• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Hana Macáková (bývalá fotbalistka a rozhodčí) - 1.část:
První rok strávila na hřbitově

Hana Černá ve věku 4 let se svými rodiči a sourozenci.

Hana Macáková je slánské veřejnosti známá především jako úspěšná fotbalistka a posléze nekompromisní fotbalová rozhodčí. V dresu TJ ČKD Slaný hrála po 3 roky, v letech 1972-75, nejvyšší fotbalovou soutěž a na pozici stoperky nechyběla téměř v žádném mistrovském zápase. Na zápasy ženského fotbalového mančaftu, a samozřejmě na Hanku, tehdy běžně chodilo několik stovek fotbalových příznivců ze Slaného a blízkého okolí…

S Jiřím Macákem, též bývalým fotbalovým rozhodčím, má dceru Lilianu (31), absolventku pedagogické školy, která je nyní na mateřské dovolené. Hanu Macákovou znají Slaňáci především z kryté plavecké haly ve Slaném, kde pracuje jako pokladní.

Tatínek měl laskavé, leč nemocné srdce

Táta Hany Macákové, Vladimír Černý (1924 – 1973), byl synem Ferdinanda a Boženy Černých, kteří obývali dům na židovském hřbitově ve Slaném. Jak mně sdělila jeho dcera Hana, její tatínek měl velmi laskavé, leč nemocné srdce. Vzhledem k jeho zdravotním problémům, s kterými se potýkal přibližně od 20 let, mohl vykonávat jen lehčí práce. Do paměti Slaňáků se asi nejvíce zapsal na vrátnici Baterie Slaný, kde působil nejdelší dobu. Často byl vidět i na fotbalovém stadionu, to když se ve Slaném ještě hrál dobrý fotbal, a když se ve Slaném ještě boxovalo, s jeho kamarády, Vítkem Koulou a panem Horáčkem, přešlapoval kolem boxerského ringu.

Ke svým potomkům přistupoval s největší láskou a nad jejich „prohřešky“ často, na rozdíl od Hančiny maminky, zavíral oči. „Náš táta byl strašně hodný, pohodový člověk, který nezkazil žádnou srandu. Měli jsme ho strašně rádi,“ řekla Hana Macáková o svém tatínkovi, jehož dobré srdce přestalo tlouct v necelých 49 letech.

Ve čtyřech letech jí umřela maminka

Maminka Hany, Marie, za svobodna Lukášová (_* 1930), pochází ze Smečna a její dětství nebylo zrovna radostné. V jejích čtyřech letech jí umřela maminka a její tatínek si posléze našel jinou ženu. Podle Hany Macákové to byla typická, zlá macecha: „Ta byla opravdu hrozná. Když jsem byla malá, s maminkou jsme k ní občas jezdili. Můžu říct, že jsem to vždycky nesla dost těžce,“ vzpomíná Hana na svou „falešnou“ babičku. Za zmínku stojí určitě i to, že maminka Hanky musela již ve 13ti letech pracovat u sedláka. Dříve bylo celkem běžné, že děti z chudších rodin takto povinně přispívaly do rodinného rozpočtu. V produktivním věku Hančina maminka nejdéle pracovala v Baterii Slaný u pásu, později pekla chléb a housky, pak se uplatnila jako šatnářka v Grandu a nakonec se ocitla v Průmstavu.

Maminka byla na Hanku a její sourozence dost přísná a opravdu jim nic neprominula. Příkazy a zákazy, a případné tresty za jejich nesplnění či porušení, byly na denním pořádku. „Tenkrát jsem to nesla dost nelibě, ale dnes jsem jí za to, že mě opravdu dobře připravila na cestu životem, hodně vděčná a mám ji moc ráda,“ říká dnes Hana Macáková o své mamince.

Na hřbitově ani nešpitla

Hana Černá - Macáková se narodila 24. července 1952 a její míry byly úctyhodné – 53 cm a rovné 4 kg. Její příjmení krásně zapadalo do prostředí, ve kterém strávila první rok života. Její rodiče totiž v roce 1952 bydleli u Hančiných prarodičů na židovském hřbitově ve Slaném. Ač Davidovy hvězdy na náhrobcích nepůsobily tak skličujícím dojmem jako pěticípé rudé hvězdy, „zdobící“ tehdy prakticky všechna pracoviště a veřejná prostranství, rodiče Hanky se přesto rozhodli opustit ponuré prostředí náhrobků a přestěhovali se o kousek níž – do Lázeňské ulice.

Malá Hanička byla kupodivu velmi klidné dítě, které ze svého arsenálu nikdy nevytáhlo nejzákeřnější dětskou zbraň – pronikavý pláč. Ale s přibývajícími lety se malá holčička, kolem níž bylo hrobové ticho, proměnila v mnohem živější bytost.

Připadala si jako v perníkové chaloupce

Nedaleko domu Černých se pod Slánskou horou nacházel objekt školky, který u mnohých dětí vyvolával hluboké stavy úzkosti, občas přecházející v děsný řev. Čtyřletá Hanička ale malebnou školku pod Slánskou horou, která jí připomínala perníkovou chaloupku, milovala a vždycky se do ní strašně těšila. Prvotní obavy z baby Jagy, která by si ji za jistým účelem vykrmovala, se rozplynuly hned první den pobytu v této mateřské školce, když ji přivítala hodná a laskavá paní učitelka. „Já i mí sourozenci jsme do této školky chodili strašně rádi, protože domeček pod korunami stromů na úpatí Slánské hory byl opravdu kouzelný, a mně tak trochu připomínal perníkovou chaloupku,“ vzpomíná Hana Macáková na báječná dětská léta pod „Slandou“.

 Slánská hora byla pro ní dětským rájem

I prostředí okolo školky, hlavně nad ní, bylo kouzelné a malá Hanka si mezi čedičovými sloupy a bloky vždycky připadala jako v nějaké pohádce. Tehdy byla Slánská hora ještě celkem celistvá, lom z ní vykusoval jen malou díru, a pro ni a její kamarády a kamarádky představovala pravý dětský ráj s mnoha skrýšemi, průlezy a tajemnými zákoutími. Hana Macáková na dobu, kdy jako malí caparti rejdili po čedičové výspě Slaného, asi takto: „Na Slánské hoře a v jejím nejbližším okolí jsme se, jako děti, opravdu vyřádily, protože její prostředí skýtalo mnoho možností k různým hrám, hlavně ke hře ,na schovku‘. I ulička za hasičárnou, dnešní Nezamyslova, lemovaná Slaným pramenem a půvabnými malými baráčky, které tam už dneska nestojí, byla jednou z našich oblíbených štací. Pamatuji si, že jsme často chodili za hasiči do hasičské zbrojnice, kteří nám tam vždycky natáhli plachtu, po které jsme po zadku jezdili dolů. Na ,Slandě‘ a kolem ní jsem prožila opravdu krásné dětství, na které strašně ráda vzpomínám.“

Díru v rodinném rozpočtu zalepovali lepením plakátů

Hana Macáková, ač je bohatá duchem, pochází z chudších poměrů. To proto, že živitel rodiny, potýkající se s vážnými zdravotními problémy, mohl vykonávat jen lehčí, hůře honorovanou práci. Proto se Hančina maminka všemožně snažila zalepit díru v rodinném rozpočtu. Například tím, že po práci chodila lepit plakáty, uklízet do chrámu sv. Gotharda, a malá Hanička a její bratři chodili s ní. Nejvíce se jí líbilo ve zvonici kostela, kde ji starý pan Ryska učil zvonit na gothardské zvony, méně již v hlavní lodi chrámu, když s maminkou drhla dřevěnou podlahu.

Libor Pošta
16. 03. 2009, 21:03

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.