• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Vzpomínky na slánské gymnázium

Profesor Josef Lacina na fotografii z gymnazijního tabla školního roku 1884 -85.

Profesor Josef Lacina žil a pracoval ve Slaném, s výjimkou dvouletého přesídlení do Kutné Hory v letech 1877-78, celých 18 let. Při svém druhém přestěhování do Slaného, bydleli Lacinovi nejprve u Sedláčků, v ulici k chudobinci sv.Vavřince, odkud se pak přestěhovali do většího bytu, v domě bohatého statkáře Václava Baňky U brodu, pod kostelem sv.Gotharda. Dokud v domě bydleli Baňkovi a Preidlovi, žili si tam Lacinovi „jako v ráji“. Když se ale místo Preidlů nastěhoval městský tajemník Tůma, bylo po klidu. Paní tajemníková byla drbna, do všeho strkala nos, vtírala se, a nakonec se paní Lacinové zprotivila natolik, že rozhodla o změně bytu. Tak se Lacinovi odstěhovali k Šulcovům, do ulice za radnicí naproti starému pivovaru, hned vedle domu U Maňasů ozdobeného gotickými figurami.

A někdy v tom období, došlo k jedné zajímavé příhodě, která dala nový směr literární činnosti tehdejšího básníka a spisovatele začátečníka, Josefa Laciny - Koldy Malínského.

Pan profesor byl člověk přísný a střídmý, v rodině i ve škole měl zavedený řád, který se jen málokomu podařilo narušit. Ale jako člověk měl i své slabůstky. K těm patřilo konzumování uzenin, především buřtů. I když, a to je třeba podotknout, i toto konzumování mělo svůj řád. A tak se stalo, že jednoho dne přinesla služka od slánského uzenáře Čapka buřty, zabalené ve vyjímečně umolousaném papíru. Pravda, tenkrát se na hygienu nehledělo zdaleka tak přísně jako dnes, ale co je moc, to je moc. Jenže když se pan profesor Lacina podíval, po prvním návalu rozhořčení, na tenhle starý papír, když ho na stole uhladil a srovnal, zapomněl na buřty i na mastné skvrny na papíře. Ta omšelost byla původní, jednalo se velmi starou listinu.

Pan profesor nelenil, popadl čamaru a běžel k uzenáři. Ten s ochotou ukázal oblíbenému profesoru svůj sklad ve světnici za krámem. Byla tam hromada papíru, kterou prý koupil od městského policajta. Tak pan profesor Lacina objevil a zachránil slánský archiv. Hned navštívil tehdejšího purkmistra Augusta Hemerku u kterého nalezl pochopení a listiny musely zpět. A že už pan profesor byl jaký byl, nabídl se, že archiv urovná.

Třídil, rovnal, pořádal, dělal si výpisky... to byla jeho velká záliba, díky které již před tímto objevem přišly na svět nejen hezké historické povídky ze Slánska, ale i zajímavá historická pojednání o Slaném, uveřejňovaná v předních soudobých časopisech a nakonec autorem, pro budoucí generace uspořádaná do souboru nazvaného Paměti královského města Slaného, jejichž první a bohužel jediný díl, vyšel nákladem slánského knihkupce Rudolfa Vokouna v roce 1885. Paměti připsal purkmistru Augustu Hemerkovi, jako uznání za zachránění cenných historických pramenů. Tím se ale znelíbil jeho odpůrcům, ke kterým patřil zejména Hemerkův předchůdce a radní Antonín Prügl. Ten vytrhl dedikační list, napsal na něj, že takové patolízalství nečekal a poslal jej autorovi. Lacina se rozzlobil, list si schoval a druhý díl Pamětí, ke škodě našeho města, již nenapsal. Ale první kniha Pamětí se víc jak přes století ve slánských rodinách uchovala a zůstala jedním ze základních kamenů poznání historie města Slaného a jeho okolí.

Tak se roku 1886 skutečně podařilo Josefu Lacinovi, za pomoci Augusta Hemerky, a tehdejších akademiků Hynka Hohlwega (pozdějšího JUDr. a advokáta ve Slaném) a Jindřicha Michálka (pozdějšího tajemníka okresního zastupitelstva v Roudnici) zachránit z rukou uzenáře Čapka jádro archivu slánské piaristické koleje, obsahující zejména staré katalogy slanského gymnázia s poznámkami a podpisy Gelasia Dobnera, Adaucta Voigta, Dominika Kynského a Zlatou knihu slanskou, kde byl mezi premianty jmenován i Václav Beneš Třebízský. Z tohoto archivu pak čerpal Lacina látku k povídkám Pater Amos (Květy 1887), Premiant (Květy 1888), Štědrý večer patera Adama (Pater Adam Ruch 1888) a Sokové (Květy 1881). První tři povídky vyšly později (1891) v krásném vydání Salonní bibliotéky nakladatele J.Otty pod společným názvem Starý dluh.

Při svém odchodu do Prahy v roce 1895 se Josef Lacina se Slaným loučil těžce. Prožil zde nejkrásnější léta svého života, spřátelil se s řadou lidí ze Slaného i okolí a z prostředí Slaného a Slánska čerpal řadu námětů pro své literární práce. Ve stejném roce byl Josef Lacina jmenován konzervátorem c.k.ústřední komise pro okresy Slaný, Louny, Rakovníka Podbořany.

O osobě Josefa Laciny jako člověka - profesora napsal František Fořtík ve stati Naši vynikající rodáci, krajané a pracovníci následné: „Jako profesor byl typickou osobností. Byl menší, zavalité postavy, širokých prsou, k nimž zapadala veliká hlava s výraznou tváří, ozdobenou tmavým plnovousem. Do třídy vpadl vždy jako Mars, rázným vojenským krokem, provázeným mohutnými údery své kyjovité hole. Vzbuzoval hrůzu, ublížit však nedovedl; mělť zlaté srdce. Při výkladu českých dějin nedržel se nikdy studeného textu předepsaných učebnic, diktoval látku vždy po svém, v duchu opravdu vlasteneckém.“

Na Josefa Lacinu vzpomínali krásnými slovy i další slánští rodáci a krajané, například Václav Štech ve sbírce povídek Přes ostnaté dráty – Paměti českého tvrdohlavce, ve stati Profesoři a učitelé.

Hezkou kapitolku věnoval Lacinovi profesor Alois Tvrdek v knize Vzpomínky slanského rodáka, kde mimo jiné uvádí: „Byli jsme svěřeni jeho otcovské péči, protože jsme potřebovali po slabším režimu předchozích let jako třída neblaze proslulá svou nevázaností, tužší kázně a pan profesor Lacina uměl si zjednat pořádek jako žádný druhý. Vždyť byl námi zbožňován, nejen jako spisovatel, což již samo sebou mu zjednávalo úctu, nýbrž i jako výtečný řečník a vzorný vychovatel, rozumějící duši mládeže a moudře chápající a přehlížející všelijaké naše výstřelky, ale rozumnou domluvou dodělávající se povždy žádoucího výsledku. Ba nepřekážel ani naším spádům do známé hospůdky, ležící nedaleko jeho bydliště, z níž k němu každé soboty doléhala vřava a bujarý zpěv rozjařené mládeže…

Jako vzorný manžel a otec vodíval se svou roztomilou, stále se usmívající manželkou každou neděli na procházku za město své četné dětičky, batolící se za rodiči jako kuřátka. Bylo přímo dojemné, zadívat se na příkladné to štěstí rodinné a každému slanskému občanu bylo skutečnou radostí, mohl-li uctivě pozdravit pana profesora, těšícího se úctě všeobecné…“

Také Karel Scheinpflug v článku Učitel vyjímá Lacinu jako světlý příklad z jinak svých převážně nepříjemných vzpomínek na slánská studia.

August mladší šlechtic Hemerka ze Stanmíru připomíná Lacinu jako režiséra tří divadelních her: Damoklův meč, Montek a Kapulet a Mrtvý strýc sehraných studenty v sále Občanské záložny 11.března 1883 a tří aktovek: Otec Palacký, Dědův kalmuk a Blázinec v prvním poschodí hraných 13.března 1884.

Nebude od věci, když si v tomto krátkém gymnazijním vzpomínání připomeneme několika řádky ukázky z povídky Pater Amos, Lacinův pohled na slánské piaristické gymnázium…

„Tak prchla hodina, která po obědě do vyučování zbývala, a již pozýval zvonek mládež do školy.

V brzku celá kollej zněla vřískotem a lomozem, chodby změněny v závodiště, školy v šermovny, přes to, že frater Longin s dlouhým bambusem stále přebíhal a neposedům úctu k budově školní zády vnucoval. Ještě nejspíše pochodil, houkl-li do školy, že jde jemnostpán, jakž ve městě a mezi žáky pater vicefrektor nazýván; tu bylo ticho hned, nebo do rukou patera Amosa padnouti považoval i největší uličník za veliké neštěstí, jehož stopy ve vyškubaných vlasech neb natrženém uchu dlouho se pamatovaly.

Než utišení takové netrvalo dlouho. Jeden ze smělejších odvážil se ze dveří a nespatřiv nikde černého, vyčouhlého strašidla, dal heslo k novému reji, často hlučnějšímu předešlého.

Dáno druhé znamení a již sestupovali se schodů páni professores, dnes v náladě nějak pochmurné, čehož stopy ihned se jevily. Nebo přes to, že vyučováno jen zpěvu, pardusy jen se sypaly a signum šlo o překot z jednoho na druhého.

Pater Mathias, jenž vyučoval grammatice, poslal si v půlhodině již pro druhou metlu.“

Tolik jern stručná ukázka, dokládající mimo jiné i Lacinovu vlastní velikou znalost školních poměrů pratickou.

Významný slánský profesor, spisovatel a historiograf Josef Lacina zemřel 21.června 1908 v Rožďalovicích, kde je i pochován.

Libor Dobner
06. 07. 2008, 14:42

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.