Pilatesem ke štěstí a rovným zádům
Moc dobře si pamatuju, že ještě, když jsem já, mamka i
brácha měli společnou cestu do školy, moje máma vždycky klepala bráchovi na
záda, aby se narovnal. Já pokaždé dostala pochvalu, jak chodím krásně rovně a
že jsem tudíž velice šikovná. Mně ale ani nepřišlo, že bych chodila nějak obzvlášť
rovně, prostě jsem ráno vstala, přešla pokoj, sešla schody a to všechno s rovnými
zády, já se snad ani hrbit neuměla.
Mamka skákala radostí do stropu, že jsem hrbatá záda po
ní nezdědila alespoň já, ale ono ouha. Ani jedna z nás neví, kdy přesně,
ale prostě jsem se začala hrbit. A ne a ne se to odnaučit. Na to, abych se
držela narovnaná, jsem vždycky musela myslet a když mi myšlenky utekly jiným
směrem, už mi zase spadla ramena a z rovné páteře se stal oblouk.
O cvičení jménem pilates jsem věděla, i že je na bolavá
záda, ale vždycky jsem si říkala, že já to nepotřebuju a navíc jsem nikdy
nebyla schopná se k tomu dokopat. Až včera, kdy nám naše učitelka na
tělocvik udělala speciální hodinu zaměřenou jen na toto cvičení, jsem si řekla:
„Ano, tohle je ono, to je tělovýchova pro mne.“
Moc mě to celé bavilo, strašně jsem si to užila a alespoň
na pár chvil při a po cvičení jsem se cítila šťastná a vyrovnaná, ač ten den
byl jinak totálně na nic. Hlavní klad ovšem přišel dalšího rána – probudila jsem
se, podívám se na sebe do zrcadla a připadám si nějaká jiná. Až po chvíli mi
došlo, že mám úplně rovná záda a to je neřídím svou vůlí! Prostě tak zůstaly po
cvičení. Zkoušela jsem se nahrbit, ale buď to šlo jen stěží anebo to bylo více
než nepříjemné. Musím vám říct, že se s narovnanou páteří cítím – a také
vypadám, teď bez nadsázky – o 100% lépe.
Už jsem se dnes celý den ve škole nemohla dočkat, až dojdu
domů, pustím si DVD s pilatesem, které jsem dostala k Vánocům, a
začnu cvičit. Opět se dostavil onen slastný pocit, zapomenutí na vše špatné,
totální pročištění hlavy a soustředění jen na sebe samu. Byla to úžasná
půlhodinka a doufám, že mě to nepustí a každý den si najdu alespoň tu
chvilenku, kdy dokonale vypnu a nebudu myslet vůbec, ale vůbec na nic…
Fotografie:
...
Nikola Sedloňová, 2.ZŠ Slaný, 8. ročník
30. 03. 2010, 17:55
Hodnocení článku:
Příspěvek ještě nebyl hodnocen
Komentáře:
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.