• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Pavlína Hoffmannová (ochotnice) - 2.část:
Strašně se bála obyvatel chudobince

Při odjezdu k dědečkovi do Mlázovic s nevlastní matkou a sestrou Evou.

V minulém vydání Slánských listů jsme Vám představili vlastní i nevlastní rodiče Pavlíny Hoffmannové, bývalé sálové sestry na gynekologickém oddělení slánské nemocnice a známé ochotnice, a seznámili Vás s jejími prvními neradostnými krůčky. To, jakým způsobem se odvíjela její další dětská léta, se dočtete v dnešním vydání našich novin.

Byla bita za každou maličkost

Nevlastní matka byla podle P. Hoffmannové velmi pracovitá a hlavně zodpovědná žena: „To, že si vzala vdovce s dítětem ji nesmírně zavazovalo. Vzala si za své, že mě vychová v podobném duchu, v jakém byla vychovávána ona, aby lidé o ní nemohli říct, že mě špatně vychovala. A v tom byl asi největší kámen úrazu. Má nevlastní máma, a dodnes si myslím, že v tom nejlepším úmyslu, používala ty nejtvrdší výchovné metody. Byla jsem bita za každou maličkost. I za to, když jsem ušpinila, nebo poškodila šaty nebo boty. Často se tudíž stávalo, že v obavě z výprasku jsem lhala a zatloukala, co se dalo. A když to prasklo, bylo to opravdu velmi zlé. Tatínek mě zkraje bránil, ale později to vzdal… Jednou jsem přišla domů s rozbitými galošemi, a protože venku pršelo, v jedné z nich to čvachtalo. Máma to uslyšela a vykřikla na mě: ,Ty máš rozbité galoše?!‘ Já v obavě, že bude zase zle, jsem odpověděla, že nemám. Máma mi ale poručila si je zout, a když uviděla prošlapaný podpatek, tak se moc rozčílila, a tou botou mě udeřila přes obličej. Z rozseknutého obočí mně začala téct krev. Tatínek se mi tenkrát zastal, ale maminka mu na to rozčíleně řekla: ,Čím víc se ji budeš zastávat, tím víc ji budu nenávidět.‘ Jednou byla ,máti‘ velmi rozčílená, i když už nevím proč, a hrozně na mě křičela: ,Nechoď mi domů, nebo tě zabiju!‘ Tehdy jsme měly odpolední školu a já jsem z toho byla tak vyděšená, že jsem místo toho, abych šla domů, zůstala sedět na lavičce v parku. Domů mě pak odvedla, i když jsem se hodně vzpouzela, slečna, která bydlela u nás na chodbě. Už nevím, co si s mámou povídaly, ale pak se už nic nedělo. Jen strach ve mně zůstal. Vždycky, když se mi něco podobného přihodilo, tak jsem si říkala, že mámě nesmím odporovat, protože tenkrát mi opravdu zachránila život.“

Onemocněla tuberkulózou kůže

Když se malá Pavlína díky své nevlastní mámě dostala z nejhorších zdravotních problémů, a vše nasvědčovalo tomu, že vážné nemoci se jí začínají konečně vyhýbat, zjistili u ní tuberkulózu kůže. Denně, a to celý jeden rok, docházela na kožní oddělení prof. Gavalovského, do Všeobecné fakultní nemocnice, kde ji nejprve rozleptávali postižené místo pod bradou, a potom toto místo zase potírali hojivými mastmi. „Nejdříve to pro mě bylo něco hrůzného a děsného, ale po čase jsem si zvykla a v té nemocnici se mi dokonce začalo líbit. Setkávala jsem se tam se spoustou mnohem hůře postižených lidí, kterých mně bylo hrozně líto a já jim pořád chtěla nějak pomáhat. Proto jsem se tam domluvila s jednou sestřičkou, že ji budu nápomocna alespoň o prázdninách. V té době, kdy jsem utírala prach ve velkých skleněných skříních a rovnala do nich krásné lesklé nástroje, ve mně vzniklo přání stát se zdravotní sestrou… Toto přání se mi ale vyplnilo až po válce, poté, co jsem v roce 1946 vstoupila do Červeného kříže,“ zavzpomínala P. Hoffmannová na své první „služby“ v nemocnici.

Nejlépe se cítila u dědečka a babičky

Situace v manželství rodičů malé Pavlíny nebyla zrovna růžová. Její tatínek byl pro svou přímou povahu totiž často bez místa, čímž pochopitelně vzrůstalo napětí mezi jejími rodiči: „Naši neměli peníze a zrovna nejlépe se nám nevedlo. Bylo to do jisté míry dáno i tím, že tatínek byl v zaměstnání takový bojovník za pravdu a lidská práva, což by nebylo vůbec špatné, kdyby vedle svých kolegů dokázal hájit i sebe. Pořád za někoho bojoval, a čekal, že bude mít jeho podporu. Té se ale většinou nedočkal a zůstal sám, jako voják v poli, a na dlažbě. Potom vždycky trvalo dost dlouho, než se zase někde uchytil… A když se máma snažila najít nějaké zaměstnání, tak jí to tatínek zakázal, s tím, že on je Davídek a že rodinu uživí.“

 Zkrátka hádky byly u Davídků takřka na denním pořádku. Proto se vždycky hrozně těšila, až o prázdninách odjede za dědečkem a babičkou do Mlázovic, což byli rodiče její nevlastní matky: „Dědeček, Václav Brzobohatý, zemř. 1950) byl obecním hajným, a s babičkou (Anna, zemř. 1951) měli malé hospodářství: 2 krávy, telátko, prase, pár slepic a králíky. Měli zpachtováno pár políček, a tak, než byly žně, chodili do lesa vyžínat paseky, sušit seno a dobývat pařezy. Já jsem o žních chodila na strniště pást husy a sbírat klásky do kytičky, aby ani jedno zrno nepřišlo nazmar. Na ty krásné chvíle mezi nimi strašně ráda vzpomínám, protože děda s babičkou na mě byli moc hodní a občas mě bránili i proti mámě. Úplně jsem je „hltala“, stejně jako tamní nádhernou přírodu, plnou krásných květin, které už dneska nikde nenajdu, a pestrých motýlů, kteří už z naší přírody také zmizeli.“

Z obyvatel chudobince měla velký strach

Dům, který malá Pavlína v Mlázovicích obcházela raději širokým obloukem, byl obecní chudobinec. Za první republiky bylo totiž běžné, že obce se staraly o své chudé: poskytovaly jim přístřešek, a také stravu. „Starosta obce v Mlázovicích patřil mezi ty, kteří měli s chudými soucit. Praktikoval to tak, že zhotovil jakýsi rozpis, který v podstatě obsahoval soupis bohatších lidí v obci, především sedláků, kteří těmto lidem každý den poskytovali nějaké jídlo,“ vysvětluje P. Hoffmannová způsob, jakým se tehdy zajišťovala strava pro chudé v Mlázovicích a zřejmě i ve většině obcí první republiky.

Malá Pavlína ale neměla pro tehdejší charitu příliš velké pochopení, a spíše si myslela, že obyvatelé chudobince, většinou lidé ne zrovna působivého vzhledu, jsou bytosti z trochu jiného světa – strašidla. Není proto divu, že části obce, kde se přístřešek pro cca 15 lidí nacházel, se stále vyhýbala.   

Další nezapomenutelnou postavičkou Mlázovic byl ponocný, který své „divadélko“ vždy započal zatroubením a značně otřepaným kouskem, který každé noci vytahoval ze svého chraplavého zpěvníku: „Jedenáctá odbila hodina, chval každý Hospodina, opatrujte světlo, oheň, ať není nikomu škoden…“ Poslední „vystoupení“ měl o čtvrté hodině. 

Vlny z parníku jí naháněly hrůzu

Od doby, kdy se stala přímým svědkem vylovení utopeného člověka z Vltavy, se strašně bála vody. Když se celá její rodina chodila v létě koupat do Bráníka, pro malou Pavlínu to byl vždycky úděsný zážitek. Nejhorší bylo, když kolem nich proplul parník, jehož vlnobití Pavlínu pokaždé zahnalo daleko od břehu, nebo když si Pavlínin táta usmyslel, že svou dceru naučí plavat, a to za každou cenu. Pak se kolem Vltavy odehrávaly doslova hororové scény: „Táta mě nutil lehnout si na vodu, což jsem rezolutně odmítala. A když pohrozil, že mi podrazí nohy, začala jsem tak strašně ječet, že se ke břehu sbíhali lidé z dalekého okolí. Návštěvnost mých ,představení‘ byla opravdu velmi slušná. Když se toto několikrát opakovalo, tatínek to se mnou raději vzdal.“ I přes značný odpor k vodního živlu bylo malé Pavlíně divné, proč jiné malé děti plavou a přitom vůbec nekřičí. Jednou jí to nedalo a u dědečka v Mlazovicích se rozhodla, že se pokusí překonat svůj obrovský strach a že tudíž zrealizuje jakýsi tajný výlet na místní koupaliště. Nakonec její „tajná mise“ přinesla nečekaný úspěch: malá Pavlína se naučila plavat. Ale nebylo to jen tak, protože se téměř utopila.

Libor Pošta
12. 02. 2008, 17:58

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.