• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Stanislav Švarc (bývalý ředitel 1. ZŠ ve Slaném) - 2.část: Po žebřinách skákal jako gibon

Po závodu v přespolním běhu.

V minulém vydání Slánských listů jsme vám přiblížili nejútlejší léta bývalého ředitele 1. ZŠ ve Slaném, Na Hájích, Mgr. Stanislava Švarce a představili jeho přímé předky. Dnes se dočtete o jeho dalších mladických aktivitách.     

Zastavil je „Malý a Velký zákon“

Stanislav Švarc, stejně jako řada jeho tehdejších vrstevníků, občas spáchali nějakou tu lotrovinu, za kterou pak zákonitě sklidili hněv svých rodičů. Zvláště, když zalhali… Jednou večer vezl Stanislav Švarc, bohužel bez světel, svého kamaráda na štangli, když se před nimi znenadání zjevili „Malý a Velký zákon“. Jednalo se o známé příslušníky tehdejšího Sboru národní bezpečnosti, pana Halalu a Pastýříka, kteří „neosvícené pány“ pochopitelně zastavili a vypustili jim duše. Ale to nebylo všechno. „Jak se jmenujete?!“, vybafl na kluky „Malý zákon“. Stanislav Švarc se ale nenechal nijak rozhodit a hrdě odpověděl, že jeho jméno jest Peterka. „Tak dobře, Švarci, já to tátovi teda vyřídím,“ zareagoval „Velký zákon“, čímž oběma klukům vzal vítr z plachet. Ale úplné bezvětří nastalo hned druhý den, když to „Velký zákon“ tátovi skutečně vyřídil. „Dostal jsem výprask, bylo mi uděleno domácí vězení a ještě jsem musel cvičit na houslích. A to fidlání, když ostatní kluci na mě pískali pod oknem, byl asi nejkrutější trest. Ale jinak mě rodiče moc netřískali. Výprask, a to pořádný, jsem dostal vždycky až poté, když se v krátkém sledu navršily nějaké průšvihy. Potom máma, která byla taková akorátní a generálská, zavelela k vykonání trestu a táta se toho vždycky ujal. Naposledy jsem dostal řemenem v osmé třídě, když jsem obdržel dvojku z diktátu. Jiní žáci by byli pochváleni, ale já dostal výprask. Ani ne za tu dvojku, jako za předešlé průšvihy,“ podotkl k výchovným metodám rodičů Stanislav Švarc.

Sportem se bavil od malička

Nedílnou součástí jeho životního stylu se staly všemožné sportovní aktivity, které Stanislav Švarc provozoval již od raného mládí. V areálu dnešní ploché dráhy se s kluky z jeho početné party zúčastňoval jakýchsi olympiád v atletice, během nichž mladičký Stanislav Švarc získával základní sportovní návyky, které pak zúročil v dalších sportech. V zimě byl v jejich obležení zase Panský rybník, kde se předháněli nejen v různých hokejových fintách, ale i v bohatosti výstroje. Stanislav Švarc k tomu poznamenal: „Ve zkrachovalé stáčírně piva jsme získali spoustu korkových špuntů, které jsme prošívali režnou nití tak dlouho, až jsme z nich vyrobili betony pro brankáře. A to tenkrát bylo něco.“

Jeho záliba pro sport, hlavně pro atletiku, fotbal, hokej a basketbal, se pak přenesla i do jeho profese. Později své zkušenosti úspěšně zúročil i v trenérské kariéře, neboť jeho basketbaloví svěřenci stáli na stupních vítězů i na republikové úrovni.

Říďa to koupil houbou

Snad každý kluk si ve škole, většinou o přestávkách, vyzkoušel, jestli dokáže křídou nebo houbou trefit svého spolužáka. Stejnému pokušení občas podléhal i mladý Stanislav Švarc, který měl tak dobrou trefu, že dokázal trefit houbou i svého ředitele. „Jednou jsem na ,Komendě‘ mrštil houbu na svého soka, který však hbitě uskočil a ve stejném okamžiku se z kabinetu vynořil pan ředitel Jungmann. Bohužel se nacházel přesně v mé palebné linii. Po razantním zásahu houbou rychle zabouchl dveře, a když je zase rychle otevřel, zaburácel: ,Kdo to byl!‘ Po mém přiznání jsem čekal na spravedlivý trest. Ten ale přišel až od mých rodičů, protože pan ředitel Jan Jungmann byl distingovaný akademický malíř, který podobné prohřešky žáků neřešil tak, že by po někom skočil a přetrhl ho, a ani nepsal poznámky. Akorát o spáchané lumpárně detailně informoval rodiče daného hříšníka. V mém případě postupoval stejně, a tak tátův řemen potom pěkně svištěl,“ vzpomíná Stanislav Švarc na svůj přesný, ale trochu nešťastný zásah.

Bílé rukavičky mu moc nevoněly

V době jeho docházek na taneční kursy do slánského Grandu prý z jeho strany nedocházelo k žádným úhybným či „zašívacím“manévrům, a podobné to bylo i u dalších jeho spolužáků z gymnázia: „Do tanečních jsme chodili celkem rádi, protože jsme se vesměs všichni znali. Jediné, co nás, kluky, tak trochu znervózňovalo, bylo to, že tanečním mistrem, panem Hušákem, a jeho sestrou jsme byli vedeni k bílým rukavičkám, z našeho pohledu k přehnaně ladným pohybům a k nóbl vystupování vůči dámám, což jsme ještě neměli moc vžité.

Maturoval v šestnácti letech

Ve škole si Stanislav Švarc vedl velmi zdatně a až do osmé třídy se mohl pyšnit prospěchem s vyznamenáním. Svůj znamenitý prospěch a poměrně slušné studijní výsledky jeho spolužáků přičítá z velké části paní učitelce Babuškové, která třídu S. Švarce vzdělávala od první do páté třídy. Ale příchodem na gymnázium se vše změnilo: „Příchodem na gymnázium, na jedenáctiletku, došlo u mé osoby k jistému pubertálnímu zvratu, což se promítlo na klasifikaci a i na hodnocení mé osoby třídní učitelkou, paní profesorkou Šírkovou. Přestože jsem byl dítko politicky velmi preferované, bez servítek před celou třídou prohlásila: ,Švarci, ty nejsi takový ,Lumen‘, jak jsem soudila dle toho, co sem o tobě přišlo!‘ Nakonec jsem byl rád, že jsem odmaturoval. Problémy se studiem u mě nastaly možná i proto, že jsem maturoval v pouhých šestnácti letech. V tomto směru bylo mé vzdělávání určitě velmi urychlené, uspěchané. Takže dětské sny, že se stanu chirurgem – váženým pánem v bílém plášti, mě docela rychle přešly. A tak jsem se přes všelijaké ,kotrmelce‘ dostal na Vyšší pedagogickou školu, jejíž absolventi získali aprobaci Tv-Rj.“

Skákal jako Gibon

Kluci, kteří s ním hráli na měšťance basket, ho nazývali „Živočíškem“. V době, kdy začal učit Na Hájích, dostal tento „Živočíšek“ konkrétní pojmenování: „Když jsem v hodině tělesné výchovy žákům ukazoval, jak lze snadno a rychle překonat řadu žebřin, lítal jsem po nich jako opice. Tenkrát, když jsem vážil 65 kilo, to pro mě nebyl až takový problém. A protože můj ,přelet‘ přes žebřiny byl hodně podobný obdivuhodně rychlým giboním skokům, začali mně všichni říkat „Gibon“. Dnes mě docela mrzí, že tato přezdívka upadla tak trochu v zapomnění,“ zavzpomínal Stanislav Švarc na dobu, kdy mu ve škole neřekli jinak než „Gibon“.

Na vojně dělal poradce

Na vojně se díky spartakiádě neměl vůbec špatně. Jako kádrová rezerva nastoupil do Školy pro důstojníky v záloze, k tankovému praporu v Žatci. V tanku však seděl jen krátce, protože začaly nácviky na spartakiádu, kterých se Stanislav Švarc zúčastňoval nejen jako cvičenec, ale i jako vážený poradce. A jak na tyto vojenské časy vzpomíná? „V jedné ze dvou vojenských skladeb se používaly tzv. metací stoly, s kterými se ne všichni vojáci dokázali popasovat, takže si pamatuji, bohužel, i na několik smrtelných úrazů. Skladba byla těžká i po choreografické a vůbec organizační stránce, takže náčelníci jednotlivých útvarů z toho byli dost zděšeni, a hledali pomoc, kde se dalo. Takže když se někde vyskytl tělocvikář, okamžitě využili jeho znalostí a zkušeností. A tak jsme jako vojíni jezdili po jednotlivých nácvicích a měli jsme krásnou vojnu.“

Zajímavé je, že Stanislav Švarc se zúčastnil úplně všech spartakiád – nejdříve jako dorostenec, následně jako cvičenec a vedoucí nácviků na vojně a potom jako učitel se svými svěřenci na základních školách a na učilišti.  

První velká láska ho opustila na vojně, druhou má dodnes doma

Ještě ve 2. měšťanské škole Stanislav Švarc, ani jeho spolužáci, o holku nezavadili, protože se jednalo o čistě chlapeckou školu. Až při absolvování 8. ročníku ZŠ, kdy se ve škole k velké radosti chlapců zjevila i děvčata, se zrodily první lásky, z nichž některé „postihly“ i pubertálně zasaženého Stanislava. Dnes přiznává, že i když měl štěstí na opravdu pěkná děvčata, nebyl tak úspěšným Donem Juanem, jak by si představoval.

Opravdovou lásku poznal až v době, kdy se snažil dobýt titul promovaný pedagog. Na škole se seznámil s pohlednou, o rok mladší studentkou, která mu však po jeho nástupu na vojnu nechala okusit ledovou sprchu. Těsně po vánocích mu napsala dopis, ve kterém mu sděluje, že dva roky je moc dlouhá „čekací lhůta“ a že se tudíž s ním rozchází. „Samozřejmě, že pro mě to bylo velmi bolestivé a že trochu utrpěla i má mužská ješitnost,“ přiznává Stanislav Švarc po 48 letech.

Ale podruhé zůstala ješitnost Stanislava Švarce nedotčena. Ba naopak. Z celkem nenápadné společenské akce se rodí další velká láska. Do oka mu padne Jaroslava Guthová, kterou si posléze bere za manželku. U svatebního oltáře ještě netuší, že láska k této ženě a též i ke kantořině přetrvá až do začátku příštího milénia.

Libor Pošta
15. 01. 2008, 17:42

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.