• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

O Wilsonce z tenkrát

Bujně rozrostlé lípy a sloupy elektrického vedení ve Wilsonce druhé poloviny 30. let.

Když vás tedy u nádraží nestihlo žádné neštěstí, nepokopali koně, nenaložili pošťáci omylem do velkého vozu podobného pražskému „zelenému antonu“ (plesnivě však namodralé, olezlé barvy), ani neporazil autobus, zahnete po několika krocích kolem rohu a zříte (jen ve dne) před sebou velice pěkně dlážděnou ulici, lipami lemovanou. Říká se jí Wilsonova třída.

Dlažba její jest jednou z opravdových znamenitostí města, uzříte ji pouze v této ulici, jinde však nikoliv. Je-li kde jaká, pak taková, že mnohdy při nejlepší vůli a nejbujnější fantasii neuhodnete ani neuvěříte, že kráčíte po dlažbě. Myslíte, že šlapete po holém silničním štětu. Dlažba třídy Wilsonovy se vyznamenává tím, že stále na ní jsou dvě pídě bláta nebo prachu. Proto, že prach a bláto jsou po celém městě nesmírnou vzácností, tak se jimi město chlubí ve své nejkrásnější ulici. Před časem pro tuto ulici vydáno bylo zvláštní nařízení, že nikdy se jí nesmí dotknouti koště a kromě deště že nesmí na ni spadnouti kapka vody. Toto nařízení pak rozšířilo svoji platnost i na všecky ostatní ulice a zachovává se svědomitě, jako žádné jiné.

V Slaném doposud jsou pamětníci, kteří vyprávějí, že ještě před čtvrtstoletím třída Wilsonova dlážděna nebyla, bláta a prachu bývalo však již tehdy prý skoro stejně, možná tedy, že se tu uchovává jako historická vzpomínka. Z těch dob zachovány jsou ještě některé nedlážděné části chodníků, aby dnešní i budoucí pokolení viděla, jak to zde vypadalo.

Obě strany ulice vroubeny jsou lipkami, které jsou tabu pro zahradnickou pilku, jež se jich nesmí nikdy dotknouti. Proto jsou tak rozsochaté, přesto však za léta, zvláště když kvetou, jest pod nimi příjemný a milý pobyt. Květ lipek však není tabu, alespoň ne pro domorodce a stává se kořistí toho, kdo dříve přijde, dříve a více si ho natrhá. Proto je zvykem Wilsonských, že si přivstanou. Ježto se každý domnívá, že mu patří ten květ, co vykvetl před jeho okny a pak co urve před okny sousedů (ovšem že i s listím a haluzkami), vjedou si trhači za časného jitra leckdy do vlasů, což bývá veselé i zajímavé. Běda však cizinci, obyvateli jiné ulice, kdyby si přišel utrhnouti kvítek. Byl by bez milosti lynčován. K lipkám podniká časem exkurse mládež všech škol, z celého okolí; studuje tu působnost přitažlivosti slunce, nachýlené a pokroucené kmeny jsou toho krásným dokladem.

Na jednom dosud nezastavěném prostranství v této representační třídě bývají umístěny cirky, houpačky, kolotoče a zvěřince, aby cizinec hned z první ruky viděl, jak se bavíme. Při libých zvucích flašinetu cudná omladina lelkuje a pak po párech tíhne do ústraní, dokončiti zábavu.

Ve svých, vesměs výstavních budovách, skrývá ulice mnohé znamenitosti. Nejdražší, nejvzácnější znamenitost je v domě čp.000, milosrdný úřad, blahodárně pracující pro město i celé okolí. Berní správa totiž (sídlila v nárožním domě s ulicí K.Čapka čp.780, pozn.autora). Zde si vzpomenou na každého obyvatele okresu, i na toho, na něhož jinak nevzpomněl by celý svět. Vypravuje se o jednom flašinetáři, že ho tu také oceňovali a předepsali mu daň z přírůstku na majetku, odhadnutého na 100.000, z mobilií i imobilií. Mobilemi byl vergl (kolovrátek – flašinet) a immobilie dřevěná noha, která ne a nechce se hnout. Obé ovšem během války znamenitě stouplo v ceně, chlap zdráhá se platiti a navzdory si dal vyraziti po válce novou písničku „Ó Velvary, kde jsou mé tolary“ a hraje ji vždycky v pondělí v této ulici. Písnička došla obliby a říká se jí zde „poplatnická“, je z ní nyní jakási slánská hymna.

Další znamenitostí je zde dům, jemuž se říká basa. Nehraje se na ni, je příliš veliká, takže muzikanti vcházejí dovnitř širokými vraty, která se otvírají klíčem nikoliv basovým, ale žalářním. Bručí se tu. Obecně, spisovným jazykem říká se této budově okresní soud, na rozdíl od druhého soudu, jenž se v této ulici také často scházívá, totiž od babího soudu. V prvém, okresním, rozhodují soudcové dle zákonů psaných, v druhém, babím, tak zvané sudičky, to jest babky s jazyky z hadích ocásků spletenými. Tento soud jest horší a přísnější, prvý přece tu a tam někoho osvobodí, babí však nikoliv. Prvý jest určen pro celý veliký okres a jeho obyvatelstvo, které sem často dochází a dostává se mu zhusta vlídného přijetí pod pohostinnou střechou. S této sice někdy zavlaje bělostný prapor neviny, ohlašující, že jsou tu všecky byty prázdné, to se však nestalo již tuze dávno. – Čištění v tomto domě jest zajímavé, zcela dle přírodního zákona, že vzduch se vyčistí sám. A když se nevyčistí, také dobře. Poslední generální úklid vykonán byl zde před čtvrtstoletím, když zde dlela veliká rodina cikánských Růžičků a Serynků, celkem 27 ženských hlav, proto všechen ten prach a špína na chodbách, lavicích, dveřích má historickou cenu..

Babí soud rozhoduje pouze o domorodcích slánských. Z rozsudku sudiček je odvolání k soudu okresnímu, jenž obyčejně sudičku, vyslovivší se nepříznivě, „odmění“ několika korunkami pokuty a je zase dobře.

Třída Wilsonova zcela dobře mohla by se nazývati „ulicí spravedlnosti“, neboť vše, co se spravedlností souvisí má tu své sídlo. I advokáti (4), oba soudy, berní správa, správa důchodková, horní úřad (čp.686), hornická pokladna i vždycky spravedlivá okresní nemocenská pokladna. V této však se časem krade, byly tu ukradeny již dva krásné psací stroje a snad kvůli tomu stěhovati se bude co nejdříve do bezprostřední blízkosti kriminálu, kde jí bude lépe (do ulice Vepřkovy).

Poslední dny svého života doklepává stravovna, která nikoho nestravuje a sprostředkovatelna práce, která nemá co dělat. Pracovati je přece nemoderní. Proti tomuto ústavu je pěkný dům s architektonickou fasádou, která skromně je obrácena do bezvýznamné uličky postranní, takže jí není ani vidět. Domu tomuto se říká „Torricelliho prázdnota“. Je to naše divadlo, v němž málokdy se něco pořádá a když, tak je tu zase prázdno, zvláště, jedná-li se o umělecký koncert. Výminkou jest pitomá veselohra, které ředitelé divadelních společností rádi zařazují do programu zvláště v neděli, ve snaze vychovávati lid. V takovém případě dům návalu nedostačuje, až praská.

Sousední dům patří methodistům. Bývala to docela dobrá hospoda a nyní odtud vycházeti bude boj proti alkoholu. Zatím zde není ještě viděti nic zajímavého, než prázdnou, nezařízenou místnost, kde na okně leží dokonavší mouchy. Zda je to již důsledek nějakého kázání nelze říci.

Když jsem kráčel touto ulicí, velice mne těšila vlídnost domorodých žen, vítajících příchozího máváním pestrými šátky, jimiž se v oknech jen hemžilo. Redaktor tohoto listu mne poučil, že to není projev radosti, nýbrž obvyklý, zcela všední výkon vytřepávání hadrů, jimiž vymetly a vysmýčily kdekterý kout. Nechtěl jsem tomu ani věřit, ale když mně samému na hlavu spadlo několik slavíků, ohořelých sirek a hrst písku, uznal jsem, že měl pravdu. Jednotlivých oken určiti nemohu, bylo to právě asi tak v 90% veškerých bytů v prvním poschodí.

Výstavní palácek s věží asi tak 160 stop vysokou je další znamenitostí ulice. Měděný kryt věže začíná pěkně nabíhati do zelena, spodní malé vížky jsou odporné cihlové barvy. Měď z nich rekvírovalo Rakousku a na novou se okres ještě nezmohl, koupil raději předražená auta. Pokryli tedy vížky železným plechem a natřeli jej červeně. Divil jsem se, proč neužili barvy zelinkavé, harmonizující s patinou, ale nedostalo se mně odpovědi.

V domě umístěn jest výkvět dobře hospodařící samosprávy, šetřící každým grošem. Ani haléř nepřišel tu nadarmo, přesto, že tisícovky létají... Je tu jedna síň, ve které se mnoho mluví, obyčejně neškodně. Síní touto ovšem nemyslím zasedací síň okresní správní komise, v té se přece neškodně nemluví. Důkaz: nynější okresní přirážky.

Vedle je pak – stavebním místem oddělen – ostudný přízemní baráček (původní budova městské spořitelny). Přes to, že je teď omalován, straší dále a bude snad již napřesrok slaviti půlstoletí své prozatímnosti. Povšiml jsem si i reprezentačního hotelu u bílého beránka, jenž vlastně do této ulice nepatří. Do ní patří jenom biograf. Kdyby do Slaného přijel státní hotelový inspektor Kovařík, měl by z něho radost, byl by mu vzorem hotelu. Postrádá záchodů, postrádá žumpy, ani prádelna tu není – tedy jako v Americe, kde perou prací ústavy. Poněvadž koně budou jednou patřiti minulosti, nejsou v hotelu ani konírny, ani garáže, ani dvůr, kde povoz by mohl stanout. Až bude třeba, rozsáhlé střechy budou upraveny za přístaviště avionů. Sklepy hotelu však jsou znamenité a hostinský je chlapík, úslužný a dobře vás nakrmí a napojí. (Původní Wilsonka končila až na křižovatce u Grandu. Z ní se později vydělila nynější ulice Dr.E.Beneše.)

Libor Dobner
01. 05. 2009, 10:31

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.