• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Ivo Rubík (slánský starosta) - 3.část:
Na vojenském cvičení ho málem zabili

Ivo Rubík jako člen úspěšného fotbalového týmu (první zleva).

V minulém vydání našich novin jsme v této rubrice zmapovali školní léta současného starosty Slaného, Iva Rubíka. Dnes se dozvíte, jak si počínal na gymnáziu, a co všechno ho potkalo jako vysokoškoláka.

Málem hráli v televizi

Na gymnáziu se Ivo Rubík věnoval řadě sportovních aktivit. Jednou z hlavních byl samozřejmě fotbal, ovšem ne klasický: „S klukama na gymnáziu jsme měli výborný tým malé kopané, hráli jsme známou Haunspaulskou ligu. V jednom ročníku nám těsně unikla finálová účast, když jsme těsně před koncem utkání nastřelili tyč. Kdyby to tam ,spadlo‘, byli bychom ,slavní‘, protože finále bylo tehdy ,revolučně‘ vysíláno televizí.“

Šatnu měl vedle Ivana Lendla

Dalším oblíbeným sportem Iva Rubíka byl tenis. Základy ho učil legendární pan Koželuh. Na své působení v tenisovém oddíle vzpomíná Ivo Rubík asi takto: „Vzpomínám, že na Spartě jsem měl šatnu vedle Ivana Lendla, naproti přes chodbu ji měla Martina Navrátilová. Já se ale s nimi pochopitelně nemohl měřit, takže na hřišti TJ Střešovice jsem spíše soupeřil s mým výše uvedeným kamarádem z gymnázia. Když jsem poznal, že můj výkonnostní vzestup je nereálný a navíc - na Přírodovědecké fakultě bych neměl na tenis vůbec čas, uklidil jsem raketu do skříně, čímž moje tenisová kariéra definitivně skončila.“

Mohl být kovbojem

Ale asi nejvíce „podlehl“ student Ivo Rubík horolezectví, trekingu a hlavně lasování: „Svého času jsem byl velký nadšenec lasování. Trénoval jsem minimálně dvě hodiny denně, a dodnes si myslím, že řadu triků s lasem bych po krátkém tréninku zvládl,“ pochlubil se nám první muž královského města, který se ještě dále angažoval v lyžování, basketbale, volejbale a stolním tenisu.

Kapesník potřebuje jen na utírání potu

Pro všechny výše uvedené sporty měl Ivo Rubík, vhledem k svému pevnému zdraví, celkem dobré předpoklady. Poté, co jako malý kluk přečetl Rychlé šípy a začal se poměrně „drasticky“, po jejich vzoru, otužovat, již nikdy nemarodil: „Kapesník potřebuji jen na otírání potu, svetr či další ,teplé vymoženosti‘ naší civilizace prostě nepotřebuji,“ prohlásil pyšně známý to muž na slánské radnici.

Několik hodin denně cvičil na kytaru

Dřívější umělecké sklony Ivo Rubíka k „malířině“  se ve studentském věku již dále nerozvíjely, ale kladný vztah k hudbě, muzice, který byl založen i na silné rodinné tradici, ho „zavedl“ asi k jeho nejoblíbenějšímu hudebnímu nástroji – kytaře. A jak se k ní dostal? „Absolvoval jsem mnohaletou výuku hry na klasickou kytaru, na níž jsem se, na rozdíl od klavíru, sám přihlásil. Cvičil jsem několik hodin denně a svou učitelku jsem měl opravdu rád. Byla krásná a její tatínek byl známý ,koňák“ v Jeseníkách. Občas si ještě zahraji, ale již ne klasické skladby, nýbrž tradiční písničky ze zpěvníku, a i od svých přátel – muzikantů, a někdy i svoje ze ,svého‘ skladatelského období.“

Taneční ho ani trochu nebavily

Jak mladého Rubíka bavili taneční? „Do tanečních jsem chodil, ale ukrutně mne to nebavilo. Bral jsem to jako splnění společenské povinnosti a přání své maminky. V době tanečních jsem měl úplně jiné zájmy. Měl jsem pocit, že mne to zdržuje od jiných zajímavějších činností,“ přiznává po letech starosta města.

Od začátku měl jasno

I když studium na gymnáziu ho moc nebavilo, jeho studijní výsledky byly dobré, i když si musel už trochu „pomáhat“ učením „nezbytného minima“, aby prý neměl problémy při pokračování na VŠ. A věděl již na gymnáziu, na jakou vysokou školu chce jít? „Já jsem to věděl od začátku – na Přírodovědeckou fakultu. Již v době mého studia na gymnáziu jsem přes dva roky chodil dvakrát týdně pracovat na fakultu,“ prozradil nám Ivo Rubík své další studijní směrování.

Odrodil několik hříbat

Láskou Ivo Rubíka, a to na celý život, se stali koně. O nich mi současný starosta vyprávěl s opravdovým nadšením: „Vždy o vysokoškolských prázdninách jsem pásl v Jeseníkách stádo huculů. Asistoval jsem i kováři při okutí či ošetření kopyt, ,odrodil‘ jsem několik hříbat a jednomu hřebci jsem kmotr. Byl to můj velký kamarád. Málokdy se podaří takové souznění člověka se zvířetem. Chodil jsem s ním volně po krajině, a když jsem písknul, okamžitě ke mně přiběhl. Hrál i v dětském filmu Divoký koník Ryn, kde jsem působil jako asistent poradce pro práci se zvířaty. Točilo se to tenkrát na Šumavě a dodnes na to strašně rád vzpomínám. Až budu v důchodu a nebudu tak pracovně vytížený, pořídím si svého koně – samozřejmě hucula.“

Jeho holku mu přebral kamarád

Měl studující a všemi možnými zájmy „vytížený“ Ivo vůbec čas na holky. „No, dlouho jsem na ně opravdu ,neměl čas‘. S holkama, které mě nějakým způsobem zaujaly či oslovily, jsem chodil maximálně tři týdny. Před tím, než jsem poznal moji ženu, jsem měl jen jednu opravdovou lásku. Byla z Olomouce, a seznámili jsme se v Jeseníkách, když jsem tam pásl koně. Náš vztah jsme prožívali opravdu intenzivně, ale po delší době jsem, bohužel, prožil klasický příběh – přebral mi ji kamarád, se kterým se po čase vzali. Nicméně čas vše překryl a dnes jsme opět kamarádi.

Na vojenském cvičení ho málem zabili

Rok 1978 byl pro mladého Iva Rubíka určitě nejbolestivější, nejdrsnější. Tvrdí, že v tomto roce, doslova během několika měsíců, předčasně dospěl: „Nejdříve mně na vojenském cvičení málem zabili. Stál jsem v místnosti za oknem a najednou venku něco vybuchlo, poté zařinčelo sklo a deset centimetrů od mé hlavy se do skříně ,zabodl‘ nějaký kovový předmět. Když jsem pak přijel roztřesený domů, oznámili mi, že zemřel táta. Měl jsem měsíc před maturitou, maminka byla s nervy v koncích a sestra byla ještě relativně malá. Ještě k tomu na základě udání vyhodili spolužačku z vedlejší třídy, a to kvůli tomu, že jsme spolu zorganizovali koncert Jardy Hutky na gymnáziu. Já zprostředkoval kontakt s Hutkou, kterého jsem znal ze svých aktivit v TISu, ona byla předsedkyní SSM s potřebným razítkem. Bez něj nešlo tenkrát nic dělat. Vyloučení ze školy odhlasovali, bohužel, její spolužáci, kteří se ,závazně usnesli‘, až na jednoho ,odvážlivce‘, který se zdržel hlasování, že ,s takovým reakcionářským živlem nemohou být ve stejné třídě‘. Ona se s tím již nikdy nesmířila a asi za tři roky si pustila plyn. Další nepříjemností, která deptala nejen mě, ale hlavně moji maminku, byla zvýšená aktivita Stb, která v oněch měsících vyvinula obrovský tlak na zničení TISu. Takže když jsem se připravoval na přijímací zkoušky na vysokou školu, věděl jsem, že nám odposlouchávají telefon, že maminku budou stále předvolávat k výslechu a hrozit nám domovní prohlídkou. Bylo to prostě šílené…“

O tři roky později, v roce 1981, přijíždí 21letý Ivo Rubík poprvé do Slaného. Přijíždí sem za svou dívkou, kterou si po dvou letech bere za manželku. Ještě ani v nejmenším netuší, že za 17 let bude v tomto městě starostou... 

Libor Pošta
27. 03. 2007, 16:17

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.