Chtěla jsem zapomenout

Od té doby co už nechodím jezdit za zahradu, ale na Smečno, je všechno úplně jinak. Jsem velice zavázana za to, co tam pro mne dělají. Do Studeněvse jsem chodila dlouhé měsíce, ale nikdy jsem se nenaučila to hlavní. To se mi podařilo až ve Smečně. Naučili mne sedlat, vysedávat na správnou nohu, zacházet s neposlušným koněm a dali mi novou rodinu, která hojí bolestné chvíle strávené s jinými koňmi i lidmi tam.

  Nahrazují staré vzpomínky, na které nelze zapomenout, nahrazují je za lepší a větší.Tomu bylo tak i ve čtvrtek. 

Stýskalo se mi po zemřelém Bojárkovi, Fidorce, ztracené Jessi a ve škole se mi nevedlo. Jednoduše jsem dostávala jednu špatnou známku za druhou. Jediné co mě drželo v naději byl pocit, že dnes je den, kdy jdu na koně. 

    Odpoledne jsem s kamarádkou Gábi už nadějně přešlapovala na parkovišti a čekala na dědu, který nás měl na koně odvézt. Konečně byla cesta za námi, ačkoliv jsem měla jako každý čtvrtek divný pocit, že se něco stane, byla jsem šťastná, že tu zase jsem. Ve stáji byl jen stájník, ale řekl ať si koně vyčistíme. Jelikož moje oblíbenkyně Sandra kulhala, vybrala jsem si středně velkou Pergii. Čištění dopadlo ku podivu dobře. Přišel jen trenér pan Suchel, ale jiní "žáci" ne. Zůstala jsem tam jen já a Gábi. Bylo nasedláno a tak jsme šly do haly. Pan Suchel nás tam chvilku nechal krokovat a když přišel, ptal se jestli nechceme jet ven. Radostně jsme přikývly i když jsme nevěděly jak se ty koně chovají venku. Měla jsem tu smůlu, že jsem měla dlouhé třmeny a tak jsem nejezdila tak, jak bych si přála.

Nejdříve jsme dojely na pole, které jsme objížděly kolem do kola, občas klusaly. Bylo těžké koně udržet v rovnovážném tempu, protože směrem domů vždy přidávali. 

  Nějak jsme to s Gábi ustály a jely dále. Pan Suchel měl sebou pro jistu rohlíky, ale na to co přišlo, pouhé rolíky nestačily. Měly jsme naklusat po cestě, která byla zároveň cestou po které jsme měly jet do stájí. V ten okamžik jsem věděla, že teď příde něco, čeho jsme se bála. Začala jsem se uklidňovat, když jsem klusala mírným tempem. Jenže jsem se otočila a Gábi Amálka začala házet beránky a nacválala. Pergie nesměla zůstat po zadu a  tak se poklidný klus změnil v divoký cval. ,, Ach, to ne, nesmím zklamat, nesmí se opakovat to co s Jess!" Říkala jsem si a okamžitě zareagovala. Třmeny mi sice vypadly, ale já se nechtěla vzdát, nechtěla jsem, aby se opakoval můj pád, kdy semnou letěla Jess domů. Zvládla jsem to já i Gábi. Byl to krásný pocit a krásný byl i cval, který následoval ve výbězích.

Mohu vám jednoznačně říct, že nikdy jsem se při cvalu nebavila tak jako teď. Byla jsem neuvěřitělně šťastná, že jsem dostala tuhle lekci. Zapomněla jsem na všechny své "problémy". Jsem ráda, že tohle můžu prožívat s tak skvělými lidmi a koňmi. Jsem ráda, že tam můžu být a doufám, že tam zůstanu, protože je to tam skvělé a nikdy jsem své zážitky na koních nevyprávěla tak zapáleně, jako je vyprávím doma teď. 

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%