Hladké přistání

I můj vlídný vztah ke sportu má své meze. Mohu ale říct, že zimní sporty mám ráda. Ať už si pod tímto pojmem představíte bobování, koulování, nebo stavění sněhuláka, ve všem vynikám na výbornou. Pokud vás ovšem nejprve napadlo lyžování, jízda na snowboardu či bruslení na ledě, ani tam to se mnou není tak marné. A když už tedy tak zdatně jezdím na lyžích, za což mimochodem děkuji velké oběti mé donedávna nelyžující matky, která nejméně jednou ročně poctivě celý týden mrzla pod sjezdovkou, usoudila jsem, že i jízda na běžkách by mohla být fajn.

 

Vhodnou příležitostí k něčemu takovému byl náš loňský lyžařský výcvik. Po pár zkušebních jízdách se zdálo, že nebudu úplné telátko. Měla jsem všem trochu strach ze sjezdu prudších kopců. Poradila jsem si tedy po svém. Na vršku jsem si dala běžky natěsno k sobě, posadila jsem se na jejich konec a přibrzďovala jsem si rukama.  Marně na mě pan profesor křičel, že to nesmím, že si prodřu - jaksi zadek. Tento způsob sjezdu zdál se dle mého názoru mnohem bezpečnější a tak mne následoval nejeden spolužák.

 

Po pár dnech se schylovalo k celodennímu výletu na běžkách. A tak jsem statečně šlapala. Kopce nekopce, naprosto odhodlaný výstup vzhůru se dařil. Vítězně jsme dorazili k horské chatě a hladoví jak vlci se začali vrhat po čemkoliv jedlém. V danou chvíli nikoho nenapadlo, že byla-li cesta sem celá do kopce, bude asi cesta zpět celá z kopce…

 

Nasyceni a napojeni jsme stáli vzorně seřazeni a čekali na další povely. Pokud nám do teď myšlenka cesty z kopce nebyla tak úplně jasná, instruktor nás s ní seznámil.

„Teď pojedeme takovým údolíčkem, malinké kopečky, nahoru, dolů, nahoru, dolů a pak přijde sjezd. Říká se mu Liščí kopec, nikdo nepojede po zadku (netuším, proč se při těchto slovech díval zrovna na mě) a hlavně opatrně, je to tam docela o hubu.“

Cestou údolím panovala veselá nálada. Nabitá energií jsem se držela hned za Jindřichem a myšlenku sjezdu jsem si nepřipouštěla.

Poctivě jsme jeden za druhým padali v zákeřné zatáčce a stále nikdo nepřemýšlel o sjezdu.

 

Nálada vzala za své ve chvíli, kdy stál Jindřich Na vrcholku opravdu prudkého kopce. Naprosto nerozumně jsem stála pořád ještě zařazena za ním.

„Tak mazánkové, opovažte se mi rozsekat. Hezky klídek, nenechte si to rozjet, můžete si dělat obloučky, prostě v pohodě a hlavně pomalu. Dole uvidíte chatku, v ní na nás čeká druhá půlka, tak tam zabrzdit, nikdo nepojede dál. Jasné?“

Jasné, jen kolenům asi moc ne, drobet se rozklepala…

 

Začátek nebyl tak hrozný, poctivě jsme vykrajovala obloučky těsně za instruktorem. Za první třetinou jsme zastavili, abychom zjistili dosavadní ztráty. Žádné.

 

„Tak Káčo, šup, jedeš jako první, jsem hned za tebou.“

 

Tak fajn… To je zajímavý, ono to jede tak hezky když nezatáčím… Jejda, jedu nějak rychle… No, a pořád přidávám… Teď už se ani nedá říct, že mi vítr cuchá vlasy, spíš mi rve čepici z hlavy… Páni, to jedu asi docela rychle!

 

„Káčóóóó, ty vole, brzdiiiiiiii…. Dělej obloučkyyyyyy….. Vždyť se záááábiiiijééééééš….“

 

Z posledních slov instruktora už jsem moc neslyšela. To se mu to kecá, dělej obloučky, ale když ono to nejde zastavit.

V mžiku míjím postarší pár běžkařů, kteří jen nevěřícně stočí svůj zrak za řítící se puntíkatou střelou. Já nic nevidím! Fouká mi sníh na zamlžené brýle… Pomóc, ono to nestaví… A támhle, to bude asi ta chatka… Do háje…

„ Pomóóóóóó…“ C mi jaksi zmrzlo u úst. Nikdo mi nepomůže. Jakou rychlostí tak mohu jet? Podobně se míhají stromy, když jedeme osmdesát lesem… Na co to myslím? Vždyť já teď musím brzdit, jinak se zabiju!

Ve chvíli, kdy mi bylo jasné, že jsem v tom opravdu sama a že takovou rychlostí ani můj strážný anděl nelétá, bylo na čase jednat.

Jediné rozumné řešení? Sednu si na zadek a nějak to dopadne…

 

Tak raz, dva, tři… A už z kopce metám neskutečnou rychlostí šišaté kotrmelce, nechávám za sebou brýle i čepici… Stojím! Uffff…. Mám obě nohy, obě ruce a naraženou zadnici. To nebylo tak hrozné… K mému překvapení jsem se dokutálela asi sto metrů od plánované zastávky. Jak krásně vypočítané. Než se stačím vzpamatovat, už kolem mě projíždí všichni ostatní.

„Jsi živá?“

„Není ti nic?“

„Káťo?“

Když vidí, jak hlasitě se doslova tlemím, vypuká hromadný, nekontrolovatelný smích.

 

Má jízda na běžkách se od té doby nikterak nevytříbila, ale neustále slýchám, zda nepojedeme na běžky, že se mnou to prý alespoň není nuda.

Dnes má svátek Emílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.00%

Spíše ano

17.72%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.96%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3284