• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

O smutné nenaplněné lásce beřovického kováře Valeriana Pejši

Valerián Pejša, kovář a český povídkář.

Ve čtvrtek 6.listopadu vzpomeneme již 150.výročí narození Valeriána Pejši, kováře a spisovatele – básníka samouka. Valerián Pejša si v životě ničeho neužil a jedinou radostí mu bylo právě jen psaní. Prožil také velkou i když jen platonickou lásku ke spisovatelce Libuši Grossmannové – Brodské. Jen tři setkání (Veltrusy, Praha, Beřovice), z nichž ona sama vzpomíná jen na dvě, zažil nesmělý a pak už silně nemocný Valerián Pejša se svou tajnou láskou. To poslední bylo už jen bolestným rozloučením s mladým životem, zničeným neléčitelnou tuberkulózou. Jeho tajená a marná láska Libuška byla rovněž spisovatelkou. Psala především literaturu pro děti a byla silně handicapována ztrátou sluchu v dětství.

Na své seznámení s Pejšovým dílem a pak i s ním samým osobně vzpomíná v krátkém fejetonu, publikovaném v roce 1920… Vzpomínka, kterou zde píši, není výhradně osobní a z literárního stanoviska bude zajímat dnešní literární enthusiasty, kteří s pietou vzpomínajá nejčeštějšího malíře Mikuláše Aleše i Jakuba Arbesa, spisovatele, jejichž uznání i obzvláštní přízni těšíval se kdysi mladý literární začátečník Valerián Pejša od Zlonic.

To bylo tak: Kolem osmdesátých let minulého století vycházel v Praze satyrický časopis Šotek, redigovaný Jakubem Arbesem a ilustrovaný hlavně Milulášem Alešem. Nejhorlivějším přispívatelem Šotka (vedle svého krajana a osobního přítele Dr.J.Hrdiny) byl právě Valerián Pejša.

Tehdy, po dobu svého nepříliš dlouhého vycházení Šotek nenalezl valného porozumění ani zasloužené podpory, neboť jak známo, ryzí umění Alešovo nebylo dlouho náležitě ceněno. Však se na Arbesovi stejně jako na Alešovi osvědčilo přísloví, že doma nebývá žádný prorokem a to by se mohlo stejně říci o Valeriánu Pejšovi. Dnes by u znalce umění ilustračního a literárního nadšence ony dva ročníky Šotka snad byly zlatem vyvažovány již pro ty svérázné a charakteristické kresby Alešovy. Výkvět nejlepších tehdejších humoristů byl seskupen kolem redaktora Arbesa a jakým způsobem se mezi ty literární kapacity dostal mladičký tehdy literární začátečník Valerán Pejša. O tom právě hodlám napsati kratičkou vzpomínku, která dobře osvětlí tehdejší literární poměry.

Současně se Šotkem vycházel humoristicko – satyrický týdeník Paleček, jehož redaktorem byl tehdy právě Rudolf Pokorný, známý spisovatel a již tehdy fedrovatel československého sblížení. Nepatří do této krátké stati, jakým byl R.Pokorný jako člověk a jako literát, ale jako redaktor býval velmi bezohledný, přísně vyběravý, což bývalo zárukou, že každá práce, kterou Pokorný přijal, měla svou cenu. Psávala jsem do Palečka již dávno před tím, nežli se tam poprvé objevilo jméno Pejšovo. Jeho stále hojněji otiskované práce budily pozornost bezvadnou pěknou formou, stejně jako obsahem, sršícím vtipem, humorem a satyrou.

Jak uměl Pejša tepati hlavně lidskou zaostalost, přetvářku a jiné necnosti. Bylo požitkem čítati jeho básně stejně v Palečku jako v Šotku. U nás více nežli kdekoli jinde jest již jaksi ustáleným pravidlem, že český literát nemívá na růžich ustláno. Bývalo to pravdou dříve, je to smutnou pravdou dnes a jak bude v budoucnosti, ví dobré nebe. Radost Pejšova z těch literárních úspěchů neměla zůstati nezkalena. Lidská závist a podlost šla tak daleko, že redaktor R.Pokorný obdržel bídný anonymní dopis, v němž stálo doslova, že jest Valerián Pejša pouhým vesnickým kovářem a že by mu ti „páni od pera“ neměli tisknout jeho písničky, ať prý se umouněný kovářský chasník raději drží kladiva.

Jenže pisatel docílil pravý opak toho, čeho zamýšlel ve své nízkosti. V redakci nastalo všeobecné rozhořčení nad takovým drzým útokem a když jsem to zvěděla uznala jsem, aby se dostalo Pejšovi nějakého zadostiučinění. Tehdy redaktor sám ze své vůle v Palečku otiskl ostré odmítnutí nízkého útoku a Pejšu veřejně vybídl k dalšímu spolupracovnictví, já pak jsem mu poslala několik řádek, k nimž vedle spravedlivého hněvu na útočníka vedla mne hlavně spisovatelská kolegialita. Však jsem to znala sama, až příliš dobře, ty těžké začátky literární a jak usilovně a přetěžko jest probíjeti se tomu, kdo spoléhá pouze na svoji osobní čestnost a cenu své práce – v tom byli jsme s přítelem Pejšou vždycky za jedno, povrhujíce jakoukoli protekcí.

Odepsal mně tak, že mne jeho psaní hluboce dojalo svým zdravým pudem duševně nadaného člověka. Pejša hned vycítil, že jeho důvěra ke mně jest oprávněna a jeho stesk, s nímž vylíčil mi své poměry, byl nicméně mužně prostý. Tuším, že největší radost měl Pejša z toho, že také Arbes a Aleš, kteréž on oba zbožňoval, na základě toho anonymního útoku v Palečku jej vybízeli k horlivějšímu přispívání do Šotka.

Od té doby jsme si s Pejšou dopisovali nepřetržitě; psával, že moje listy mu nahražují život a znalost pražského literárního prostředí, já pak se z jeho dopisů utvrzovala v přesvědčení jak správně hádám, že jeho osobní poměry jej činí nešťastným a nespokojeným. Musil se, nadaný hoch, podrobiti vůli otce kováře, jenž chtěl mít syna svým nástupcem. Jenže Pejša byl slabé tělesné soustavy a namáhavá práce v kovárně jej zvolna ale jistě udolávala.

Kdyby se tomuto nadanému mladíkovi bylo dostalo náležitého vzdělání, kam mohl dospěti, na jakou výši se vyšinouti on, který žije v ústraní venkova, vychodiv pouze školu obecnou, napsal svého času tak mnoho krásných prací?!

Jedinou útěchu, radost a zábavu nalezal Pejša v literárním tvoření, které arci vyčerpávalo jeho slabé síly, poněvadž mohl psáti pouze v době oddechu, nedbaje, že se tak ničí. Bylo důkazem jeho velkého nadání, kteréž také vítězně proniklo. Jen žel – bylo to tak, jako když nám zazáří na chmurné obloze teplý a světle oslňující paprsek, aby hned na to navždy uhasl. Pejša statečně snášel svůj neblahý osud, až teprve po smrti matky, kterou nade vše miloval a po ztrátě milé sestry jeho tělesné síly byly podlomeny. Jeho mohutný duch ve slabém těle sice ještě odolával, ale to již bylo jako pláploání dohořívajícího plamene.

Valerián Pejša psal mnoho a psal pěkně, zvláště do kalendářů a jeho lidové povídky těšívaly se neobyčejné oblibě jak se ke mně nejednou vyslovil tehdejší redaktor Pečírkova kalendáře probošt V.Štulc a jiní závažní redaktoři. Příznačno pro náš život jest, že Pejšovi bylo záviděno i to, že mu byly posílány z redakce honoráře za jeho práce.

To jsem Valeriána Pejšu viděla podruhé, když na jeho prosbu přijela jsem do Beřovic, abych jej zastala schváceného přetěžkou bolestnou nemocí, z které se více nesebral…

Jaké jsou to teskné vzpomínky! A vížou se k zahradě jeho domu, kde nyní někde asi stojí jeho pomník. Tam jsme si všecky, já, moje matka i sestra Pejšova nepozorovaně zaplakaly nad tím mladým uhasínajícím životem, který tak mnoho ještě mohl dát svému národu, kdyby jej nebyl pronásledoval zlý osud. A čím kdysi se na živém Pejšovi prohřešila zloba lidská, to po jeho smrti napravila lidská ušlechtilost. Zásluhou inteligentních vzdělanců postaven mu pomník poblíže beřovického domku, a na rodném domku bude zasazena pamětní deska.

Této pietní snaze budiž nejlepší odměnou vědomí, že kdo ctí skutečné zásluhy jiných, sám sebe ctí a je hoden uznání současníků.

Před mým duševním zrakem vyvstalo kus minulosti vyvolané předchozími vzpomínkami: vidím se v duchu v zahrádce Pejšových tam v Beřovicích.

Jistě je to výsledek duševní sympatie, s kterou sleduji veškerou tu pietní akci na paměť nebožtíka o němž vím, že plně toho zasluhuje. A končím srdečným pozdravem na všecky, kteří se přičinili k uctění jeho světlé, požehnané památky…

Libuše Grossmannová – Brodská v době psaní fejetonu znala snahy beřovické omladiny, která, byť s dlouholetým prodlením dokázala sehnat potřebné finance a roku 1904 postavila Pejšovi před jeho kovárnou důstojný pomník. Po čase byla také ve Zlonicích umístěna na jeho rodný dům pamětní deska. Co k tomu dodat…

Velký literární talent mladého kováře - spisovatele, neměl čas více a podstatněji se rozvinout. V nedožitých pětatřiceti letech umírá 12.srpna 1893 Valerián Pejša v Beřovicích na tuberkulozu plic.

Jméno Valeriána Pejši se nedostalo do slovníků a učebnic. O tom jak si jej vážili jeho současníci svědčí jen ona pamětní deska na rodném domku ve Zlonicích a památník u „Staré kovárny“ v Beřovicích. Obě kamenné památky mají na svém vrcholu symbol moudré sovy.

Prostý hrob na starém hřbitově u dolínského kostela, kde byl Valerián Pejša vedle své matky a sestry uložen k věčnému odpočinku, zarostl travou. Čtenáři jeho povídek dávno zemřeli a letité časopisy a kalendáře pohltil čas.

Ale přece… V šedesátých letech minulého století se pozůstalostí Valeriána Pejši a Ludmily Grossmannové – Brodské probádala kladenská rodačka, spisovatelka Julie Brožová – Malá (1883 – 1971) a z načerpaných poznatků vytěžila životopisný román o přátelství a lásce obou výše jmenovaných literátů, nazvaný Život ve stínu. Strojopis tohoto díla mi byl zapůjčen ve zlonickém Památníku Antonína Dvořáka, k opsání do digitální podoby. Což jsem také učinil. Dílo věnovala autorka zlonickému Památníku a teď už zbývá jen sehnat mecenáše nebo grant k tomu, aby se tento docela hezký román, dostal v podobě knížky do rukou čtenářů. Spatřit světlo dnešního světa by si určitě zasloužil i výbor Pejšovách povídek. Takže, uvidíme, co přinese čas.

Libor Dobnert
04. 11. 2008, 15:03

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.