• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Pavlína Hoffmannová (bývalá ochotnice) - 1.část:
Nevlastní matka ji trestala za každou maličkost, přesto ji měla ráda

Pavlína ve věku jeden a čtvrt roku. Foto z rodinného archivu P. Hoffmannové.

Paní Pavlínu Hoffmannovou (85) znají především ženy, zvláště ty, které byly hospitalizovány na gynekologickém oddělení slánské nemocnice. Pavlína Hoffmannová zde totiž v letech 1954 až 1984 působila jako sálová sestra, a vedle této „hlavní“ činnosti se angažovala i ve Spolku divadelních ochotníků Slánská scéna. Ve slánském divadle ztvárnila řadu rolí, které se nesmazatelně zapsaly do paměti divadelních fanoušků a potažmo i do historie slánského divadelnictví.

Se svým mužem, Josefem Hoffmannem, má jednoho syna, též Josefa, který v současné době žije v JAR, v Port Elisabethu, a dceru Evu, která žije ve Slaném.

Babička chtěla zemřít se svým milým

Pavlína Hoffmannová prožila velmi krušná dětská léta, a některé osudy jejích předků jakoby předznamenávají Pavlínino nezáviděníhodné dětství.

O dědečkovi z otcovy strany není P. Hoffmannové nic známo, ale o babičce, za svobodna Marii Hušákové, si nechala od svých rodičů mnohokrát vyprávět. Byla to prý drobná, štíhlá dáma, vždy pečlivě upravená, která většinou nosila tmavé šaty s bílým krajkovým límečkem. Povoláním byla industriální učitelkou a pracovala v jedné šlechtické rodině jako vychovatelka. Když už byla P. Hoffmannová „dospělejší“, její nevlastní matka o ní vyprávěla tento příběh: „Babička byla za mlada velmi hezká, a měla známost se synem bohatého statkáře. A ten, když se dozvěděl, s kým jeho syn chodí, zakázal mu stýkat se s Marií. Ale mladí lidé se velmi milovali a nechtěli žít jeden bez druhého. A tak se domluvili, že společně zemřou. Na schůzku, kterou si posléze domluvili v blízkém hájku, přinesl hoch střelnou zbraň. Prý nejdříve zastřelí ji a pak sebe. Když se rozloučili, hoch stiskl spoušť, přičemž dívku jen postřelil. Po tomto zjištění zpanikařil a zbaběle utekl. Naštěstí po chvíli potkal kamaráda, který zajistil, že dívku odvezli k lékaři. I když střelná rána se brzo zhojila, zraněnou duši mladé Marie dlouho nedokázal nikdo vyléčit.“ Až Pavlínin dědeček, Karel Davídek, dokázal srdce mladé Marie opět rozehřát, a to tak, že spolu měli syna Karla, tatínka P. Hoffmannové, a dceru Pavlu.

Tatínek krásně psal a maloval

Táta P. Hoffmannové, Karel Davídek (1893-1978), a i jeho sestra Pavla byli přísně vychováváni. Jejich rodiče bazírovali na absolutní poslušnosti a úctě k rodičům. Možná i proto oba bez problémů absolvovali obchodní gremiální školu. V té době se na všech školách kladl velký důraz na psaní, a psaní se dokonce i vyučovalo, protože veškeré dokumenty byly tehdy psané rukou. A v této činnosti zvláště tatínek P. Hoffmannové vynikal nad ostatními až neuvěřitelným krasopisem. Jeho zápisy byly už tehdy považovány za umělecká díla, stejně jako jeho krásné obrazy, které vytvářel všemi možnými způsoby či technikami. Ale svůj nesporný talent se nepokoušel nikdy zúročit a živil se jako úředník. Jak tatínek Pavlíny, tak i její teta Pavla, prý velmi dbali na svůj zevnějšek a vystupování na veřejnosti, a jejich matce neřekli jinak než „mamičko“.

Maminka byla adoptované dítě

Maminku P. Hoffmannové, Annu Heierovou – Davídkovou (1896-1924), adoptovali a posléze vychovávali babička a dědeček Fiřtíkovi. Ti měli spoustu příbuzných, mezi nimiž rovněž figurovala teta Kočvarová. A právě ta měla zásadní vliv na to, proč dědeček s babičkou, kteří neměli své vlastní děti, adoptovali malou Aničku Heierovou. Babičce se moc nelíbila, ale teta Kočvarová ji prý přemluvila. O výchovu maminky P. Hoffmannové se pak Fiřtíkovi dělili s tetou Kočvarovou.

Maminka Pavlíny se však dožila velmi nízkého věku. V roce 1924 podlehla nemoci, která byla pro valnou většinu lidí, které v té době postihla, smrtelná: tuberkulóze. I přes toto vážné onemocnění, které se maminka Pavlíny snažila v rodině všemožně zatajovat, porodila v již pokročilém stádiu nemoci dceru Pavlínu. Po porodu byla značně vyčerpaná, a než za 2 roky ve věku 28 let zemřela, byla stále upoutána na lůžko. 

Chtěla ji vidět před svou smrtí

Pavlína Hoffmannová se narodila 21. září 1922 u Apolináře a její dětství nebylo právě nejveselejší. Na její vlastní maminku jí v mysli zůstaly pouze dva mlhavé a velmi pochmurné obrazy. Na prvním se zjevuje scéna z jejich pokoje na Vinohradech, kdy ji někdo z rodiny přivedl k posteli, na které ležela smrtelně nemocná maminka. „Maminka mě těsně před svou smrtí zřejmě chtěla ještě vidět. Když mě k ní přivedli, tak vím, že mě pohladila, ale na její tvář si již nepamatuji. Byla jsem ještě moc malá,“ dodává P. Hoffmannová k poslednímu setkání se svou vlastní maminkou. Druhý obraz se do paměti P. Hoffmannové promítl hned po smrti její maminky: „Tenkrát mě někdo držel za ruku u hrobu na Vinohradském hřbitově, lidé chodili kolem, a občas mě někdo z nich pohladil. Krátce po úmrtí maminky jsem vypadala asi dost špatně, protože mezi lidmi z blízkého okolí se šuškalo, že půjdu brzo za ní.“

Teta ji „přejmenovala“ na Pavlínu

Ač ji maminka vybrala jméno Drahomíra, jmenuje se Pavlína. Velkou „zásluhu“ na tom má její kmotra - teta Pavla, která musela mít všude první slovo. A stejně tomu bylo i při křtu malé Pavlínky, při kterém jako první jméno nahlásila Pavlína a druhé Drahomíra, a tak to bylo i zaneseno do matriky. Když ji ale přinesli domů, pro maminku to byla stále Drahuška. Doma byla tímto jménem oslovována prakticky až do své svatby, ale na škole a všude na veřejnosti ji říkali Pavlína.

Babička ji rozplakávala a rozmazlovala

Když Pavlíně zemřela maminka, starala o ní babička, s kterou bydlela u babiččiny švagrové v Římské ulici. Babička ji téměř denně vodila na Olšanské hřbitovy k hrobu dědečka a pak na Vinohradský hřbitov k hrobu maminky, přičemž pořád plakala. A tak malá Pavlínka žila ve stále pochmurné a skličující atmosféře. Babička ji navíc pořád rozmazlovala a žaludek jí kazila samými uzeninami, což jejího tatínka přimělo k tomu, že musí neustálé poplakávání u hrobů, rozmazlování a velmi nezdravé stravování svého potomka co nejdříve ukončit: „Pamatuji si, že tatínek mě tenkrát odvedl do Čechových sadů, kde na lavičce seděla jedna slečna, ke které jsme si přisedli. Dala mně bonbón, chvíli jsme tam ještě seděli a pak jsme šli za babičkou. Zanedlouho, když už mně byly 3 roky, se s ní tatínek oženil. Moje nová máma se jmenovala Josefa Brzobohatá a pocházela z Mlázovic v Podkrkonoší… Ovšem to, co následovalo, asi všem nadělalo mnoho starostí. Já jsem odmítala cokoliv jíst, protože z té jednostranné stravy jsem měla úplně zkažený žaludek. Má nevlastní máma z toho byla celá zoufalá, protože cokoliv jsem snědla, v žaludku jsem dlouho neudržela. Proto jsem byla strašně hubená, bledá a neduživá holčička. Pan doktor mámě dokonce řekl, že pokud se mnou nebude mít velkou trpělivost, tak umřu. Toto „doporučení“ a obavy, z toho, co by případné smrti malé holčičky řekli lidé z okolí, mojí nevlastní matku skutečně deprimovaly. A tak se o mě vzorně starala a měla se mnou svatou trpělivost, čímž mi s největší pravděpodobností zachránila život,“ vzpomíná P. Hoffmannová na dobu, kdy se jí ujala nevlastní matka.

Záviděla své sestře

Když bylo Pavlíně 7 let, její rodina se rozrostla o jednoho člena – Pavlíninu nevlastní sestru Evu. Malou Pavlínu to zprvu ale moc netěšilo: „To mně bylo obzvlášť smutno, protože vše se točilo kolem ní a já jsem byla ta cizí, méně žádaná a pořád někam odstrkovaná. V Praze jsem měla svou stálou židli, z níž jsem často s lítostí sledovala jak se moji rodiče se sestrou mazlí, chovají a líbají ji. Strašně jsem jí záviděla. Ale jinak jsme spolu vycházely velmi dobře, nikdy jsme se nehádaly, ani se spolu nervaly. Měly jsme se a máme se rády dodnes. Moje sestra se jmenuje Skalová a stále pracuje jako lékařka na obvodu v Praze. Její syn je primářem na interním oddělení nemocnice v Kadani.“

Libor Pošta
29. 01. 2008, 17:48

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.