Když mě kůň poslouchal...

Bylo to jednou v Zoo Plzeň. Bylo tenkrát hrozný horko a já si přála, abychom byli co nejdříve pryč a já si mohla dát na chatě studenou limonádu a citrónovou zmrzlinu. Táta byl taky otrávenej a tím mi na náladě moc nepřidal. Už jsem se chtěla jemně a nenápadně zeptat, kdy půjdeme domů, když můj zraj padl na ohradu s koňmi. I když mi bylo téměř třináct vykřikla jsem jak malá a táhla tátu a ségrou k ohradě. Lenka mé nadšení opětovala, jen táta se tvářil, jakože nás nezná. Já se k němu ale hrdě hlásila a nakonec povolil jednu jízdu. Hurá!

Usadila jsem se do sedla anglického plnokrevníka hnědé barvy. Srst se mu leska v sálajícím slunci, ale já tušila, že by tady být nechtěl, i když o ně bylo postaráno dobře. Lenka se vyškrábala o dva koně předemnou, takže jsem jí skoro neviděla. Vzpomněla na všechny ty knihy o koních, co jsem přečetla. Chtěla jsem být jako ony -  ty dívky, které jistě sedí v sedle a mluví na koně, jako na přítele. Když jsem se ale odhodlala narovnat, kůň se zatřásl a já byla ráda, že se držím uzdy.

V polovině cesty jsme se konečně dostala do toho tempa, které koník udával. Cítila jsme se strašně šťastně, i když jsme jeli v koloně a nemohli udělat krok navíc. Měla jsem nutkavou potřebu se s mou náhlou radostí svěřit. Ale oslovit někoho cizího jsem nemohla a tak jsem začala mluvit sama pro sebe. A v tom se to stalo! Koník ke mně natočil uši a jemně kýval svou hrdou hlavou. Nejprve jsem se lekla, ale pak mě to přešlo, radost se zdvojnásobila. Měla jsem pocit, že ho chápu a on chápe mě... Takhle vypadá soužití mezi koněm a jezdcem? Jestli ano, pak jsem v téhle chvíli byla nejšťastnější jezdkyní na světě... Povídali jsme si celou zbylou cestu...

Škoda jen, že už je konec... Další děti a další jízda... Sbohem příteli

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283