Se svou sestrou Jindřiškou (vpravo).
V minulém vydání našich novin jsme vám představili předky známé slánské herečky, členky Spolku divadelních ochotníků Slánská scéna, paní Hany Kunertové, a zmapovali její první kroky nejen na divadelním jevišti. Dnes se dočtete, jakým způsobem Hana Kunertová trávila své dětství.
Jako dítě netrpěla trémou
Jako malé děvče nikdy netrpělo na jevišti trémou a nikdy nevypadlo z role. „Proč jsem neměla trému? Asi proto, že když je člověk malej, tak ví ,prdlajs‘, o co jde. Ale když jsem se v18ti letech vrátila na divadelní prkna, bylo všechno jinak. Největší trému jsem vždy měla a stále ji mám těsně před představením. To mám třes a zároveň obavu, že už ze sebe nevypravím ani slovo. Ale jak se rozmluvím a dostanu se do role, tréma okamžitě zmizí,“ řekla nám známá představitelka „Slánské scény“.
Ve škole to prý nebyla žádná velká sláva
Hana Kunertová vychodila jen základní školu, i když původně chtěla jít do učení na prodavačku. A jak se učila? Paní Hana nám k tomu řekla: „No, co si budeme povídat… Nebyla to žádná velká sláva. Byla jsem průměrným žákem, který tvrdě zápasil s matematikou, a někdy i s češtinou. Škola mně prakticky nic neříkala, moc mě neoslovovala, i když nemohu říct, že bych tam chodila nerada. Ve třídě jsem měla hodně dobrých kamarádů a kamarádek. Asi největší sranda byla s dnešním režisérem Karlem Smyczekem, což byl uznávaný třídní komik a bavič.“
Jednou si zašla za školu
Každý kluk nebo holka má na svědomí nějakou tu rošťárnu. Hana Kunertová nebyla žádnou výjimkou: „Jednou jsem se rozhodla, že nepůjdu do školy, ale že se vydám za školu. Ale už si nepamatuji, co mě k tomu vedlo… Když přišla máma odpoledne z práce, tak mě vzala sebou na nákup. A jako na potvoru jsme potkaly pana učitele Kramosila. Ten se hned začal mé maminky vyptávat: ,Copak Vaší Haničce bylo, že dneska nebyla ve škole?‘ To si neumíte představit, jak mně bylo před panem učitelem a před maminkou trapně, a jak to doma bolelo, když táta sundal opasek.“
Za své sourozence byla bita jako žito
Se svými sourozenci vycházela dobře, i když za ně občas „slízla“ pohlavek, nebo i výprask řemenem od jejího táty. „Když byli mí sourozenci malí, tak to ještě šlo, ale když jsme trochu vyrostli, tak začaly problémy. Hlavně brácha byl dost velké číslo, kterého však rodiče nemohli bít, protože měl vážně poškozený zrak. Takže když něco provedl nebo nesplnil, byla jsem za to „odpovědná“ jenom já. A tak se stávalo, že když nebyl splněn nějaký úkol, kterým byli pověřeni mí sourozenci – třeba umýt nádobí či uklidit, nebo když provedli nějakou nepravost, vzal táta opasek a se slovy: ,Ty jsi nejstarší, a proto máš mít rozum!‘, jsem dostala výprask. Při výprasku jsem ale nikdy nekřičela bolestí, což tátu možná utvrzovalo v tom, že by měl ještě přitvrdit. Já jsem ale za žádnou cenu nechtěla polevit ze své hrdosti, a proto jsem nedala ani na rady mé maminky, která mně vždycky říkala, že nemám být takový beran, palice tvrdá, a že mám občas vyjeknout bolestí, vymáčknout nějakou tu slzu, a táta určitě přestane,“ svěřila se nám H. Kunertová.
Málem se utopila
Nechybělo mnoho a dnes nebylo o čem psát. Malá Hana se totiž málem utopila na dětském táboře ve Vlkančicích, kam jezdila každé prázdniny: „Pravidelně jsme se chodili koupat pod most ke Stříbrné Skalici, a jednou mě vzal proud a začala jsem se topit. Bylo to dost ošklivé a k utonutí chybělo opravdu málo. Vytáhnul mě po poměrně dlouhé době jeden z vedoucích a pak jsem ležela několik dní na marodce.“
Nechtěla chodit na nákupy
Většinu dívek či žen baví vyrážet na nákupy. Ale u malé Hany tomu bylo úplně jinak: „Když mě posílali rodiče do města pro nějaký nákup, dělala jsem všechno možné – začala jsem třeba mýt okna, luxovat, abych tam nemusela. Strašně mě to nebavilo a nebaví mě to dodnes. Ale ségra - ta nebyla líná se pětkrát denně převlíknout a běžet pro něco do města. Hlavně, aby nemusela doma nic dělat.
Práci na poli brala jako zábavu
Veškeré volno a téměř celé prázdniny trávila malá Hana u své babičky v Osluchově, kde se také narodila. „Moji prarodiče mě velmi výrazně ovlivnili, stejně jako prostředí, ve kterém jsem de facto vyrůstala. Já jsem to tam strašně milovala, včetně různých pracovních povinností. S babičkou jsme chodily často na pole, kde jsme povětšinou jednotily, plely burgán a pak lámaly chrást, a s dědou jsme vyráželi na trávu pro králíky. Pamatuji si, jak jsme na žebřiňáku, taženém koňmi, sváželi obilí svázané v panácích a jak jsme ho u rybníka nebo před stodolou mlátili. U toho všeho jsme jako děti musely asistovat.
V Osluchově byla i bezvadná a početná parta kamarádů – bylo nás tak 15 až 20, se kterými jsem prolezla snad každý kout vesnice, každý dům, každý jeho sklep a půdu, každý chlívek. O prázdninách jsme se často koupali v místním rybníce, ve kterém bylo spoustu bahna a kdovíjakého sajrajtu. Voda byla brčálově zelená, až hnědá, po hladině plavalo velké hejno kachen. Vždycky, když jsme vylezli z vody, tak jsme byli neuvěřitelně špinaví a z plavek jsme si vytřepávali pulce a další vodní havěť. Babička, když nás spatřila, vždycky spráskla ruce a za chvíli nás už drhla v neckách. Zajímavé bylo, že i když jsme se koupali v takové neuvěřitelné špíně, nikdy jsme neměli vyrážku,“ zavzpomínala paní Hana na pobyt u své milované babičky.
Nebyla to žádná puťka
Hana Kunertová mně prozradila, že to byla holka od rány: „Tím, že jsem vyrůstala na vesnici mezi klukama, tak jsem nebyla žádná puťka, která by postávala stranou. Nenechala jsem si nic líbit a dokázala se i tvrdě bránit, jak slovně, tak i fyzicky. Když se do mě některý z kluků „opřel“, dostal takovou facku nebo herdu do zad, že mnohdy šel k zemi. S holkama jsme se jenom občas poškrábali a vyrvali si nějaké vlasy. Ale důležité bylo to, že když jsem se s někým i krutě poprala, tak jsme si to dokázali vyříkat a kamarádili jsme se dál.
Neuměla zatáčet vpravo
Na kole se malá Hana naučila jezdit asi v deseti letech a stálo ji to spoustu šrámů. Hana Kunertová se ke svým začátkům jízdy na kole vyjádřila následovně: „Na kole mě naučili kluci, a můžu říct, že se mnou měli svatou trpělivost. Jezdila jsem s nimi na klasické vesnické hajtře na silnici mezi Osluchovem a Ješínem. V té době jsem měla pořád rozbitá kolena a lokte, ale nikdy jsem si nic nezlomila. Padala jsem zásadně vpravo, protože jsem do tohoto směru dlouho neuměla zatočit. Takže každý pokus o zabočení vpravo skončil pádem do škarpy.
Chtěla profesionálně tancovat
„Do tanečních jsem chodila ještě k panu Hušákovi a jeho sestře. Starší lidé ve Slaném je budou určitě pamatovat. On byl taková vysoký a hubený a ona byla taky dost „vysušená“. Tancování mě dost bavilo a já vždy toužila tancovat v nějakém profesionálním souboru písní a tanců. Ale ve Slaném tenkrát nic takového nebylo. Já jsem ráda, že naše maminka se dožila alespoň mých tanečních, protože když začala chodit do tanečních moje sestra, maminka už nebyla živa. Takže aspoň to jí bylo dopřáno, protože ona se strašně těšila na to, až budeme velké, až půjdeme do tanečních, až se budeme vdávat,“ vzpomíná paní Hana na dobu, kdy ve Slaném „proháněla“ na tanečním parketu hlavně své spolužáky.
Téměř bezstarostné dětství Hany Kunertové skončilo v 15ti letech, kdy nastoupila do ČKD Slaný. Ve svých 18ti letech, po úmrtí maminky, začala hrát profesionálně divadlo. To ještě netušila, že jak v ČKD Slaný, tak i u divadla, vydrží více než 40 let.
Libor Pošta
09. 05. 2007, 16:56
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.
Určitě ano
43.00%
Spíše ano
17.72%
Spíše ne
15.32%
V žádném případě
23.96%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01