• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Vladimír Procházka (starosta obce Klobuky) - 3.část:
V Kladně obdivoval filmové hrdiny, havíře již nikoliv

Po vojně nastoupil do ČKD Slaný, kde pracoval jako technolog na hornických zařízení.

V minulém vydání našich novin jsme se přenesli do Klobuk konce čtyřicátých a začátku padesátých let minulého století. V té době zde současný starosta obce, Vladimír Procházka, navštěvoval základní školu a vymýšlel různé technické „zlepšováky“. Dnes poodhalíme činy mladého Vladimíra Procházky z doby jeho studií v Kladně a při výkonu základní vojenské služby.

Jezdil načerno, ale Bílý ho nechytil

Mladý Vladimír Procházka měl kladný vztah ke strojům všeho druhu, k motorkám zvlášť, a také fandil závodníkovi na motorce, panu Silnému. „On sice nikdy nevyhrál, ale přípravy na závody byly vždycky zajímavé. Jednou mi přihrál motocykl značky MANET, který pro mě táta koupil a já na něm od třinácti let jezdil načerno. Jenom po Klobukách a blízkém okolí, protože zde jsem byl policajtem, panem Bílým, jenom kárán. Nikdy mě nechytil, asi nechtěl, protože k nám chodil pro pivo. Stroj Manet byl věčně rozbitý, a tak jsem se na něm naučil provádět všechny možné opravy. Byl to mizerný stroj, ale dobrá škola pro mladé mechaniky,“ tvrdí dnes starosta obce Klobuky.

Chytil se až ve druháku

Když Vladimír Procházka v roce 1954 nastoupil na Vyšší průmyslovou školu strojní v Kladně, byl na několik let vykořeněn ze své rodné vsi. V městě oceli bydlel nejprve s o rok starším Jiřím Fialou, a potom sám. A jak se mu na škole vedlo? „Na průmyslovce jsem měl zprvu problémy s matematikou, ale od druhého ročníku jsem se chytil a školu bez problémů dodělal se zajímavým vysvědčením – samé jedničky a trojky z češtiny a ruštiny. Z technických předmětů jsme tenkrát dělali pokusně diplomovou práci. Navrhoval jsem dvoutrubkový rekuperátor pro ohřev vzduch do martinské pece. S pomocí německé literatury se mi to také povedlo.“

Havíři „rubali“ o svíčkách

Na Kladně se mladý Vladimír musel přednostně věnovat učení, ale s jeho kamarády, Karlem Kalousem ze Zlonic a Jardou Jabůrkem, se „bavil“ i jiným způsobem. „Za dvě kačky jsme nevynechali ani jedno kino. A na Kladně jich tenkrát bylo pět. V Dělnickém domě jsem také v roce 1954 viděl první televizi. Zajímavé bylo chodit po Kladně a pozorovat havíře, kteří v pondělí byli po hospodách při svíčkách, ale v novinách psali, jak lámou rekordy. Uhlí nebylo ani na Kladně, a tak rodiče mi jeden čas posílali ČSD pytle s uhlím z Klobuk,“ vzpomíná dnes Vladimír Procházka na to, jak sledoval „hrdiny“ z filmového plátna a kladenských putik.

Ani Hušák ho tancovat nenaučil

Do tanečních byl tak trochu nastrčen, a tudíž po několika lekcích velmi litoval toho, že nedokázal říci jednoznačné: „Ne!“ „Do tanečních jsem chodil na Kladně k mistru Hušákovi, ale strašně nerad. Byl jsem dřevo k pohledání. Taneční pro mě byly jedno velké utrpení, protože nikdy jsem nedokázal zkoordinovat pohyby rukou, nohou a ještě k tomu povídat. A tak jsem někdy v polovině kurzu raději přestal. Byla to pro mě opravdu velká úleva,“ přiznává se dnes Vladimír Procházka k přerychlému úprku z tanečního sálu.

Holič mu domlouval, aby nebyl srab

Stejně jako taneční sály, znervózňovala mladého Vladimíra Procházku voda, zvláště ta hlubší: „Plavat jsem se naučil poměrně pozdě, asi ve dvanácti letech. Zásluhu na tom, že jsem se v těchto pozdních letech dokázal udržet na vodní hladině, měl můj ,dvorní‘ holič, pan Ulma, který mi při střihání vždycky důrazně domlouval. ,Nebuď srab! Podívej, táta dělá veletoče a ty se bojíš pitomý vody,‘ opakoval mně pokaždé, když narostl můj vlas. A protože mně bylo už trapné toto pořád poslouchat, rozhodl jsem se, že sám sebe překonám. K mému velkému překvapení jsem byl docela úspěšný - během krátké doby jsem zvládnul prsa, a to docela dobře, ale kraula nikdy. Totiž dodnes nevím, co s nohama. Poté jsme s kamarády užívali radovánek na cukrovarském rybníku, a to téměř celou sezónu. Borcům typu Jirky Kopeckého nebo Milana Ekrta jsem ale nikdy nestačil.“

Velel vysílači a měl havaj

Když Vladimír Procházka úspěšně dokončil studia, ocitl se na krátký čas v pracovním procesu, a pak na delší v Piešťanech a v okolí Bechyně: „Po ukončení průmyslovky jsem musel na umístěnku do Strojíren Plotiště u Hradce Králové, kde jsem začal jako konstruktér přípravků pro odlitky v místní slévárně kovů. Tam jsem byl tři měsíce, a pak jsem musel nastoupit na výkon základní vojenské služby. Samozřejmě, že jsem byl povolán na Slovensko, konkrétně k modrákům, tedy k letectvu. Stal se ze mě radiový mechanik a po likvidaci letiště v Piešťanech velitel vysílače na letišti u Bechyně. Tam byla havaj, jakou jsem již nikdy v životě nezažil. Po vojně se mi podařilo dostat do ČKD Slaný, kde jsem nastoupil jako technolog na hornických zařízeních. No a další osudy jsou již jiná etapa života, pro docela jiný námět…“ 

Na vojně se také oženil s již jmenovanou Helenou Pištěkovou, s kterou začal chodit ve třetím ročníku průmyslovky. Před touto známostí a ani po ní žádnou jinou holku prý neměl. Jeho žena se do Klobuk přistěhovala z Lenešic, kde její rodina přišla o prosperující drogerii. V krátké době se jim narodil syn, také Vladimír. V té době ještě netušil, že ve svých sedmdesáti letech bude stát v čele „své“ obce a se svým vnukem postaví bez pomoci jakéhokoliv řemeslníka rodinný dům…

Libor Pošta
20. 01. 2009, 20:22

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.