• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Květoslava Plzáková (bývalá slánská knihovnice) - 1.část:
Knihy četla již v 1. třídě

Jednoroční Květoslava Plzáková se svým bratrem Jiřím.

Paní Květoslava Plzáková (78) pracovala neuvěřitelných 56 let ve slánské městské knihovně. Do Městské knihovny Slaný nastoupila 11. listopadu 1948, a 1. června 1949 byla „povolána“ do nově otevřeného dětského oddělení knihovny. Ale když brzy na to onemocněl vedoucí knihovny, prof. Bally, přešla do klasického oddělení pro dospělé čtenáře. A tam už na dlouhá léta zůstala, protože Městská knihovna ve Slaném se tenkrát potýkala až s katastrofálním nedostatkem pracovních sil.

Vedoucí knihovny byl stále nemocen, paní Pruskavcová odešla v roce 1950 na mateřskou dovolenou, a tak veškerý provoz knihovny de facto zajišťovala Květoslava Plzáková s panem Chládkem. I uklízet si museli většinou sami, protože i paní uklízečku nemoc často upoutávala na lůžko. „Když jsem se v roce 1951 vdávala, musela být knihovna uzavřena. Nezůstal by tam již nikdo, kdo by mohl půjčovat knihy,“ poznamenává k tehdejší situaci ve slánské knihovně Květoslava Plzáková.

V roce 1953 na místo ředitele knihovny nastoupil Miroslav Samec a knihovna „spadla“ pod tehdejší okres a Květoslava Plzáková do funkce její místoředitelky. V šedesátých letech, po zániku slánského okresu, Kv. Plzáková „vyměnila“ Okresní lidovou knihovnu Slaný opět za městskou. V roce 1979, po odchodu M. Samce do důchodu, se stala jeho nástupcem, a to až do roku 1986. V důchodovém věku, až do konce roku 2005, pak v městské knihovně vykonávala, jak ona sama říká, různé potřebné práce. Od roku 1990 pracovala v pobočce slánské knihovny, ve Kvíčku.

Květoslava Plzáková má syna Jaroslava (53), který vystudoval na ČVUT architekturu, a nyní pracuje ve veřejné správě v Praze, a dceru Květoslavu (51), která je ředitelkou v MŠ. 

Bratr to „neubrzdil“

Paní Květoslava Plzáková má jednoho sourozence, o 4 roky staršího bratra Jiřího, který celý život pracoval v podniku Auto Praga, později v pobočce Tatry Kopřivnice, v Ouvalové ulici ve Slaném, kde vykonával jistou vyšší funkci, které se v tamní hantýrce říkalo „na brzdě“. Ale jen do roku 1968, kdy byl pro „nežádoucí“ politické postoje z této pozice odejit a až do důchodu zde dělal prostého automechanika.

Skončil pod lokomotivou

Táta Kv. Plzákové, Josef Roubek (1897 – 1948), pracoval celý život na dráze. Jezdil nákladními vlaky, nejčastěji z Prahy do České Třebové, a vždycky, když se i za několik dní vrátil domů, všem rodinným příslušníkům vyprávěl, co na cestách zažil. Ve válečných letech bylo jeho vyprávění prý nesmírně napínavé.

Jako kluk navštěvoval měšťanku ve Slaném, na Komenského náměstí, a protože Roubkovi bydleli v Dřínově a jiná možnost, než dojít do Slaného pěšky, se tehdy nenaskýtala, a navíc na oběd musel spěchat domů, za vzděláním šel denně i třicet kilometrů!

Jeho rodiče se s ním ani s jeho dalšími sedmi sourozenci zrovna moc nepárali. Jeho ve 14ti letech posadili v Praze do vlaku a poslali do Berlína, aby se tam vyučil u českého pekaře v oboru pekař – cukrář. V tu dobu si myslel, že Do Dřínova se již nikdy nevrátí, ale osud rozhodl jinak. Válka si ho našla i v Berlíně, a musel narukovat na italskou frontu. Vojnu naštěstí ve zdraví přestál a po ní byl odeslán do své domovské obce. Pekařinu zde dělat ale nechtěl, moc ho nebavila, a protože spíše tíhnul k černým řemeslům, nastoupil na dráhu, která se mu však v roce 1948 stala osudnou. Když spěchal přes koleje do kanceláře, skončil pod koly parní lokomotivy.

Byla poloviční doktorkou

Maminka Kv. Plzákové, Marie Jirátová (1904 – 1991) byla vyučená dámská krejčová, ale spíše měla být chemičkou nebo doktorkou. Malá Květa ji obdivovala, jak uměla uvařit mýdlo, škrob, ale i pivo a různé destiláty. Stále zavařovala maso ze zabíjaček, ovoce, okurky, vejce a vůbec vše, co bylo hlavně ve válce nesmírně užitečné.

Její maminka byla také vášnivou čtenářkou – odebírala ženský časopis Hvězda, který byl nakonec přejmenován na Vlastu, a v něm si oblíbila romány na pokračování, které pak tajně četla i malá Květa. Velmi často navštěvovala obecní knihovnu, kde jí nesměla „utéct“ ani jedna novinka. Jakmile tehdejší knihovník, pan učitel Matějček, obdržel nějakou novou knihu, hned s ní běžel za paní Marií. Věděl, že jí udělá velkou radost a že ta knihu druhý den bez problémů vrátí.

Některé, dle jejího mínění, vzácné knihy shromažďovala ve své knihovně. Jako velká vzácnost se u Roubků chovala dvoudílná lékařská kniha, ve které maminka Květy, když zjistila u svých ratolestí nebo i u sousedů příznaky nějaké nemoci, okamžitě začala listovat a po poměrně krátké době určila diagnózu. A ač neměla lékařský diplom, léčba pacientů probíhala ve valné většině případů bez vážnějších komplikací.

Koupala ji v mléce

Paní Květoslava Plzáková se narodila v roce 1930, a protože zřejmě měla suchou pokožku, maminka ji jako malinkou koupala v mléce. O jméno Květoslava se „postaral“ její tatínek, protože jméno jeho první potomka, syna Jiřího, se mu prý zdálo příliš krátké a jednoduché, takže ve druhém případě chtěl vymyslet něco květnatějšího, což se mu určitě povedlo. Jméno se líbilo i malé Květušce, ale jen do doby, než v první třídě musela nadepisovat všechny sešity. Pak tajně záviděla všem Evám, Ivám, Janám, atd.     

Malá Květa nebyla pokřtěna, protože jejich rodina byla čistě ateistická. První impuls k tomu dala prababička Květoslavy, která se v roce 1921 nechala odhlásit od církve. Vzdát se víry bylo tenkrát stejně zapeklité, asi jako vzdát se za minulého režimu členství v jisté straně. 

Trápila se s „Ř“

Než malá Květa nastoupila do školy, měla značné problémy říci „ř“. Teta se jí pořád posmívala a dávala jí za vzor mladší sestřenici. „Mě tohle hrozně uráželo a hrozně mě to mrzelo. A tak jsem se jednoho dne pořádně naštvala, a zarputile se snažila vyslovit „ř“, až se mi to z ničeho nic podařilo. Byla jsem za to strašně šťastná,“ vzpomíná Květoslava Plzáková na své patálie s „ř“.

Knihy četla již v 1. třídě

Do školy nastoupila ve Dřínově. Trojtřídku zde navštěvovala 5 let, a bylo to jediné období, kdy chodila do třídy s kluky. V 1. třídě, jakmile se naučila číst, pan řídící učitel Pešek jí začal půjčovat knihy ze školní knihovny. „Pamatuji se, že první kniha, kterou mi pan učitel půjčil, nesla název Kubíček z lesní samoty. Za svou dlouholetou knihovnickou praxi jsem se s touto knihou již nikdy nesetkala,“ vzpomíná Květoslava Plzáková na své první čtenářské zážitky.

Ve škole prospívala s vyznamenáním, přičemž jejím nejsilnějším předmětem byla čeština. To nakonec potvrdil i její oblíbený učitel L. Schneider. Když ji po letech potkal, tak Květoslavě Plzákové prozradil, že ve zkouškách z češtiny, které tehdy žáci absolvovali v pátém ročníku dřínovské školy, aby posléze byli přijati rovnou do 2. ročníku Hlavní školy ve Zlonicích, byla ze všech nejlepší. 

Na dárky neměli

Vánoce se u Roubků nesly vždy v duchu skromnosti. Peníze vydělával akorát tatínek Květoslavy a ještě navíc jich bylo po málu – železničáři měli tehdy velmi nízké platy. A tak spíše než kupované dárky nacházela malá Květa pod stromečkem dárečky podomácku vyrobené. Asi nejpovedenějším dárkem, který od svého zhotovitele vyžadoval nejvíce umu a trpělivosti, byl pokojíček pro panenky i s nábytečkem: „To bylo dílo jednoho z mých strýců. Mimochodem strýců a tetiček jsme v Dřínově měli strašně moc. Pamatuji se, že jsme se pořád smáli tomu, že z jedné strany vesnice máme příbuzné ob barák a z druhé strany v každém domě.“ Ale největší radost měla vždy z knížky, jejíž obsah ji pokaždé přitahoval tak silně, že občas přestávala vnímat i vánoční atmosféru. 

Libor Pošta
03. 06. 2008, 18:45

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.