• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

O slánském nádraží z tenkrát

Dobový pohled přes koleje a kouzelné staré vláčky na peron slánského nádraží.

Cvrlikali mi vrabci na střeše, že se chystá nějaká hezká knížečka o slánské Wilsonce. Já už toho na toto téma ve Slánských listech napsal jeden celý seriál, ale...! Ale při mém bádání ve starých slánských novinách jsem se dočetl, jak si na paškál vzali Wilsonku, včetně nádraží a následně i celé další Slaný, už víc jak před pětaosmdesáti lety, konkrétně v roce 1923, když ještě zdaleka nebylo toto slánské Nové město až tak staré. A protože můj předchůdce se ve svém „Průvodci“ s tehdejší situací vůbec nijak nemazlil, rozhodl jsem se, že se s Vámi, milí čtenáři Slánských listů, o tento hnedle stoletý zážitek podělím...

Poněvadž nelze určitě přesně říci, kde město má svůj začátek a kde konec, začnu místem, ze kterého je počne pozorovati nejvíce lidí, totiž – nádražím.

Je to skutečně jedna z největších znamenitostí města a nachází se právě tam, kde zastavují všechny vlaky, i rychlíky, rovněž i autobusy. Budova jeho jest skvostným dílem tak zvaného c.k.erárního stavitelství druhé polovice minulého věku, třeba že státem rakouským samotným vybudována nebyla. Vyznamenává se množstvím oken, jimiž do budovy vniká světlo, kouř, někdy i trocha vzduchu. Je to historicky i jinak velmi cenná památka, které nevděční Slaňáci nedovedou si dosti vážiti a přáli by si jejího zboření, třeba že mnohá jiná osada měla by z ní velikou radost a zcela jinak by si ji cenila, například třeba Dolínští nebo Lidičtí.

Zvláštní znamenitostí celé budovy jsou chodby, pěkně přehledné. Byly schválně vystavěny hodně úzké a vůbec nejmenších rozměrů. Pro osvěžení vzduchu otvírají se tu do chodeb všechny dvéře bezvodých water – closetů a tak důmyslně zaváděný sem parfum proniká celým domem, až do nejvyššího poschodí – totiž do prvního. V chodbě této umístěno je doposud i několik automatů, ještě z dob rakouských. Tyto prý již od samého počátku války nechovají v sobě žádného zboží a ponechány jsou tu jen tak na památku, aby v poškrábaných zrcadlech jednoho z nich shlížely děvušky svoji krásu.

První vlak do slánského nádraží přijel právě před půl stoletím, v roce 1873. Na památku této slavné, světodějné události ponechává se všechno v stavu původním, aby jednou, až bude fotografován historický film této události, nebylo třeba pořizovati nákladné dekorace umělé. V nejnovější době stalo se tu malé prohřešení proti tomuto ustanovení, je tomu něco přes rok, co budova vpředu rozšířena byla o překrásný přístavek, čímž nemálo nabyla na své kráse a vzhledu. Přístavek je dobře rozeznatelný, trkne i slepého. Je stále jaksi opelichaný a vypadá hodně sešle, předstihuje tak dojmem starobylosti i vlastní půlstoletou budovu. Praví se, že na přístavku tomto spočívá kletba člověka, jenž si oň rozbil nos, poněvadž jej, neosvětlený, v noci neviděl. Ta kletba rozhodně lépe drží než opadávající omítka.

Jak mně bylo řečeno, zůstane nádražní budova zachována bez jakékoliv změny pro věky budoucí. Přeje si tak samo ministerstvo zdravotnictví, které chce míti na hodinu rychlíkové nebo automobilní jízdy od Prahy vzorný odstrašující příklad nádražní budovy, jak vypadati nemá. Budou sem podnikány exkurze studujících mediciny.

Perron jest hlavní příslušností každého řádného i neřádného nádraží, tedy i slánského. Asi půl tuctu dobře a vzhledně vypěstovaných lip skýtá dostatek blahodárného stínu lidem, vyčkávajícím odjezdů vlaků, v případě většího deště naleznou choulostivější cestující pod nimi trochu útulku. K zvláštnímu prospěchu obecenstva zřízeny jsou pískované chodníčky, z nichž se do vozů nastupuje. Jsou schválně hezky nízko položeny, v úrovni nohy kolejní, aby se tak několikráte za den stům cestujícím naskytovala příležitost k malé a praktické nastupovací gymnastice. Vystupující pak mají příležitost bujarým skokem protáhnouti a osvěžiti stáním ve vozech strnulé údy. Někdy, zvláště starší lidé, berou si k té gymnastice větší porci a při seskočení se na zemi, vedle vozu i natáhnou, což je dovoleno. Musí však dbáti, aby při tom nic z kapsy jim nevypadlo, aby se neuhodili do nosu, jenž by mohl krvácet a to by znamenalo znečištění perronu! Na každé znečištění jsou pak vypsány pokuty podle ceníku, jenž má každý železničář v kapse.

Na perroně stojí asi tři skvostné stožáry na blikající lampy petrolejové a skýtá se od nich nádherná podívaná na některé vzhledné nádražní stavby, totiž kolnu na lokomotivy, na vodárnu a na hromady pravého hnědého uhlí. Lze zahlédnouti však i olesněné stráně a je-li čistá obloha a lokomotivy právě příliš nedýmají, i tuto oblohu s andělíčky a vším příslušenstvím.

Na perroně jsou též historické hodiny světelné, jediné ve Slaném. Když si na ně večer posvítíme kapesní lampičkou, skutečně poznáme kolik uhodilo. S perronu vedou několikeré dvéře do nádražní budovy. Dvoje do restaurace kde vévodí přívětivý pan restauratér Böhm, poslouží vám vším možným. V zimě, zvláště k ránu, vařívá výtečnou polévku, na kterou docházívají četní noční ptáci a pochutnávají si. U dveří vedoucích s perronu do chodby, stává vždy některý železničář s kleštičkami a hrozí jimi příchozího štípnout. Dá se však oklamati, když mu nastrčíte jízdenku a štípnuv dvakráte do ní, je také spokojen.

Pak jsou tu i dvéře do čekárny třetí třídy, která stojí za zmínku. Obecenstvo v ní mešká velice rádo, zvláště v zimě, kdy je plna vzduchu, jenž na vlas podobá se onomu lahodnému zimnímu vzduchu v eskymácké jurtě. Další dvéře vedou do těsné, malé světničky, vždy přecpané železničáři, nastupujícími službu. Poslední pak dvéře vedou do úřadovny dopravní služby, za tou pak už jest jen hezká zahrádka.

Z nádraží dirigují proud cestujících, kteří v Slaném vystoupili, do úzké uličky, na níž ve skutečnosti není zhola nic zajímavého, ani pěkného, za noci však působí roztomilým, pravdivým dojmem cesty do ráje, která také jest kamenitá. Temná, jako svědomí keťasa, úzká, jako rakouský tiskový zákon a na konci jejím stojící muž s operutěným kolem na čepici, vlídně podává každému ruku na uvítanou. Avšak cestující mu ruky nepodávají, pokládají ho za moderního mlčícího Chárona, strážce podsvětí, neboť večer a v noci stává také on před záhadnými temnotami a každý vkládá do jeho ruky tuhý lístek, snad seznam svých hříchů. Ti, kdo celou cestu stáli ve voze, jistě se nahřešili na železniční správu mnoho a těžce. Kdo tohoto lístku nepodá, na toho se dobrý muž zamračí a některým snad i domluví. Propustil však dosud každého. V podzimní, zimní a jarní době, v létě pak po každém dešti jest vedle tohoto muže rozsáhlá černá kaluž. Proč tam jest, nepodařilo se mně dosud zjistit, patrně to však musí být. Dle jedné verze na doklad příchozím, že ve Slaném je dosti vody, dle druhé, aby s uvítáním nespokojený měl se čím ochladit; a dle třetí, aby vyzkoušel voduvzdornost své obuvi, neboť v Slaném zapotřebí je vždy obuvi zvláště dobré a pevné, jeť tu na ní mnoho požadavků.

Za Cháronem se již tlačí zvědavci, kteří musí každého okouknout. Šťastně protlačíte se jejich davem, projedete i druhým špalírem domorodců, kteří vlídně nabízejí vám své služby, sahajíce po vašem zavazadle se slovy: „Mladý panééé, já jim to ponesůůů“. Jak jsem se dozvěděl, není to jen projev zdvořilosti, je to i tak zvaná malá bursa práce. Velice ochotní lidé přijmou každé zavazadlo, a jdou s vámi, či před vámi. A stalo se, že pospíchali před cestujícím tak rychle, že jim nestačil a více jich neviděl, ani svého kufříku...

Tolik tedy starý úsměvně satirický pohled na slánské nádraží a do nádražní budovy. Pohled z doby, kdy tu skutečně procházely stovky cestujících, protože nádraží patřilo k nejvytíženějším místům osobní i nákladní dopravy. Špeditéři již pomalu vymírali a autobusová a nákladní autodoprava byly ještě v plenkách.

Libor Dobner
12. 04. 2009, 15:59

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.