My, zakomplexované patnáctky

„Mám depresi,“ slýchávám sem tam od svých vrstevníků. Otevřeně, bez příkrasy, zní to jako upozorňování na sama sebe, nebo jenom legrace. Ano, může být. Ale nemusí. Řekne to, rozplyne se to ve vzduchu, nikdo nad tím moc nepřemýšlí. Ale většina nás „patnáctek“ je prostě sem tam v depresi. Nejsme povětšinou dost duševně vyspělé, abychom si udělali celý názor – ani o tom obvykle neuvažujeme. Vidíme jenom tu nespravedlnost světa, naschvály, smůly a svoje zlomená srdéčka. Sem tam zauvažujeme o tom, kam až klesnout. Jsme si podobné a přesto tolik jiné.

Skauting mi v tomhle leccos ukázal. V oddíle máme i mladší děvčata okolo dvanácti let. V době, kdy jsem byla v jejich věku, také jsem měla za kamarádky patnáctky. Tohle je na skautu běžné – v jistém směru si tam rozumí všechny věkové generace a nikdo není vystrkován. Máme prostě kamarády v rozpětí několika let od sebe nahoru i dolů – a je to úplně normální. Ale jako ta „malá“ jsem nechápala, proč se ty starší holky tolik trápí s těma klukama, proč se snaží vypadat atraktivněji a upraveněji, aby se jim líbily, proč to donekonečna rozbírají mezi sebou, proč sedí tak často stranou a koukají do noci, mezitím, co všude jede tahle skvělá zábava. Nechápala. A teď to chápu a vidím to u těch nových, že ony zase nechápou nás. Část koloběhu života? Nenapravitelná…

My zakomplexované patnáctky. Objevujeme nový svět. Vidíme totiž poprvé lásku. Poznáváme a prožíváme první lásky, první neštěstí, sem tam už býváme krutě přivedeni do reality spatřením neuvěřitelných trápení okolo. Smrt, bolest… To všechno pomalu, nebo i rychle poznáváme. A potom nám vyčítejte, že máme strach.

Že v některých aspektech pokulháváme, ale už chceme honem mezi dospělé. Ten mezistav je totiž hrozný. A ne všechny  nás jsou takové, aby se nahoře uchytili, což potápí celou skupinu. Jedna věta špatně, následuje odsouzení celé věkové kategorie. Ale to je stará písnička.

Nemáme ještě dotvořenou osobnost. Vidíme zpět do dětství a ještě trošku chápeme, ale už se poutáme denními povinnostmi a pomalu slepneme. Ještě obvykle nejsme schopné najít si svůj styl života. A tak zkoušíme všechno možné – od stylů oblékání, až po vlastní myšlenky. Snažíme se také začít reálně věřit v nějaké jistoty, které nevidíme. Takže často lžeme sami sobě. Jeden týden jsme si jisté tím, že ten život za to stojí, a že i přes to všechno je to fajn. Ale většina z nás u tohohle nevydrží a všechno ji hned zvyklá. Přistupujeme před první velkou zkoušky života – aneb, jak tomu říkám „hupsnutí přes prázdné pole do další školy“. Sakra, sakra, přijímačky! Další maličkost?

Spousta z nás už kouří, fetuje, pije. Klesá. Spousta z nás už má jasno v budoucnosti – zná své zájmy, dovednosti, možnosti, hledí do budoucnosti. Když odtrhne zrak od lásky. Lásky. Kolikrát nás to už potrápilo. Zamilujeme se, vyjde to, skončí to. Zamilujeme se, máme strach, nic z toho nebude. Odmítneme tady jednoho nápadníka, támhle druhého, a sakra, zlámaná srdce lemují naší cestu života. Stává se, jde se dál. Každá z nás zažije něco z tohohle. Ať už je to „king třídy“, nebo „záprdek“. Kdokoliv.

Posloucháme smutné a dojemné písničky. Hledáme samy sebe. Jsme všechny stejné a hrozně moc jiné. Naše generace…

Dnes má svátek Emílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.00%

Spíše ano

17.72%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.96%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3284