Já a sport ? To sotva

Nedávno jsem zjistila, že mám ze sportu tak trochu strach.  Už od malička jsem nebyla sportovní typ, přestože oba mojí drazí rodičové sportují rádi. Mamka na základce běhala závody za školu a táta je prostě všestraně využitelnej.

Já všechno ,, zvládala" tak nějak opožděně. Zatímco děti ve školce se mi ve svých čtyřech letech chlubili, že chodí s maminkou plavat a už jezdí na tobogánu, já jsem byla radši zticha a šoupala nohama. Plavat jsem se naučila v deseti a to ještě s mírnými problémy. Podobné to bylo i s lyžováním. Byla jsem vyloženě zoufalá, když jsem v jedenácti letech poprvé stála na těch zakroucených prkýnkách a úpěnlivě se snažila udržet alespoň trochu rovnováhu. Z této dovolené jsem si odnesla pár modřin, ale už jsem se tak nějak po té sjezdovce šourala. Chvála Bohu přišel povinný lyžařský výcvik a tam jsem můj lyžařský um zdokonalila.

To jsou dva sporty, které teď už tak nějak zvládám. Občas si zahraju basket, ale to jen vyjímečně a musím na to mít tu správnou náladu. Ve škole je pro mě tělocvik něco jako utrpení. Atletiku nezvládám na celé čáře, protože co se běhání týče, mohla bych sotěžit se šnekem. S gymnastikou už jsem na to lépe, protože jsem dlouho chodila na tancování, takže takové ty jemné a něžné pohyby umím. Bohužel roznožka a výmik jsou mi naprosto cizí a řádné přátelství se nám navázat asi nikdy nepovede.

Přesto to nevzdávám, vlastně ani nesmím, v devítce je totiž vysvědčení důležité ať už de o češtnu nebo tělák!

Dnes má svátek Emílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.00%

Spíše ano

17.72%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.96%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3284