Žádný dokonalý kůň, nýbrž zrzavá potvora

Desítky přečtených dívčích románů. Všechny o koních. Nejrůznější tituly, autoři, pestrobarevné přebaly. Každá z knížek však skrývá to samé. V každém svazku je dívka, která na koních příliš jezdit neumí. Taková, která ovšem koně miluje. Přijde do stájí s tím, že se chce naučit jezdit a v tom se to stane! Setká se se svým vyvoleným koníkem, přeskočí jiskra a jako zázrakem jsou jezdec i zvíře jedna duše, jedno tělo. Díky vyvolenému koníčkovi se naučí jezdit ihned a pak až přichází zápletka…

Nicméně jsem se zamilovala no této naivní dokonalosti a toužila jsem po svém příběhu. Chtěla jsem potkat TOHO koně, muselo to přijít… Prosila jsem maminku, škemrala a žadonila. Dokázala jsem to! Začala hledat, kde bych mohla jezdit. Jako zázrakem se zjevila stáj kousíček od nás. A tak jsem tedy ve svých jedenácti letech začala jezdit na koních.

Celá nervózní jsem přišla poprvé do stáje. Milá, drobná paní s představila jako Jana. Ukázala mi své tři koníky. Měli nádherného hřebce, který byl ale údajně prudký. Páni, toho tak zkrotit, to by mohl být ON… Nicméně to nebyla má oběť pro očekávanou jízdu. Vedle ve stáji byly dvě klisny. Krásná hnědka, ta je prý Janina a pak zrzavé třeštidlo. Jiskřičky té kobylce z očí koukaly.

„Tohle je Jůlina.“ Informovala Jana. Je prý jejího manžela.

„A je hodná? Na té budu jezdit?“ ptala jsme se horlivě.

„No, asi budeš jezdit na Julče, protože hnědka zdrhá. A Jůla zase vyhazuje, Tak jsme se usnesli, že je to menší zlo,“

A rázem se mi na koně nechtělo. Tohle jistě není TA klisna…

 

 Později mi bylo řečeno, že jsou jí tři roky a že je březí… Příšerná kombinace. I přes čerstvě nabytý strach jsem ale klisnu pohladila, dala jsem jí mrkev a šla jsem si pro boty.

 

Nemohla jsem na ni ani vylézt, zrovna malinká nebyla. Statná klisna si se mnou dělala, co chtěla. A já jsem se snažila, poslouchala jsem povely a nic… Jana  si nás vzala na lonž, což je taková dlouhá uzda, spíš takové vodítko na koně, které mu umožňuje pohybovat se jen v kruhu na vzdálenost lonže. A poklidně jsme krokovaly.

První hodina proběhla v klidu – kupodivu. A tak jsem se odhodlala i na další. To už nebylo jen tak. Zkusily jsme klus a kobyla mě vyhodila ze sedla, aniž bych se stačila rozjet.  Zkrátka jsme mezi sebou neměly ten ideální vztah…

 

Nevydržela jsem ani půl roku. Kobyla byla čím dál otrlejší a házela mě, kam chtěla. Neměla jsme na ni. Pak s námi začal jezdit Janin manžel a to byl úplný konec. Byl přísný a já jsem až tolik nechtěla. Klusali jsme i cválali a co kolečko na lonži, to mě Jůlina shodila. Měla jsem dost, stačilo, neexistují dokonalí koníci a láska mezi člověkem a koněm. Jen povídačky. Poté, co se mnou Jůlina vycválala do krpálu, tam mě sesypala a zmizela, už byl vážně konec. Nechtěla jsem jezdit.

 

Maminka si oddychla a já jsem se vrátila k pouhé teorii, vytáhla jsem dívčí romány a dál se oddávala snění. Dnes bych asi Julču obešla obloukem a na ostatní koníky také pohlížím trochu jinak… Ale co když je někde mezi nimi ten můj DOKONALÝ?

Dnes má svátek Emílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.00%

Spíše ano

17.72%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.96%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3284