• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Karel Ležák (bývalý místostarosta Slaného) - 2.část:
Všichni mu říkali „Táňa“

Na statku, u jeho kamaráda, rád jezdil na koni.

V minulém vydání našich novin jsme Vám představili rodiče bývalého místostarosty Slaného, Karla Ležáka, a seznámili Vás s jeho prvními nesmělými krůčky. Dnes se dozvíte, jak si malý Karel přivydělával, jak se otrkával, a jak se angažoval ve skautingu.

„Přivydělával“ si jako závozník

Malý Karel se dobře učil možná i proto, že jeho táta ho za dobré vysvědčení vždy, když o prázdninách po Šumavě rozvážel kořalky a ocet, pověřoval funkcí závozníka. Majitelé firmy se to pochopitelně nesměli dovědět. Na ty časy Karel Ležák strašně rád vzpomíná: „Když táta vyjel s kořalkama, třeba do Klatov nebo do Kdyně, už jsem na něj čekal za městem. Po příjezdu k určitému koloniálu jsem byl ,pověřován‘ nakládáním zboží na autě, za což jsem od majitelů obchodů často dostával drobné odměny.“

Musíš se otrkávat!

Prakticky každé prázdniny trávil malý Karel Ležák u svého dědečka a u své babičky – z otcovy strany, v Jemníkách. Cesta z Horažďovic do Jemník ale nebyla nikdy moc jednoduchá. „Táta se mě snažil, a to od malička, vychovávat k samostatnosti, a pořád mně říkal: ,Musíš se otrkávat!‘ Vždycky, než jsem odjel do Jemník, mě táta ,vyhnal‘ do lesa, abych dědovi a babičce načesal velkou bandu borůvek, a když jsem se vrátil, dal mi peníze na cestu a papír, z kterého jsem vyčetl, kde mám přestoupit a kdy mi jede další vlak. Pamatuji se, že jsem přestupoval vždy v Babíně, Plzni, Praze a Kralupech, a že na první takovouto cestu jsem byl vyslán, když mně bylo asi 8 let. Do Podlešína jsem přijel až v noci, v půl dvanácté, a pak jsem celý ustrašený pospíchal do Jemník,“ vzpomíná Karel Ležák na své první cestovatelské zážitky.

Jeho děda, Antonín Ležák, přestože velkou část svého života v podzemí – byl havířem na dole Švermov, se dožil úctyhodného věku, 85 let. Babička, Kateřina Ležáková, byla v Jemníkách a okolních obcích vyhlášenou porodní bábou.

Skautem se stal ve svých šesti letech

Skoro všichni kluci v Horažďovicích byli v organizaci Junák, a Karel Ležák nebyl žádnou výjimkou. Do Junáka se přihlásil už ve svých šesti letech. Skautský život byl tehdy neodmyslitelnou součástí společenského života v malém příhraničním městečku: „Naše aktivity byly opravdu pestré, provozovali jsme všechny možné druhy sportu, hlavně volejbal a stolní tenis, hráli jsme divadlo, včetně loutkového, a v neposlední řadě absolvovali letní tábory. Po zrušení skautingu v roce 1939 jsme organizovali akce, kterým jsme říkali „Celodenky“ a které se odehrávaly na místech tehdejších letních táborů. Starší Skauti pak zakládali trempské oddíly, a v jednom z nich působila i moje o šest let starší sestra. Když byl hned po válce skauting obnoven, v roce 1946 proběhl v Horažďovicích celonárodní sraz Skautů, a byla to opravdu velká sláva. Ale, bohužel, moc dlouho jsme se neradovali, protože komunisté v roce 1948 skauting opět zlikvidovali.“

Všichni mu říkali „Táňa“

Kamarádi v Horažďovicích a i spolužáci na obecní škole mu neřekli jinak, než „Táňa“. Jeho pravým jménem ho prakticky nikdo neoslovoval. „Táňa mně říkali i doma, ale to, jak mé druhé junácké jméno vůbec vzniklo, je i pro mě velkou záhadou. I dnes, když přijedu do Horažďovic na sraz, mně horažďovičtí rodáci neřeknou jinak, než Táňa… Po roce 1945 mně zase neřekli jinak, než Američan. Velmi často jsem totiž nosil uniformy a části výstroje americké armády, které jsem získal bezprostředně po osvobození od amerických vojáků v Plzni,“ prozrazuje mi Karel Ležák jeho „falešné“ jméno a přezdívku, kterou se po roce 1948 nebylo radno moc chlubit.  

Při tenise jen podával míčky

Mladý Karel Ležák se angažoval v řadě sportů. V Horažďovicích hrál fotbal, hokej, volejbal, házenou, stolní tenis, a v Pošumaví bylo dobré také umět dobře lyžovat. Jak ale sám přiznává, v žádném sportu nedosáhl nějakých výraznějších úspěchů.

Sport, který ho tenkrát velice lákal, hrát ale nemohl: „Ve třicátých letech minulého století mohli hrát tenis pouze ti, co na to měli finanční prostředky. Byl to sport jen pro tehdejší smetánku, jen pro bohaté lidi, kterými byla bezesporu i rodina Műnzů, v jejichž firmě pracoval můj táta. Pamatuji se, že židovská rodina Műnzů bydlela ve velké vile, u níž si postavila i výstavní tenisové kurty. Pochopitelně, že pro veřejnost uzavřené. Když hráli tenis, táta mě k nim posílal, abych jim sbíral míčky, a když jsem je podával třeba paní Műnzové, musel jsem ji oslovovat, dle tátova doporučení: ,Vážená milostpaní.‘“

Maminka ho léčila rumem

Alkoholu se Karel Ležák vyhýbal již od mládí. Přesto ho v raném věku musel občas „užívat“: „V mládí mně občas bývalo špatně od žaludku, a tak mě maminka léčila kostkou cukru, namočenou v rumu, a vždycky se mi ulevilo. Ale jednou se mi po rumu dost přitížilo. Když jsem po absolvování průmyslové školy nastoupil do zaměstnání, tak jsem na jedné oslavě ,léčbu‘ rumem nějak špatně odhadl, a bylo mi opravdu hodně zle. Od té doby ho nemůžu ani vidět. Jinak jsem alkoholu, a i cigaretám, jak v mládí, tak i v pozdějším věku, nikdy neholdoval. Pivo nepiji vůbec, protože je strašně hořké.“

Libor Pošta
25. 03. 2008, 18:14

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.