• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak přestalo být Slaný městem královským

Slaný v roce 1602.

„Poněvadž Jeho Milost císařská město Slaný prvé ve 200.000 kop míšeňských zastavené, již za dědičný za 283.000 kop míšeňských dědičně Jeho Výsosti Hraběti Martinicovi doprodati jest ráčila, aby všickni Slanští sousedé osedlí od Jeho Milosti Císařské pana komisaře již v dědičnou moc a poddanosť uvedeni a Jeho Výsostu Hraběti Martinicovi postoupeni byli.“

Tak začíná písemné provolání smečenského pána, Jaroslava hraběte Bořity z Martinic, které povinně vyslechla veškerá slánská obec dne 30.srpna 1638, svolaná na radnici. Od tohoto dne se někdejší královské město Slaný stalo definitivně městem poddanským, dokonce obdařeným robotou. Město potrestané poddanstvím, ze kterého se vymanilo až po dlouhých 156 letech.

O svůj hrdý titul však město přišlo již o patnáct let dříve a my se v memorandech slánského rodáka Jana Augusta Zimmera vrátíme do doby pobělohorské, kde všechno začalo…

A tak a nejinak dostalo se moje milené rodné město Slaný do rukou Martiniců, vzdor tomu, že od dávných časů přináleželo královské české koruně, vzdor tomu, že nebylo zadluženo jako jiná města, vzdor tomu, že pro své cesty a silnice co velmi pohodlné bylo ctěno.

Od roku 1623 1.zářím bylo Martinicům poddáno. Pomysli jen, pane, Vaše c.k.apoštolské Veličenství, jakého příkoří jsme museli snésti a jakou hanbu a potupu vytrpěli otcové naši! Však příčina, proč Slanští přede všemi ostatními v největší nemilost upadli, jest mi známa.

Jest pověsť, když byl Jeho Veličenství císař Ferdinand II. města potrestal na penězích a na statcích roku 1621 a je vydal soudům, že vševědoucí soused, Jaroslav z Martiniců, u císařského soudce promluvil, že trest, Slanským uložený, jest tak mírný, že jej zaplatiti mohou tři až čtyři měšťané téhož města. Výpověď tato hluboko utkvěla v paměti soudců a jelikož válka nebrala ještě žádného konce, jelikož císařská pokladna byla již vyčerpána a touženo po penězích, tož žádány na Slanských strašné sumy. Slanští se toho zalekli, jelikož císařská daň, jakož i nedávno jim uložená peněžitá pokuta vysála již jejich síly. Zapřísahali se tedy, že již platiti nemohou. Než hlasy jejich nebyly slyšány, prosby jejich byly zamítnuty, i jich důvod, že se byli již nejbohatší měšťané k vůli náboženství z města vystěhovali.

A to bylo vládychtivému Martinici vítáno. Popsal slánské měšťany těmi nejšerednějšími barvami a nabídl se sám, že do císařského důchodu odvede 200.000 míšeňských kop. Za tuto ochotu připadlo mu nešťastné město Slaný se všemi obyvateli a statky v zástavu a poddanství roku 1623 1.září. Ovšem byla by zbyla ještě naděje, že se měšťané dostanou zase na svobodu, jen kdyby město nebylo připadlo Martinici. Ukázal slanským, že marná je veškerá jejich naděje. Osvědčil se býti krutým pánem nešťastných a zatočil jimi za 15 roků zástavy tak nemilosrdně, že zbožný Bohuchval Valkoun z Adlaru, pán v Zlonicích, a všichni ostatní sousedé žasli. Nedělal si z toho žádného svědomí, trýznil a utiskoval měšťany, ačkoliv měl město jen v zástavě, tak, že roku 1626, 6.července 310 osob kvůli náboženství najednou z města prchlo. Poté pro jeho útisk opustili své milé rodné město všichni ostatní až na 42 měšťanů. Zahrál jim, jak městské knihy dosvědčují, následující kousek. Roku 1631 7.září svedena nešťastná bitva u Lipska. Generál Tilli byl Švédy na hlavu poražen, jeho vojska rozprášena. Král Gustav Adolf táhl se svými Švédy do říše. Saský kurfiřt však, Jan Jiří, přepadl Čechy a obsadil Prahu se všemi severními kraji. Čeští vystěhovalci zatoužili vyhledati sobě opuštěných svých příbytků. Vrátili se do své vlasti. Vojáci sasští řádili v Čechách až do 5.května 1632 velmi strašně: Zvony, hodiny, varhany, jakož i věci od zlata, ano, i mladé ovocné stromky byly odváženy do Saska. V Slaném nezůstalo ani jediné rohaté a tažné dobytče. Valně naplněné vozy s vlastními koňmi museli Slanští v Sasku ponechati. V této tísni opustil zrádný martinický služebník Kašpar Priam město, ponechav vše městským radním. Tehdejší primátor Jan Šultys z Felsdorfu, ať již chtěl, či nechtěl, musel pro vojsko sám zaopatřit pivo a víno, nepřátelští komisaři spravovali to ostatní. Nepřátelé si ovšem nedali nic předpisovati. Co dáno za pivo neb za víno, nebylo řádně zapsáno, totéž se stalo i u obilí, ryb atd. a účty, jež vedli nepřátelští komisaři, nebyly také v pořádku.

Když Sasíci z Čech odtáhli, nalezl hrabě Martinic své dědičné i zástavní statky v nejhorším stavu. Nepřítel strašně hospodařil. Slanští byli na žebráckou hůl přivedeni. Nevíme, zdali tu má býti obviněn primas neb páni radní, či své povinnosti nedbalý hraběcí úředník, nebo nepřátelé. Než hrabě přikročil ihned k nesvědomitému rozhodnutí, aby Slanští vše nahradili a zapravili, co byl nepřítel na statcích pobral, aniž by se Slanští mohli z toho odvolati k právu. Nebyliť přece jeho dědičnými poddanými, nýbrž Jeho Veličenstvo Ferdinand II. byl jejich dědičným pánem. Hrabě Martinic neměl také ve své vlastní věci býti soudcem. Ale byl a to soudcem tvrdým a krutým. Vynutil tehdy na Slanských tisícerými hrozbami především pojištění na 9.500 míšeňských kop za věci, odcizené na jeho dědičném statku Velká Kvíc. Dovolávali se Slanští nebe a země ve svých ponížených prosbách, že nejsou na tom vinni, volali Boha a celý svět za svědky, že se jim děje křivda, ale to nepomohlo. Martinic musel mít pravdu, že ubozí Slanští kalili mu vodu. Suma ona byla rozhodně velkou. Královské daně a dávky musely se také odváděti. Odnikud nekynulo vysvobození, obecních pozemků nebylo ani na píď, na žádné straně nebylo přítele, Slanští byli od celého světa opuštěni. Hrabě uložil jim termín, že musí každého měsíce 500 kop odvésti a vynucoval peníze tyto na slanských měšťanech, kterých bylo v městě již jen 42, pomocí svých ukrutných úředníků přímo nekřesťansky. Primas (purkmistr) Jan z Felsdorfu úpěl v podzemním žaláři při vodě a chlebě šestnáct měsíců, poněvadž nemohl určenou částku odvésti. Měšťané, vdovy, sirotci bez výminky byli násilím utlačováni, prodávali poslední šat z těla svého trpěli hlad a bídu, která se nedá ani popsati.

Za takých dob navštívil Bůh roku 1634 16.září město Slaný požárem. Jistý důstojník ze svévole vystřelil na holuby, stodola, naplněná právě po žních obilím vzňala se, oheň rozšířil se valně, tak, že 193 budov lehlo popelem. Nyní nastala v Slaném bída přehrozná. Hrabě Martinic měl o tom zevrubných zpráv, ale srdce faraonovo jest bez citu: měsíční termíny musely se jako předtím odváděti, a pakli nebyly složeny, dáni byli purkmistr s pěti radními, kteří ještě něco měli, do vězení, a pak museli za sebe i za jiné zaplatiti…

Tolik ukázka z pamětí rodáka.

Jan August Zimmer, původně se psal Cinner, ke kterémuž jménu se pozdější badatelé vrátili. Jan Cinner se narodil ve Slaném do rodiny mlynáře roku 1745, studoval na zdejším piaristickém gymnáziu a nakonec se sám stal piaristou, řádovým jménem Augustinus a S.Paulo. Ve Slaném působil jako profesor bohosloví v letech 1771 - 73, kdy ze Slaného odešel pro neshody s vrchností. Od roku 1773 byl profesorem bohosloví a později všeobecné historie na akademii v Košicích (v Uhrách na Slovensku). Tady také roku 1793 zemřel, raněn mrtvicí při vycházce za město

Svými memorandy, směřovanými i k samotnému papeži a také osobními intervencemi ve Vídni, usiloval o vrácení svobody rodnému městu.

Mimo výše uvedených Pamětí napsal ještě drobný spisek Pocity Slaňákovy o zrušení nevolnictví, který vydal vlastním nákladem ve Vídni roku 1782, a ve kterém líčí své radostné dojmy nad zrušením nevolnictví ve svém rodném městě.

To se stalo roku 1782, kdy 11.února byl v kostele sv.Gotharda přečten císařský Patent o vyzdvižení tělesné poddanosti.

Z poddanství smečenského se město vymanilo o dvanáct let později, 8.září 1794, kdy se stalo městem svobodným pod vrchnostenskou ochranou.

V dnešním povídání jsme si tedy připomněli nejen jednoho skoro zapomenutého Slaňáka, ale i dvě epizody, které letos slaví svá kulaté jubilea. 385 let od zástavy města Martinicovi císařem Ferdinandem II. a 370 let od prodání města témuž Martinicovi císařem Ferdinandem III. Ono druhé výročí se navíc může pochlubit letos velmi populární osmičkou na konci.

Libor Dobner
07. 10. 2008, 14:55

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.