• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Co se dělo ve slánských kasárnách v srpnu 1968

Vojáci 1. vrtulníkové letky 21. srpna 1968 na Chloumku. Foto archív Jiřího Barka.

Ke koloritu mnoha našich měst odedávna patřívaly vojenské posádky a nejinak tomu bylo i ve Slaném. Ve druhé polovině minulého století se vojenský potenciál soustředil sice převážně do Kyjevských kasáren vybudovaných na sklonku první republiky, ale slánští vojáci žili v pospolitě s městem, stejně jako město žilo s vojáky. A nejinak tomu bylo i v osudném roce 1968...

Dnes už by jen vojenští historici a pamětníci dokázali vyjmenovat všechny útvary, které byly v posádce Slaný v průběhu času po skončení 2. světové války dislokovány. Vystřídala se zde celá řada velitelství nejrůznějších stupňů, důstojnická škola, minometné i dělostřelecké útvary, průzkumníci, mechanizovaný pluk, chemické vojsko, spojaři i velitelství raketové brigády. Krátce zde působil také vojenský soud s vojenským prokurátorem. Trvalkou, která se zapsala do historie Slaného, však bylo velitelství 1. tankové divize působící ve městě od roku 1958 a elitní vrtulníková letka. Té také věnuji trochu více pozornosti.

Pro přímé posílení podpory pozemních vojsk byly v roce 1964 vytvořeny samostatné vrtulníkové útvary, které byly zařazeny jako prvky bojových sestav tankových a motostřeleckých divizí a jako průzkumné a pátrací letecké jednotky pro podporu specielních útvarů. Do velení těchto letek byli ustanoveni piloti z Prahy-Klecan a Kbel, kteří již byli dostatečně znalí a zkušení z pilotování vrtulníků Mi-4 a Mi-1.

První vrtulníková letka se přesunula na travnaté letiště Aeroklubu Svazarmu Slaný ve dnech 21. a 22. září 1964. Prvním velitelem letky byl ustanoven kpt. Ludvík Šusta, zástupcem velitele pak kpt. Zdeněk Drábek. Vrtulníková letka současně přešla do přímé podřízenosti 1. tankové divize, jejímž velitelem byl v té době plk. gšt. ing. Jaroslav Gottwald. S příchodem nové jednotky přišla do Slaného též celá řada leteckých specialistů, kteří byli schopni zabezpečit provoz letiště. Byli to nejen dobře vycvičení piloti, ale i řada odborných profesí jako palubní technici, padákoví instruktoři, specialisté radiotechnického zabezpečení, meteorologové atd. Pozornost byla věnována i výběru vojáků základní služby, kteří u letky sloužili. Byli to například vyučení letečtí mechanici nebo absolventi průmyslových škol. Letka měla v tabulkách i svého lékaře a díky tehdejší vojenské mašinérii došlo k zábavné historce, když byl na místo doktora ustanoven svob. abs. MUDr Jiří Novák s atestací gynekolog, aniž by byla u letky jediná žena. Podle pamětníků byly i vztahy mezi důstojníky, praporčíky a mužstvem mnohem demokratičtější než u jednotek pozemních vojsk – neboli „zelených“ - v této době.

Po celou dobu své působnosti bylo velitelství, ubikace vojsk, jednotka týlového a technického zabezpečení (automobilní technika, sklady), padáková a záchranná služba dislokováno v kasárnách. Samotné velitelství letky bylo ve starém objektu Tesko v sousedství velitelství první tankové divize. Inženýrsko letecká služba (ILS), radiotechnické zabezpečení, vysílačky a meteoslužba (RTZ) byly umístěny na letišti, které prodělalo celou řadu změn a stavebních úprav nutných pro zabezpečení provozu „mixérů“ - jak důvěrně říkali vrtulníkům řady „Mi“ jejich piloti i ostatní personál.

V roce 1968 byl ve Slaném dislokován kromě už zmíněného velitelství první tankové divize a první vrtulníkové letky rovněž pátý protiletadlový oddíl, pátá spojovací prapor a pátá četa chemické ochrany. V té době bylo letiště už vybavené stojánkami, kompenzačním kruhem, dílnami i přibližovacím majákem, který naváděl letouny do okruhu letiště. Nedaleko letiště poblíž ploché dráhy byl pak výcvikový prostor pro ostatní slánské vojenské útvary.

V kasárnách, které dnes už svému původnímu účelu neslouží, to podle pamětníků vypadalo takto: Při pohledu od sídliště k silnici na Tuřany byl na rohu bytový dům důstojníků, pak kasárna pozemních vojsk. Nad dvorem obytného domu vojáků z povolání byl dřevěný barák ve kterém byly kanceláře a společenské místnosti letky. Prostřední budova patřila štábu 1. tankové divize. Další kasárenská budova byla protiletadlových dělostřelců, kteří měli cvičné palposty v polích směrem na Tuřany u vojenského prasečáku (pro potřeby důstojnické kuchyně). Dále se v areálu nacházel útvar protichemické ochrany, autopark, garáže, marodka, tělocvična, dílny, sklady i nezbytná „basa“ a tzv. „buzerplac.“

Společensko - politické události roku 68 se pochopitelně dotkly i armády. Vojáci se vzrůstajícím znepokojením sledovali pohyb sovětských jednotek na našem území po skončení cvičení vojsk Varšavské smlouvy „Šumava“ a nabyli oprávněného dojmu, že je to vlastně rekognoskace terénu a průzkum komunikací pro další přesuny sovětských vojsk. Nebylo tajemstvím ani to, že okolo našich hranic jsou soustředěny divize „spřátelených“ armád.

Přesto však v rámci výcvikových plánů odjížděla i v tomto roce vojska do letních výcvikových prostor, přestože bylo zřejmé, že takto byly některé útvary záměrně vyvedeny z domovských posádek. Ze Slaného pak do VVP v Doupovských horách a za poněkud zvláštních okolností i vrtulníková letka, která se na základě rozkazu velitele 1. tankové divize (v té době plk. ing. Zdeněk Havala) 19. srpna 1968 přesunula na okraj lesa v prostoru Chloumek u Mělníka. Byla určena jako součást ženijního odřadu zatarasovacího a při vojenském cvičení mělo být jejím úkolem provedení hladinového výsadku potápěčů - ženistů na Labi. K tomuto účelu byla vybudována na břehu Labe tribuna pro vojenské představitele Varšavské smlouvy. K naplnění tohoto cíle však z historicky známých důvodů již nedošlo. Bylo poněkud zvláštní, že důstojníci ani praporčíci nesměli mít sebou osobní zbraně a ani pro vojáky základní služby se nevezla jindy vždy povinná záloha munice do samopalů. Jediná bojová náplň nábojů, která zůstala bez povšimnutí operačních důstojníků tankové divize zpracovávajících rozkaz k tomuto cvičení, zůstala ve vrtulnících u palubních kulometů AF-12,7, ale jen do zpátečního přesunu na domovské letiště.

Také kasárna ve Slaném, ve kterých zůstala hrstka vojáků, kteří neodjeli do výcvikových táborů, se stala v časných ranních hodinách 21. srpna objektem zájmu sovětských okupačních vojsk. Ing. Miroslav Kantor, který dva týdny před tím narukoval, vzpomíná i po letech na hlavně tankových kanónů namířených z ulice kolmo na budovy kasáren. Tehdejší správce posádky mjr. Jiří Votruba s náčelníkem vojenské správy budov mjr. Karlem Musilem po tomto netradičním budíčku konstatovali, že těžký tank nestojí jen v bezprostřední blízkosti hlavního vjezdu do kasáren, ale i u dalších tří výjezdových bran. Tato demonstrace síly trvala i další dny, kdy dělové hlavně desítek tanků, které byly rozmístěny všude na polích mezi sídlišti, byly na tyto vojenské budovy zamířeny. Prvním a hlavním požadavkem okupantů byla voda – tu jim pplk. Zdeněk Havala (velitel 1. tankové divize plk.gšt. Gottwald, který měl za ženu Rusku, byl údajně v Moskvě na pohřbu svého tchána sov. generála) odmítl první tři dny dávat. Teprve po třídenních výhrůžkách sovětští vojáci vodu dostali. Nováčky, pro které „přijímač“ začal zcela netypicky a kteří očekávali podle chování některých důstojníků, že v zápětí vypukne 3. světová válka, poslali česat chmel. V kasárnách proběhlo i několik jednání mezi koordinačním výborem města s veliteli okupačních jednotek. Samotný areál kasáren, ba ani letiště, však obsazený nebyl. Prý i proto, že okupanti neznali skutečný početní stav posádky.

Není možné vynechat vzpomínku plk. Ing. Václava Vitvara, který byl se svou letkou na Chloumku – tehdy jako rotmistr: „Po svítání a provedené invazi v noci na 21. srpna 1968 byla letka obklíčena jednotkami NDR a Polska. Až po složitém jednání se sovětským velením byl umožněn průjezd pro zásobování do Mělníka a Slaného. Pplk. v. v. Jiří Houdek, ještě dnes s hořkostí vzpomíná: "Nikdy v životě nezapomenu jak jsem se musel na Chloumku dívat do hlavní samopalů našich bratrů ze spřátelených armád Varšavské smlouvy‘. Při jednom z nástupů v prostoru rozmístění letky, asi týden po okupaci, přijel letku morálně podpořit velitel 1. tankové divize. Dodnes jsou v paměti všech tehdy přítomných příslušníků letky jeho slova: ‚Nikdy jim to nezapomenu! Mám odjet na další studium do SSSR. V dané situaci to považuji za zcela nemožné‘. Po okupaci však nastoupil na válečnou školu v SSSR a jeho kariéra pokračovala až do jeho důchodu.“

Před odletem do Slaného obdržel velitel letky rozkaz nechat vyjmout nábojové schránky a demontovat zaměřovače z palubních kulometů. „Tehdy jsem viděl palubní techniky, kteří tuto demoralizující a pro důstojníka ponižující práci museli udělat, plakat. Na příkaz okupanta vlastně odevzdat svoji zbraň - byli totiž zároveň palubními střelci,“ říká Ing. Vitvar a dodává: „Slz se tehdy nezdrželi ani někteří piloti i technický a zabezpečující personál. Byly to však slzy s upřímným vlasteneckým citem, poslední na dlouhých 21 roků. Ti, kteří chtěli dále zůstat, se museli stát ‚pomýlenými‘ a změnit osobní postoje ke společenským proměnám. Byli to vlastně všichni, protože se nenašel nikdo, kdo by se byl natrvalo vzepřel.“

A přece se našel – byl to pilot mjr. Jiří Houdek, který jako jediný z celé letky svůj postoj k 21. srpnu 1968 nezměnil a byl proto jako politicky nespolehlivý z armády brzy propuštěn. Letce byl umožněn návrat na domovské letiště až 24. září 1968. Vývoj společnosti a život všech jejich jedinců nabral zcela jiný směr. Ale to už je jiná kapitola nepříliš veselé historie...

Vladimír Rogl (s přispěním příslušníků 1. vrtulníkové letky Slaný – pánů Ing. Václava Vitvara, Jiřího Barka, Václava Tesnera, Ing. Miroslava Kantora a dalších pamětníků, kterým tímto upřímně děkuji).

Vladimír Rogl
29. 07. 2008, 14:46

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.