celá Bečvářovic famílie. Václav Bečvář si tyto tradiční nedělní chvilky literárního rozjímání vybavuje asi takto: „Na předčítání z knih jsme se všichni vždycky hrozně těšili, protože v době, kdy ještě nebyla televize, jsme prakticky neměli jinou možnost večerního pobavení. Pamatuji si, že jeden týden předčítal děda a další týden ho pak vystřídala babička, mající při této činnosti vždy velmi vážný výraz a brýle na špičce nosu. Když jeden z prarodičů docela nahlas četl z knihy, třeba od V. B. Třebízského, všichni ho pozorně sledovali a ani nedutali.“ 

Strejda se mu neobyčejně věnoval

Každé prázdniny jezdila babička, Anežka Bečvářová, za svými sestrami do Třebechovic pod Orebem a s sebou brala i malého Vašíka Bečváře, nikoliv jeho bratra, protože on byl více domácím mazlem, než vášnivým cestovatelem. Pro Václava Bečváře to byly, dle jeho slov, naprosto ukázkové prázdniny, na které strašně rád vzpomíná, a to hlavně díky jeho strýcovi, Josefu Kilingerovi, který se malému Vaškovi neobyčejně věnoval: „Prakticky celé prázdniny jsme se strejdou chodili na ryby a na další velmi zajímavé akce a různé exkurze. Jeden den se mnou šel do cihelny, druhý den jsme zavítali k hrnčířovi, třetí den třeba na nějakou výstavu, atd. Bylo to opravdu velmi pestré a pro mne, malého kluka, nesmírně zajímavé a poučné,“ říká o svém nezapomenutelném strýcovi V. Bečvář.

Darovanému koni na zuby nekoukal

Vánoční svátky se u Bečvářů odehrávaly podle přibližně stejného scénáře a vždy byly důvodem pro to, aby se široká Bečvářovic rodina sešla v kompletním složení. Předtím, než zasedli ke štědrovečerní večeři, se všichni odebrali ven, aby zkontrolovali stavení a vůbec celé hospodářství. Teprve, když si splnili svou „povinnost“, mohli zasednout ke štědrovečerní večeři a posléze se radovat z vánočních dárků. A to ne z ledajakých: „Na Ježíška vzpomínám velice rád, protože nám každý rok přinášel takový pozoruhodný dárek. Ne, že bychom byli vysloveně chudí, ale pod stromečkem jsme takových pět až osm let nacházeli houpacího koně, pokaždé v jiném přestrojení. Jeden rok měl hnědý ocas a hřívu, druhý rok ho maminka přebarvila na grošáka, třetí rok byl zase černý. A protože jsme ho do dalších Vánoc vždycky tak trochu zhuntovali, rodiče se museli pravidelně starat o jeho ,údržbu‘. Vedle nás bydlel švec, který mu pokaždé vyrobil nové sedlo, a táta ho držel pohromadě tím, že všechny ,šrámy‘ zaklížil či zakolíčkoval. I když tohoto koníka jsme každý rok našli pod stromečkem, nikdy jsme nenamítali, že bychom ho už nechtěli. A zpočátku jsme k tomu neměli ani žádný důvod, protože nejméně tři roky jsme na tento ,podfuk‘ nepřišli. Když toto vyprávíme svým vnoučatům, tak oni si myslí, že kecáme. Oni už prostě žijí v úplně jiném světě.“ Tak vzpomíná V. Bečvář na pozoruhodný vánoční dárek, který on i jeho sourozenci každé Vánoce spatřili pod vánočním stromečkem.

Haranti by se měli nejdřív vyblbnout

Oba Bečvářovic kluci měli doma i nějaké pracovní povinnosti. Prý to ale nebylo nic hrozného: „V té době bylo celkem běžné, že děti musely doma pomáhat s udržováním domácnosti, zkrátka měly rozdělené rajóny. Stejně to bylo i v našem případě. Táta nám nařídil, že já budu jeden týden uklízet, zametat dvůr a můj brácha bude čistit boty, a že další týden si to prohodíme. Neexistovalo, abychom k tomu měli nějaké připomínky, pro nás to bylo prostě svaté. Občas jsme museli pomoct i s dalšími pracemi, ale faktem je, že toho zase tolik nebylo, protože většinu domácích prací obstarala maminka s babičkou. Pro nás bylo výborné to, že když jsme přišli ze školy, mohli jsme doma praštit s taškou a utíkat někam ven, přičemž domácí rajóny jsme mohli ,sjet‘ až později. Táta totiž zastával názor, že haranti by se měli po škole nejdřív vyblbnout, a až potom si splnit své povinnosti.“

Základní vědomosti získal ve dvojtřídce

Malý Václav Bečvář své první vědomosti či poznatky o tomto světě získal ve „dvojtřídce“ v Hobšovicích. Na dnešní poměry to byla docela zvláštní škola: „V jedné třídě se prvňáci učili třeba psát písmenka a třeťáci, kteří seděli v lavicích za nimi, psali třeba diktát. Ve druhé třídě měli druháci například kreslení a čtvrťáci byli zkoušeni z počtů. Všechno bylo zorganizováno tak, aby žáci jedné věkové kategorie nebyli rušeni těmi, kteří s nimi sdíleli společnou třídu. A už vůbec neexistovalo, aby starší žáci nějak šikanovali ty mladší.“

Václav Bečvář o sobě tvrdí, že co se týče učení, prý nebyl žádným výtečníkem: „Byl jsem průměrným žákem, takže koule jsem domů rozhodně nenosil. Ono je pomalu nebylo ani na co napsat, protože mým jediným vybavením do školy, mimo svačiny, byla taková černá destička s dřevěným rámečkem a pak jsem tam měl mastek, kterým se na tu destičku psalo. I samotná školní brašna byla velmi pozoruhodná: její boky byly z prkýnek, aby brašna držela tvar, a zbytek byl z kůže. Představte si, že jsem ji nedávno objevil na půdě, a teď se nalézá v mém muzeu v Hobšovicích.“       

Ale vraťme se k hobšovické škole. Vedl ji řídící učitel a nápomocna mu byla jedna učitelka. V obci to byli velmi vážení lidé. Až do té míry, že třeba paní učitelka se mohla stravovat tím způsobem, že chodila na obědy k jednotlivým lidem v obci: „Týden chodila na oběd k nám, další týden k Hořejším, atd., takže rodiče měli o svých ratolestích velmi přesné, ale ne vždy povzbudivé informace. Já jsem ale naštěstí moc nezlobil,“ tvrdí V. Bečvář.

Na řídícího učitele byl spoleh

Řídící učitel Mareš byl velmi výkonným „hnacím motorem“ hobšovické školy, ale i obce: „To byla opravdová duše podniku. S mým otcem ,fušoval‘ do divadla, vedl obecní kampeličku, vázal knihy, i pro školu, a také časopis Světozor. Tento časopis se v Hobšovicích půjčoval z rodiny do rodiny, a nikdo si z něho nedovolil vytrhnout lupen, nebo do něj čmárat. Vždycky byl v pořádku vrácen panu řídícímu učiteli. A teď, když vyklízeli hasičárnu, tak haranti tyto časopisy, které zde byly uskladněné, úplně zničili, stejně jako krásné, malované divadelní kulisy. Z těch Světozorů se mi podařilo zachránit jen jediný kus, a to je hrozná škoda…“  

Paní učitelka se s nikým nemazala

Paní učitelku na Obecní škole v Hobšovicích si všichni ti, kteří touto školou prošli, určitě nesmazatelně vryli do paměti. Aby také ne, když „vynikala“ neobyčejným smyslem pro potrestání i byť sebemenších prohřešků žáků hobšovické školy. „Ona se opravdu s nikým nemazala a každému, kdo něco v jejích očích provedl, dala pěkně za vyučenou, nejčastěji ranami přes prsty. Jejím častým zvykem bylo třeba to, že po žácích vrhala, a to se vší razancí a přesností, křídou. Trefu měla opravdu dobrou a málokdy minula zaměřený cíl. Někdy jsem jí koupil i těsně vedle oka. Takže není divu, že prakticky všichni žáci seděli na židlích s rukama dozadu, jako zařezaní. Doma jsme se pochopitelně báli něco říct. To jsme se prostě neodvážili,“ vzpomíná V. Bečvář na konkrétní učitelčiny trestní praktiky, které i v době, kdy tělesné tresty na školách byly celkem běžné, se tak trochu vymykaly tehdejším zvyklostem. „Víte, ona byla dlouho svobodná, a asi si i tímto způsobem léčila svůj mindrák,“ vysvětluje V. Bečvář její nezvyklou přísnost.

Libor Pošta
06. 05. 2008, 18:30

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.