• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Vladimír Procházka (starosta obce Klobuky) - 2.část:
Na školu se dostal i jako syn třídního nepřítele

Vladimír Procházka (s šipkou nad hlavou) jako vzorný žák obecné školy v Klobukách.

V minulém vydání našich novin jsme vám představili rodiče a prarodiče současného starosty Klobuk, Vladimíra Procházky, a zmapovali první léta jeho života. Dnes se přeneseme do doby, kdy mladičký Vladimír v Klobukách navštěvoval základní školu a ve volném čase opravoval kde co. Třeba i elektriku v hospodě…

Ve škole nebyl nikdy trestán a prospíval s vyznamenáním

Základní školou prošel Vladimír Procházka celkem hladce, s prospěchem většinou výborným. Vždy prospěl s vyznamenáním. Že by to byl takový šprt? „Ne, já jsem šprt nikdy nebyl, učení mi šlo tak nějak samo. Doma jsem se neučil, ale to jen proto, že jsem na to neměl podmínky ani čas. Když jsem se chtěl doma učit, tak skoro pokaždé přišli hosté, kteří seděli většinou v kuchyni, protože po válce dlouho nebylo uhlí a šetřilo se, a jejich povídání bylo pro mě zajímavější než učení. Prostě jsem dostával lekce z hospodské školy života, které mně někdy škodily, někdy prospívaly. Asi podle toho, kdo zrovna přišel, mezi jakými lidmi jsem byl. S odstupem času si uvědomuji, jak takové maličkosti dokáží ovlivnit vývoj člověka.“

Vedle toho, že se výborně učil, byl žák Procházka i příkladným, vzorným žákem. Také nebyl ve škole nikdy trestán. Prý nebylo zač. A tak na školu stále rád vzpomíná. Hlavně na pana učitele Duchka, když ho učil roubovat stromy a ošetřovat včelstva, učitele Horynu, který ho zasvětil do tajů matematiky a chemie, a učitele fyziky Valentu, který vždy dbal na to, aby mladý Procházka nesklouzl po nakloněné rovině do lajdácké propasti.

Za gynekologické školení málem pykal

I doma byl mladičký Vladimír Procházka celkem bezproblémové dítko. Ale že by nebyl vůbec bit? „Bit jsem byl, ale jenom jednou, a to za rozbitou láhev nedostatkového koňaku, která mi vypadla z papíru, když jsem ji přenášel z krámu pana Šrámka do hospody. Od většího výprasku mě zachránil pan Antonín Paur, mistr a majitel místního kolářství. Podruhé jsem měl namále, když jsem utekl panu Patčovi, který zjistil, že v sokolovně pod jevištěm máme gynekologické školení s jeho dcerami. Jinak jsem byl bit spíš od spolužáků, protože jsem se nepral. Byl jsem ,dlouhé slabé bidlo‘ s přezdívkou ,Síla‘,“ přiznal se Vladimír Procházka k největším prohřeškům dětské „kariéry“. 

Táta mu rozšlapal baskřídlovku

Když rodiče malého Vladimíra zjistili, že jejich syn oplývá jistým hudebním sluchem, k jeho nelibosti mu koupili housle: „Rodiče mě nutili, abych se naučil hrát na housle. Když jsem odehrál asi pět sešitů z Malátovy školy, proti vůli rodičů jsem to vzdal. Nějakou dobu trvalo, než pochopili, že ze mě houslista nikdy nebude. Ale na baskřídlovku jsem hrával docela rád. Byla uložena v pokoji po tátovi, když hrával v klobucké kapele pod vedením pana J. Malypetra. Naneštěstí jsem se naučil hrát tony, které připomínaly slovní odpověď o lízání zadní části těla, a jednou jsem otci muzikálně odpověděl. On to pochopil a vzteky mi jí rozšlapal. Druhý den toho litoval, já také, a tak mi pořídil jinou… Možná je škoda, že jsem se pořádně nenaučil hrát na nějaký hudební nástroj, protože hudební sluch mám snad dodnes,“ tvrdí dnes Vl. Procházka.

Ke sportu nikdy nepřilnul

Dodnes ho mrzí, že ho nikdo nenaučil malovat, nebo hrát divadlo, k čemuž měl určité sklony. Ale ke sportu nikdy: „Když jsem se pokoušel o nějaké sportovní aktivity, nebo spíše jsem byl proti své vůli někam zařazen, vyznačoval jsem se malou pohyblivostí, nedůrazností a hlavně kolísavými výkony. Přesto mě na vojně ,nominovali‘ do volejbalového družstva. Hrál jsem ale jenom krátce. Po turnaji v Brně jsem byl z družstva okamžitě vykázán. První set jsme totiž prohráli 15:0 a vše šlo na mě… Takže jedinou sportovní aktivitou, kde jsem nebyl terčem přílišné kritiky, byla jízda na kole, kterou jsem si osvojil již v raném mládí, když jsem na vesnici jezdil s kamarády. První kolo jsem dostal k Ježíšku v roce 1947 s hodinkami značky RECTA Svis.made. V té době jsem již na Ježíška nevěřil a věděl jsem o tom, jaké problémy byly se sháněním takových věcí. Oboje bylo na poukaz, který sehnali mí vlivní strýcové. Byl to nepochybně určitý výraz poděkování za ,válečnou potravinovou pomoc‘.“

Se setrou mu to vždycky klapalo

Když mu bylo již 8 let, rodiče ho nečekaně „obdarovali“ sourozencem. V roce 1946 se narodila jeho sestra Marie. A jak ni Vladimír Procházka vzpomíná? „Sestru jsem měl vždycky rád a mohu říct, že dodnes spolu vycházíme velmi dobře. Jako děti jsme spolu konflikty nikdy neměly, což bylo asi dáno příliš velkým věkovým odstupem.“

Byl vyloženě „nežravým typem“

Přesvědčit malého Vladimíra, aby pozřel připravený pokrm, bylo téměř nemožné. Jeho rodiče si s ním v tomto ohledu mnoho vytrpěli. „Jako dítě jsem byl vyloženě ,nežravý typ‘. Jídlo jsem považoval za zbytečnou ztrátu času, trpěl jsem značným nechutenstvím. Možná, že k tomu přispělo i to, když jsem musel poměrně často a pod dozorem polykat rybí tuk. Hnus, dodnes nechápu, proč jsem to musel absolvovat. I přes tehdy opěvované léčebné účinky rybího tuku jsem prodělal téměř všechny dětské nemoci, jako spálu, příušnice a hrozný černý kašel, který jsem vyléčil až po návštěvě tety v Bílině, kde jsem s bratrancem povinně chodil čichat pachy z povrchového dolu. Za týden bylo po kašli. Byla to léčba šokem, ale účinek se dostavil. Jinak v nemocnici jsem nikdy nebyl, pouze na vyšetření, a doufám, že nikdy nebudu,“ vzpomíná Vladimír Procházka na své asi největší dětské trable. 

Hrabal se do všeho

Už od devíti let opravoval kola a s tátou si někdy troufli i na nákladní auto Ford V8, které měl Vladimír Procházka starší až do doby socializace. A také se hrabal do elektriky: „Ta mě obzvlášť zajímala. Pamatuji, jak jsem ,zapojil‘ svůj první vypínač. Bylo to tak, že jsem na dva šrouby dal fázi a nulák. Při zapnutí jsem vyhodil všechny pojistky a hosté v naší hospodě byli bez piva. Nebyl totiž vzduch na vytlačení ze sklepa a hosté - elektrikáři, pan Červený a Karásek, mírně přiopilí, marně pátrali po tom, proč jim stálé ,létají‘ pojistky. A to až do doby, než jsem se přiznal. Dodnes si pamatuji, od devíti let, na slova pana Karáska: „Ládiku, elektřina není pí..“ A začal mě školit malováním schémat, takže jako malý kluk jsem pak uměl zapojit třeba lustr, přepínač, schodišťový přepínač, atd. Když viděl, že mě to zajímá naučil mě vinout i trafa, udělat odporovou páječku na cín, krystalku a jiné užitečné věci,“ vzpomíná dnes Vladimír Procházka na dobu, kdy si osvojoval základní znalosti o elektrickém proudu.

Nemáš šanci, jsi syn třídního nepřítele!

Protože mladý Vladimír Procházka získal velmi kladný vztah k elektřině, rozhodl se, že bude studovat silnoproud. Jeho otec však zasáhl: „Můj táta, když jsem mu řekl, na jakou školu bych chtěl jít, mi odpověděl: ,Nebuď vůl, podívej, kde strýc jako strojař všude byl. Půjdeš na strojní průmyslovku.‘ A bylo rozhodnuto. Jenže táta zapomněl, že byl národní socialista, rebel, živnostník nadávající na komunismus, který v té době již dělal nádeníka u ČSD. Vzpomínám, jak pan učitel Myškovský, náš třídní, mi v dobrém říkal: ,Nikam se na školu nehlas, nemáš šanci, jseš syn třídního nepřítele! Jdi se učit řemeslo, a pak se uvidí.‘ Já jsem si i přes toto doporučení přihlášku nakonec podal a na komisi, která rozhodovala o mém přijetí, se mě zastal pan Routner. A tak jsem prošel výběrem, snad i díky vyznamenání na vysvědčení, i když na to se tenkrát moc nekoukalo.“

Libor Pošta
06. 01. 2009, 20:18

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.