Úryvek z deníku zdatné sportovkyně

Zase jedno příjemné sobotní ráno. Cestou do koupelny přemýšlím, copak dobrého zblajznu k snídani.

Po důkladné ranní hygieně spočine můj zrak na digitální váze. Bez většího rozmýšlení ji zapínám a záhy na ni stoupám. Čísílka nabíhají a nabíhají, cifra se zvětšuje... Ale kdepak, to není možné. Váha ukázala nemilosrdně velmi ošklivé číslo. No tohle, říkám si, ty moderní váhy... To je pořád rozbité, určitě se někde stala chyba.

Lehce namíchnuta tímto faktem se s odhodláním vydávám kamsi na půdu, hledat starou dobrou váhu. Náročná akce nakonec dopadne úspěšně - našla jsem! Odnesu si ji hezky dolů a s nadějí na ni stoupám. Néé! To není pravda! Tak holky se na mě asi domluvily, jinak to nevidím.

Připadala jsem si trochu bezradná a značně otrávená. Před zrcadlem zůstanu stát asi dvacet minut. Opakovaně se prohlížím zepředu, zleva, zprava, zezadu… Asi na tom něco bude. Možná mají nakonec holky(váhy) pravdu… Vánoce se na mně nekompromisně podepsaly. No, ono možná že už předtím…

 

Od zrcadla odcházím naprosto odhodlaná. Moje první kroky nevedou dle původního plánu k lednici, ale opačným směrem, do zadního pokoje. To je taková “kouzelná místnost“, kam schováváme všechno, co se nám zrovna jinde nelíbí. Projít tedy přes celý tento pokoj je vlastně nereálné. Dobře vím, že se někde v útrobách této místnosti schovává můj budoucí nejlepší přítel. Bez větších problémů se k němu dostanu. Běžný pozorovatel by asi úplně netušil, co že to vlastně jdu vyvléct. Náš rotoped totiž funguje úspěšně již několik měsíců jako věšák na prádlo.  O jeho nepoužívání svědčí vrstva prachu. Původní barvu nelze definovat.

 

Více než hodinu věnuji nezbytným úpravám “přítelova“ zevnějšku až se dokonale leskne. Když už jsem vynaložila takové úsilí, nenechám rotoped opět zapadat prachem! Musím mít nějaký plán. I tomu věnuji patřičný čas. Beru v potaz své schopnosti a určím si na každý den několik kilometrů a nějakou trasu. Z počátku hezky po rovince a pak možná i nějaký ten kopec. Ráda bych jezdila každý den, aby to mělo nějaký efekt.  Vrcholem mého odhodlání bylo přísné a nekompromisní : „Žádná lízátka, žádná čokoláda!“

 

Pyžamo jsem vyměnila za nezbytný cvičební úbor a vyrazila jsem vstříc prvním kilometrům. Upřímně, má očekávání se od skutečnosti trochu liší. První kilometr a mám dojem, že umřu. Za pár minut už si Vánoční obžerství značně vyčítám. S každým dalším šlápnutím ze svého plánu postupně slevuji.

 

Asi mi upadnou nohy. Vzdávám se. Ujetých kilometrů? Ani se neptejte! Zítra to snad bude o něco lepší…

 

Blbost. Ani o chlup to není lepší, ba naopak! K té dřině se přidává ještě projevující se včerejší námaha. S těmi kilometry to není o nic lepší, zmožení – trojnásobné!

 

Abych se dostala k závěru mého pětidenního snažení – aktuální počet najetých kilometrů? Celkem deset – tedy původní plán na jeden jediný den… Váha? Bez výraznějších změn. Má psychika? V zoufalém stádiu. Hlad? Nepopsatelný. Utrpení? Nepředstavitelné.         

Zhruba tento závěr jsem dnes dostala. A víte, jak jsem to vyřešila? Na rotoped se znovu navěsilo překážející prádlo, zamčené sladkosti se vrátily na můj stůl a nyní se s nutellou v ruce prohlížím v zrcadle a usuzuji, že do léta je daleko a zas tak hrozně na tom nakonec nejsem. Za takové utrpení mi to v žádném případě nestojí. A teď už dobrou chuť, chopte se také nějaké mňamky, ať mám lepší pocit.

Dnes má svátek Emílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.00%

Spíše ano

17.72%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.96%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3284