Lidice

Když přijedete do Lidic, uvidíte jako první typicky malebnou vesničku s pár domečky, štěkajícími psy, milými lidmi, ale i babičkami, které jako sudičky sedí pod vysokými břízami a sdělují si nové poznatky typu: kdo s kým, proč, jak... Nezbývá než se tomu pousmát, vždyť jsme na vesnici, tady ví všichni o každěm všechno a přitom nic, přesto se zprávy šíří rychleji než nadzvukové letadlo a jen těžko je lze zastavit...

Já ale nepřijela poslouchat tiché cvrdlikání babiček na lavičkách. Přijela jsem, abych viděla, zažila, uvědomila si a vzpomněla. Vzpomněla na situaci, která zde proběhla před několika desítkami let a která nenávratně zamíchala osudy lidí, žijících na tomto poklidném místě.

Když jsem viděla tuto vesničku poprvé nemohla jsem zastavit slzy... Důvodů bylo hned několik... Zmařené životy nevinných lidí... Lidí, jež žili a chtěli žít poklidný život... Děti zde měly vyrůst v dospělé... A co po nich zůstalo? Sochy? Kamenné podobizničky nevinných a světem neznalých dětí? Monumet... Dopisy... Co z toho, když nemohly vyrůst, když nesměly poznávat svět!

Co zbylo z jejich domovů? Také jen zbořené zdi... ? Zdi, které si to všechno pamatují... Stromy, které nám to našeptávají a potok, jehož dno smáčela krev... To vše zbylo z původní malebné vesničky... Vesničky plné šťatsných lidí a bezstarostných dětí...

Co mě rozplakalo naposledy, byl růžový sad... Nádhera... Dokud jsem tam nenašla tu desku... Zlatou desku... Ano, slzy mi stékaly po tvářích... Slzy zlosti, hořkosti a nenávisti... Zabít a omluvit se... jakoby někomu přiskřípli prst to dveří nebo šlápli kamarádovi na nohu... Oni vraždili a dovolí si dát na místo tohoto ohavného činu zlatou desku... Doufám, že za to nic nechtějí... a už vůbec ne ODPUŠTĚNÍ!

Dnes má svátek Cecílie

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

42.98%

Spíše ano

17.73%

Spíše ne

15.32%

V žádném případě

23.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3283