V roce 1967 se stala oporou slánských Amazonek. Na fotu je v podřepu uprostřed. Foto z rodinného archivu H. Macákové
V minulém vydání našich novin jsme vás seznámili s rodiči bývalé přední fotbalistky Slaného a později známé fotbalové rozhodčí, Hany Macákové, a odtajnili první životní kroky holčičky, jejíž nejoblíbenější hračkou nebyla kupodivu panenka, ale fotbalový míč. Dnes se mimo jiné dozvíte, jak s „kulatým nesmyslem“ vyrůstala mezi kluky a jak později, v rámci ženského fotbalového mančaftu, reprezentovala město Slaný v naší nejvyšší fotbalové soutěži.
Byly chudé, ale neloudily
Děti Černých, včetně malé Hanky, pocházející z chudších poměrů, se na veřejnosti chovaly, zvláště když byly malé, vzorným způsobem. A ač by jejich prázdné kapsy je mohly svádět k loudění, nikdy se k takovému trapnému činu nesnížily. Hana Macáková k tomu podotkla: „My jsme byly opravdu hodné, slušně vychované děti, které většinou někde zařezaně seděly a ,vyčkávaly‘, co se bude dít. Jestli nás nějaká hodná osoba neobdaruje, třeba cukrátkem. Lidé z našeho okolí o ne zrovna skvělé finanční situaci naší rodiny věděli, a tak nám venku občas něco i dali. Ale musím říct, že nikdy se nestalo, abychom od někoho loudili. A kdyby se k tomu náhodou někdo z nás odhodlal, tak by nás maminka doma asi přizabila.“
Od Hanky dostávali jesle
Skoro každá malá holka za krátký čas zapadne do nějaké holčičí party. Ale Hanka této logice odporovala, protože jistým „nedopatřením“ se ocitla v partě klukovské: „Mezi kluky jsem se ocitla asi tak, že můj starší brácha, Vladimír, když šel s kamarády někam ven, mě musel hlídat a bral mě s sebou, tudíž vodil mě a mého mladšího bráchu, Standu, do klukovské party. A protože kluci často chodili hrát fotbal na hřiště, které se nacházelo na ploché dráze, a kulatá mičuda se hned stala mou nejmilejší hračkou, začala jsem s nimi, jakmile to bylo trochu možné, hrát fotbal. To mně mohlo být tak 9 let. Fotbal jsem hrála celkem dobře a za nějaký čas se musel některý z kluků smířit i s tím, že jsem ho obešla rychlou kličkou, nebo že dostal jesle… Určitě jsem se kamarádila i s nějakými holkami, ale mě to spíš táhlo, hlavně kvůli fotbalu, mezi kluky. Máma mě sice chtěla vést jako holčičku, ale mně se taková pozice vůbec nezamlouvala, z čehož byla maminka tak trochu nešťastná.“
S holkama byla nuda
Když Hanka trochu odrostla, začala v klukovské partě přece jen trochu vlčit a osvojovat si typické rysy klukovského chování a vystupování. Její vrstevnice jí připadaly jako jakési ufňukané primabaleríny, které neměly nejmenší snahu honit se za kulatým nesmyslem, a tak si s nimi neměla co říct: „S kluky byla vždycky mnohem větší legrace. Můžu říct, že v jejich společnosti jsem se cítila daleko jistější a brzo přivykla jejich manýrům a chování.“ A tak z tichého, málomluvného děvčátka se postupem času stala až nebezpečně otrkaná holka, s mluvou ráznou a rychlou, což jí ostatně zůstalo až dodnes.
Vynikala i v hokeji
Hana Macáková byla také statnou hokejistkou, která žádnému klukovi nenechala puk zadarmo. Když byla kluky vyzvána, aby s nimi šla hrát na „Pandu“, protože jim vypadl nějaký hráč, a to se stávalo hodně často, nikdy takovou nabídku neodmítla. O puk bojovala s kluky jako lvice, ať již na rybníčku U Brodu, nebo také na „Pandě“, čili na již zaniklém Panském rybníce. Brusle si půjčovala od mladšího bráchy a nějaká ta hokejka se také vždycky našla. Někteří kluci na to, že s nimi hraje děvče, moc ohled nebrali a občas do ní tvrdě najeli a nebo ji dokonce zastavili nevybíravým bodyčekem. Ona byla však děvče učenlivé a po krátkém čase jim vše dokázala vracet i s úroky. „Když byl nějaký kluk příliš drzý a hrubý, tak jsem ho osolila, až brečel,“ tvrdí dnes hrdě Hanka Macáková.
Spolužákyni ustřihla „čmejří“
V klukovské partě byla Hanka nepřehlédnutelnou „stár“, která jednou dostala za „úkol“ zazvonit na cizí zvonek a dát pokyn ke zběsilému úprku, podruhé zase ve stodole, u známých, předváděla úžasné skoky z trámoví do kopky sena či slámy. Ani ve škole nezůstávala pozadu: „Je pravdou, že i ve škole jsem byla dost živá, průbojná, ochotná k různým ,špatnostem‘, které by každý očekával spíše od kluků. Mojí oblíbenou zábavou bylo prskání kuliček modelíny verzatelkou, což byla vyloženě klukovská zábava, hlavně po těch, kteří tuto mojí činnost snášeli jen s velkým sebezapřením… Občas jsem se ,blýskla‘ i nějakou šokovou terapií. V lavici přede mnou seděla holka, nějaká Milena, která mě pořád rozčilovala tím, že měla na hlavě takové dlouhé čmejří, které se občas objevilo až na mojí lavici. Já jsem jí pořád říkala: ,Mileno, nečesej si pořád to čmejří, lítá mi to až na lavici. Já ti to jinak ustřihnu.‘ A protože si pořád myslela, že vedu jen plané řeči, tak jsem o jedné přestávce vzala nůžky a ty její vlasy opravdu ufikla. Jé, to bylo řevu…“
A s kluky se nepárala už vůbec: „Když nějaký kluk našel odvahu sáhnout mně na řekněme citlivější část těla, tak to vždycky skončilo minimálně fackou. Jednomu klukovi jsem ubalila takovou ránu, že mně ho pak bylo až líto. To bylo někdy v sedmé třídě, kdy jsem už rozhodně nebyla tou malou a poslušnou holčičkou. Prostě kluci mě naučili účinně se bránit, a pak to sami odnášeli.“
Kluci jí ochotně předkládali sešity
Do školy chodila Hanka nejdříve Na Háje, a to první čtyři roky, a pak přešla na „Komendu“. Jako klasická trojkařka, které občas přiletěla lepší, někdy však i horší známka, si s těžko pochopitelným či nezáživným učivem vždy dokázala poradit: „Když jsem si s něčím nevěděla rady, nebo mě to jednoduše nebavilo, požádala jsem kluky, aby mně to dali opsat. Dost často mně něco rýsovali a kreslili, protože k této činnosti jsem měla nepřekonatelný odpor.“
Z učitelů ráda vzpomíná na fyzikáře Schneidera, který Hanku k tabuli „zval“ dosti svérázným způsobem. Vždycky zařval: „Tak co ,Negrovka‘ (Černá), půjdeš k tabuli?“ Po chvíli ji chytil kolem ramen a začal se s ní bavit o fotbale. Dalším oblíbeným učitelem byl její třídní v 6. až 9. ročníku ZŠ, pan Jaroslav Hora.
V posledních ročnících školy byla Hanka opravdu dost vidět a hlavně slyšet. A když ji ve škole nebylo vidět a slyšet, tak byla, ale jenom párkrát, za školou. To když s partou chodili pokuřovat na ,Slandu‘. Za vděk vzali kuřivem nevalné kvality – Partyzánkami a Lípami.
Ve Slaném vytvořily báječný fotbalový tým
Když v roce 1967 ve Slaném vznikal ženský fotbalový tým, nemohla v něm chybět ani Hanka Černá. Fotbalové tréninky, ač se jednalo o ženský fotbalový tým, byly až nečekaně fyzicky náročné a také poměrně časté. Hanka z domova často „prchala“ i na různé zábavy, kde ji páni ze „staré gardy“ naučili docela obstojně tancovat. Její maminka se s narůstajícími aktivitami dcery a s tím souvisejícím, stále větším zanedbáváním domácích prací jen těžko smiřovala a zakazovala jí, co se dalo. Naštěstí měla doma skvělého tátu: „Táta byl báječný v tom, že v podstatě anuloval veškeré zákazy maminky a ještě mě ve všemožných ‚špatnostech‘ podporoval. Když mně maminka zakázala někam jít, třeba na fotbalový trénink nebo na zábavu, táta mně řekl: ,Běž tam, máma nebude nic vědět, a já ti tam vše potřebné (fotbalovou výstroj, šaty) přinesu.‘ Prostě táta na mě dost trpěl,“ vzpomíná dnes Hanka na svého tátu, který jí v podstatě umožnil neomezeně rozvíjet její fotbalovou kariéru.
V pekárně se „vypracovala“ až na 90 kg, ale fotbal hrála pořád znamenitě
Hráčka, která již v dětských letech prošla uprostřed škvárového oválu ploché dráhy mnohými fotbalovými mači, se hned stala oporou TJ ČKD Slaný. Po dvou letech od založení ženského fotbalového oddílu ve Slaném, v roce 1969, postoupily slánské Amazonky do II. ligy a Hanka Černá na tom měla lví podíl. Na postu stoperky svým přehledem o hře a brilantní technikou okouzlovala pravidelně kolem 700 diváků. V roce 1970 však začala pracovat v pekárně, kde se jejím dalším „koníčkem“ stalo pojídání chutných pekárenských výrobků a sladkostí. Během krátké doby se její obvyklá dívčí hmotnost – 62 kg, zvýšila téměř o 30 kg. Bylo až s podivem, že tato záliba v rohlíčky a další křupavé pochoutky se promítla jen ve zmohutnění postavy, a její hráčské kvality zůstaly nedotčeny. Ale Hanka si řekla: „Ne!“ V roce 1971 začala držet drsnou dietu…
V té době ještě netušila, že po jejím absolvování se opět dostane na svoji původní váhu a že se slánským fotbalovým týmem žen po roce postoupí do naší nejvyšší soutěže. Ale protože hru zvanou fotbal doslova milovala, a miluje dodnes, již v té době uvažovala o tom, že až skončí kariéru aktivní hráčky, stane se fotbalovou rozhodčí. A to se jí také splnilo.
Libor Pošta
30. 03. 2009, 18:45
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.
Určitě ano
42.98%
Spíše ano
17.73%
Spíše ne
15.32%
V žádném případě
23.97%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01