• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak Bořita z Martinic vyletěl oknem a začala třicetiletá válka

Jaroslav Bořita z Martinic.

Hned dvě „osmičková“ výročí se vztahují k historii našeho města a regionu, v měsících květnu a červnu. Tou starší je datum druhé pražské defenestrace – 23.května 1618. Slaného se týká nejen pro to, že jedním z jejích hlavních aktérů byl urozený a bohatý smečenský soused, zapřísáhlý katolík a královský místodržící Jaroslav Bořita z Martinic, ale zejména pro důsledky tohoto činu, které se dlouhodobě a tragicky zapsaly nejen do historie našeho města, ale do historie českého národa vůbec. Nedlouhé období uštěpačné radosti z nehody nenáviděného souseda brzy nahradily kruté válečné útrapy, které byly ale jen kratičkou předehrou následného, skoro dvěstěletého ponížení někdejšího hrdého královského města Slaný ve smečenském poddanství.

Podstatně mladší, ale také smutné výročí připadá 21.června, kdy vzpomeneme sté výročí úmrtí profesora slánského gymnázia, spisovatele, historika a prvního velkého slánského historiografa Josefa Laciny.

Profesor Josef Lacina byl ve své době jedním z nejpopulárnějších historických spisovatelů. Svá beletristická díla podepisoval pseudonymem Kolda Malínský a původním jménem podepisoval pouze vědecké historické práce. Pro naše město napsal první díl zatím nepřekonané historické studie, kterou nazval Paměti královského města Slaného. K naší škodě končí tato kniha takzvaným zlatým věkem, tedy dobou předbělohorskou a druhý díl autor nikdy nenapsal.

Josef Lacina se narodil v Malíně u Kutné Hory 2.srpna 1850. Gymnázium vystudoval v Hradci Králové a v Praze, kde pak absolvoval také historii na pražské univerzitě. Po ukončení studií byl nejprve suplentem slánského gymnázia a později na učitelském ústavu v Kutné Hoře. Do Slaného se vrátil v roce 1878, aby nastoupil jako skutečný učitel na obecném gymnáziu ve Slaném. Tady působil do roku 1895, kdy odešel na místo profesora reálného gymnázia v Praze.

Vedle řady povídkových knížek a již zmíněných Pamětí, publikoval Josef Lacina rozsáhlé historické dílo – osmidílnou Českou kroniku a jeho poslední velkou historickou prací byla Obecná kronika. Zemřel po dlouhé nemoci, která mu nedovolovala psát, v Rožďalovicích, kde je také pochován.

A právě Česká kronika přináší i některé zajímavé detaily z počátků, průběhu i tragického konce českého stavovského povstání.

Pojďme si nyní spolu s profesorem Lacinou připomenout těch několik dramatických okamžiků druhé defenstrace, jak je ve svém díle, s použitím Skálovy Historie české, publikoval…

*

Thurn, vrátiv se mezi stavy ohlásil, mají-li stavové Martinice a Slavatu za rušitele obecného pokoje a dobrého a za odbojníky království Českého. K tomu přítomní s přísahou a hlučným křikem přisvědčili.

A tu někteří, kdož v úmysl náčelníků zasvědceni nebyli, volali, „aby s šelmami do arrestu neb do Černé věže bylo pospíšeno,“ jiní navrhovali, „aby zrádci ven z okna vandrovali.“

Slavata a Martinic i teď ještě stavům se omývali (očišťovali, vymlouvali), až Oldřich Vchynský chopil zezadu Martinice za ruce, jemu spěli k pomoci Vilém starší z Lobkovic, Albrecht ze Smiřic, Jan Litvín z Říčan a Pavel Kaplíř ze Sulevic.

Martinic ještě teď myslel, že ho do vězení nějakého povedou, když však zpozoroval, že k oknu s ním se chystají, a vida smrt před očima, žádal, aby mu byl zavolán zpovědník jeho.

Žádosti jeho nevyhověno a kdosi k tomu dodal: „Ale právě hned tobě sem ještě ty šelmovské jezuvity přivedeme.“

Na to svržen s rapírem i tulichem po hlavě dolů do hloubky šestnácti metrů.

Jen klobouk prý „s pěknou zlatou, drahým kamením vše diamanty ozdobenou šňůrou někdo jemu mocně z ruky vytrhl.“

Po Martinicovi došlo na Slavatu. Sám Thurn obrátil k němu zřetel německými slovy: „Vzácní páni, tuto máte druhého.“

Na to i Slavata vyzdvižen a oknem vyhozen, když pak se v okně zachytiti hleděl, udeřen hruškou od dýky do kotníků v prstech, tak že se pustil a do hloubi se zřítil.

Za oběma místodržícími došlo na tajemníka Mistra Fabricia, „kterýž chtěl se pod ochranu hraběte Šlika přivinouti a mezi stavy po stranách jako čamrha, jsa postavy prostřední, se točil a dle své všetečnosti a úštipků navyklých jich v tom, aby pamatujíce, kde by byli a s kým co činiti měli, počínali sobě mírněji a opatrněji, dosti nevčasně a nerozšafně napomínal.

Tou příčinou někteří z nich, pohnuvše se i proti němu hněvem, popadli ho mezi sebe, tulichy ho zkuchati chtějíce; však na napomenutí téhož hraběte – Šlika – aby místa toho neobvražďovali, nýbrž za pány služebníka poslali, jako nějakého snopka týmž oknem také vyhodili.“

Tak ve středu křížovou čili dne 23.května 1618 před polednem vykonán na hradě Pražském čin jeden z nejosudnějších v dějinách lidstva, bylo to pověstné shození s oken čili defenestrace, která je prahem války třicítileté…

Z osob oknem kanceláře místodržitelské vyhozených nepřišel o život nikdo.

Nejlehčeji dopadl Jaroslav Bořita z Martinic, který pádem žádné pohromy nevzal. Filip Fabricius dopadnuv nejspíš plně na záda, utrpěl některé podlitiny krví na hřbetě, nejtíže zraněn Vilém Slavata z Chlumu, který při pádu naraziv hlavou o římsu, zůstal dole bez vědomí.

Z rány, která až k lebce šla, hrnulo se tolik krve, že Slavata, valiv se ještě asi druhých šestnáct metrů po hrázi dolů do hradního příkopa a zamotav se tak hlavou ve svůj plášť, počal se dusiti krví, která do nosu a úst se mu drala.

Martinic, necítě nijakého poranění, usedl na okraji příkopu a slyše chropot Slavatův, umínil si pomoci jemu. Aby pak vystřehl se pozornosti z oken kanceláře, svalil se jakoby bezděky k Slavatovi do příkopu a, odhrnuv plášť z jeho hlavy, utřel krev „facalitem“ a, maje tu při ruce ve stříbrném pouzdře „apatéčku“, potřel Slavatovi skráně, tak že tento vědomí nabyl.

Brzo ocitl se po jejich boku Filip Fabricius, jenž z počátku také žádné bolesti necítil. Kdežto oba místodržící pod dojmem svého zachránění v těžkém nebezpečí života Bohu děkovali, spustil tajemník dosti zhurta: „Ale což pak jsem jim jen udělal, že mne také vyhodili!“

Martinic zakřikl ho hned v hovoru tom. „Pane Filipe,“ pravil, „neníť k tomu čas tak se tázati a čekati, co stavové odpovědí. Poněvadž jste z nás nejčerstvejší, vstanouce raději, pomozme pánu Slavatovi a donesme ho pospolu do domu paní kancléřové.

Sotva to dopověděl, padlo shora několik ran. Jak ti, kdož z oken kanceláře dolů hleděli, tak někteří ze služebníků jejich, vidouce vyhozené, jak si vedou, počali po nich stříleti, ale i teď zůstali pronásledovaní bez pohromy.

Fabricia a Slavatu výstřely vůbec nezasáhly, Martinice dotkly se tři, ale dva protrhly jen šat, třetí nepatrně zavadil o ruku. Mezitím chvátali služebníci pánům svým na pomoc a znajíce cestu do hradního příkopu, přikvapili dosti brzo, nedbajíce pak nebezpečí, obstoupili pány své…

Tolik Josef Lacina v Kronice české.

Po svržení místodržících Martinice a Slavaty z oken Pražského hradu byla zvolena nová vláda 30 direktorů, mezi nimiž bylo 10 zástupců měst. Nová vláda ihned zahájila verbování vojska a obrátila se na pomoc do zahraničí.

Na sjezdu stavů v Praze, započatém 18.května, nechyběli ani zástupci města Slaného. K účasti byli zvoleni a vysláni „pan Jan Veselský, spolu radní a Simeon Celeryn ze starších obecních, aby do Měst Pražských podle citací mezi pány defensory v pondělí po neděli Rogationum sjeli.“ A jak to vypadá, byl členem deputace nespokojených stavů k místodržícím i slánský Jan Veselský a stal se tak přímým účastníkem defenestrace.

Libor Dobner
03. 06. 2008, 14:27

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.