• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Stanislav Švarc (bývalý ředitel 1. ZŠ ve Slaném) - 1.část:
Nálety přečkával v neckách

Se svým bratrancem, Františkem Ptáčkem.

Mgr. Stanislav Švarc působil v letech 1990 až 2003 ve funkci ředitele 1. základní školy ve Slaném, Na Hájích. Nebýt toho, že jeho učitelskou dráhu přerušila vojna, učitelské profesi by se věnoval plných 44 let. Poprvé se jako kantor uvedl ve škole, z jejíchž oken byl krásný výhled do tehdy zapovězené země – do Rakouska. Učit začal 1. září 1959 ve Starém Hobzí u Dačice, odkud byl zanedlouho „odvelen“ na vojnu, z které se již do pohraničí nevrátil. Nastoupil totiž do úplně nové školy ve Pcherách, z které v roce 1963 definitivně odešel do Slaného. Nejdříve působil na 2. ZŠ na Komenského náměstí a pak 13 let Na Hájích. Po srpnu 1968 byl „přemístěn“ o 150 metrů níže, kde v zemědělském učilišti učil traktoristy i tomu, aby mezi ostatní nezasévali nenávist. V roce 1990 se vrátil ve funkci ředitele do „své“ školy Na Háje… S manželkou, Jaroslavou Guthovou, mají dva syny, Martina (43) a Michaela (36). 

Jeho táta byl předsedou ONV Slaný

Jeho táta, Václav Švarc (1912 – 2004), pocházející z osmi dětí, za první světové války poznal, co je to hlad, a vůbec vyrůstal ve velmi skromných poměrech. Jeho nejstaršího bratra Karla (nar. 1895) poznal až poté, když do jejich domu v roce 1918 zavítal jakýsi neznámý pán, který tvrdil, že se vrátil zdráv z válečných kolbišť. Když se Václav Švarc později vyučil svářečem, se svým bratrem Josefem pracoval v areálu bývalého ČKD, a to až do roku 1948. V tomto roce zaměnil svou svářečskou kariéru za politickou: ocitl se v křesle samotného předsedy ONV Slaný. Na jeho působení v této funkci vzpomíná Stanislav Švarc takto: „Můj táta tento vysoký post vykonával ve značně složité době, a myslím si, že nastalé problémy se snažil poctivě řešit. V podstatě předposlední předseda ONV Slaný byl odejit po několika výsleších státní bezpečnosti, když se stal hlavním odpůrcem nového územního uspořádání oblasti Slánska, Lounska a Žatecka. Po těchto událostech se vrátil zpátky do ČKD, kde dělal mistra, a pamatuji si, že mně říkával: ,Začínal jsem jako dělník, a jako dělník také skončím.‘A také tak skončil.“

Maminka s tetou se staraly o 10 dětí

Maminka Stanislava Švarce, Blažena Jirkovská – Švarcová (1912 - 1999) pochází z Tuřan, a během svého života zastávala několik úřednických funkcí. Podle Stanislava Švarce se jeho maminka dobře starala nejen o něj, ale spolu s tetou Kamilou i o zhruba 10 dětí, které na jejich chatě v Kalivodech pobývaly každé prázdniny. „Zvládaly to úplně v pohodě, jak po celou válku, tak do našich cca 12ti až 13ti let,“ vzpomíná S. Švarc na svou starostlivou maminku a její vydatnou pomocnici, tetu Kamilu.

Koruny utrácel v Koruně

Své prarodiče z otcovy strany, Václava Švarce (1873 – 1937) a Cecílii Budařovou (1873 – 1938) Stanislav Švarc již nezažil, ale z otcova vyprávění ví, že jeho děda pracoval v chemické továrně, kde se vyráběla kyselina sírová a která stála na pozemcích dnešních firem Regno, TOI TOI a K.N.Š. Ne zrovna vysokého věku se dožil „díky“ nezdravému pracovnímu prostředí a dle slov S. Švarce i jeho časté zálibě v popíjení pěnivého moku, společně s ostatními členy tehdejšího dělnického spolku, v dnes již neexistující restauraci Koruna, která se nalézala pod dnešním hotelem Praha… Nejčastějším útočištěm babičky byl prostor kolem plotny, kolébek s dětmi, a velkou část svého života strávila na poli.

Vzpomínky na prarodiče z matčiny strany, hlavně na dědu, Václava Jirkovského, si S. Švarc již mohl 8 let ukládat do své paměti. Jeho děda byl prý pohodový člověk, který si zvláště od svých vnuků nechal leccos líbit. Ale jako starosta Tuřan – za první republiky, musel vůči veřejnosti vystupovat úplně jinak. Václav Jirkovský byl také polírem, který se podílel na výstavbě slánských kasáren, do kterých se krátce po jejich dokončení, v roce 1938, nastěhovali vojáci Wehrmachtu.

Jedináček měl mít sestru

Stanislav Švarc se narodil 16. října 1940, hned v prvním rohovém domku na pravé straně Trojanovy ulice ve Slaném. Protože na svět ho přivedla porodní bába, věnujíc se „jen“ rodičce a batoleti, nikoliv všelijaké evidenci, nemá S. Švarc dodnes tušení, kolik jako novorozenec tenkrát měřil a vážil. Ale ví, že měl být již druhým potomkem Václava Švarce. Jeho táta v roce 1938 nastoupil na mobilizaci, a když se jednou vrátil domů, bylo mu oznámeno, že se mu narodila mrtvá dcera.

Nálety přečkával v neckách

Švarcovi se svými příbuznými, a ve Slaném jich je požehnaně, drželi vždy pohromadě. Scházeli se jak při různých slavnostních příležitostech, tak občas i nedobrovolně ve sklepení domu Brádkových, u kterých rodina Švarcova bydlela v pronájmu. Když ve Slaném začala houkat siréna, signalizující možný nálet, tak všichni příbuzní Švarců, bydlící v dostupném okolí tohoto domu, se rychle sbíhali do poměrně bytelného a rozsáhlého sklepení v Trojanově ulici. Malý Stanislav byl při těchto událostech vždy pečlivě uložen do malých necek, ve kterých přečkával houkání sirén, ale i opravdové nálety. Jednou, ke konci války, je viděl na vlastní oči, i když pumy dopadaly stovky kilometrů od Slaného. „Když spojenci bombardovali Drážďany, tak severní obzor jasně zářil a probleskoval,“ vzpomíná S. Švarc na smutnou událost 2. světové války.

Na vojáky si mohli hrát i s ostrou municí

Jaký malý kluk často pozoroval vojáky Wehrmachtu, kteří pochodovali Pražskou a posléze Netovickou ulicí na tehdejší cvičiště, nalézající se na místě dnešního areálu Ploché dráhy Slaný a přilehlého svahu. Svazy mašírujících, po zuby ozbrojených esesáků těsně míhaly obrněné transportéry, které nesly označení Hackl. Velká část této válečné techniky, včetně nevybuchlé či nepoužité munice, zůstala těsně po skončení války na bývalém cvičišti Wehrmachtu. Pro kluky z okolí, rovněž i pro malého Stanislava, to bylo něco senzačního, co nesneslo odkladu k prozkoumání. „To víte, to bylo něco pro nás. Odložené německé techniky tam bylo opravdu velké množství, takže nám dalo opravdu hodně práce, než jsme všechno, co šlo prolézt, s čím šlo kroutit a točit, důkladně prozkoumali. Často jsme nacházeli i nevybuchlé granáty a ostrou munici. Dodnes se divím, že žádnému z kluků se tehdy nic nepřihodilo. Zajímavé bylo, že rodiče nám návštěvy tohoto bezesporu nebezpečného areálu docela tolerovali…

Dalším nezapomenutelným zážitkem z konce 2. světové války bylo zřícení sestřeleného amerického bombardéru v lokalitě Boží hrob. Když jsem se krátce po dopadu bombardéru přiblížil s několika kluky z naší party k místu neštěstí, hlídali jej 2 němečtí vojáci a z vraku letadla se ještě kouřilo. Poprvé v životě jsem spatřil černocha, ale, bohužel, mrtvého,“ vybavuje si S. Švarc své „vojenské manévry“ z útlého mládí.

Nad jejich partou se vznášel duch Rychlých šípů

V podstatě každé prázdniny trávil malý Stanislav Švarc se svými kamarády ze širokého příbuzenstva na chatě v Kalivodech, kterou postavil jeho táta se strejdou Josefem na začátku 30. let minulého století. Tlupa, čítající 10 až 15 kluků, se permanentně potloukala v okolí tamní chatové kolonie, v lese, kolem rybníka a ve vsi, a konala všemožná alotria, která v té době byla myslitelná. Naštěstí se nad touto partu stále vznášel duch Rychlých šípů, který dokázal všechny kluky patřičně umravňovat. Platnými členy této party byli Jaroslav a Jiří Hanzl, Antonín a Vojtěch Kočka, Václav a Petr Houda, bratři Műhlbergerové, bratranci Zemanové, František Čáp, Miloš Farský, Petr Krammer a František Ptáček.

Libor Pošta
02. 01. 2008, 17:35

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.